VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dva šéfové: O stresu, novinářích, fotbalu a hokeji

Pardubice - Rozhovor Deníku svedl dohromady trenérské osobnosti. Martin Svědík by nás vyhodil z lavičky, Josef Jandač „miluje“ dotaz na slabiny soupeře.

7.1.2011
SDÍLEJ:

Trenér FK Pardubice Martin Svědík a trenér HC Eaton Pardubice Josef Jandač (vpravo)Foto: DENÍK/Jiří Sejkora

Fotbal a hokej. Větších sportovních fenoménů v Česku není. Kvůli rozhovoru pro Deník se poprvé naživo setkali dva pardubičtí trenéři, kteří, ač se to možná na první pohled nezdá, k sobě zase tak daleko nemají. Při rozhovoru bylo znát, že si pánové celkem kápli do noty. Kouč třetiligových fotbalistů MARTIN SVĚDÍK se vyzná v hokeji, hokejový trenér Eatonu JOSEF JANDAČ zase holduje fotbalu a nebál by se při něm v nižší soutěži stoupnout na lavičku: „Někde na té zábavné úrovni asi ano, v tom by nebyl problém. V okresním přeboru by to šlo.“

A co vy, pane Svědíku, dokázal byste se postavit na hokejovou střídačku?
Svědík: K hokeji mám hodně blízko, mám mezi hokejisty i hodně kamarádů a často se na něj chodím dívat. U mě je to podobné, na amatérské úrovni by to možná šlo.

Během letní přípravy ale třeba Adam Svoboda, Libor Pivko nebo Petr Sýkora polykali vaše tréninkové dávky…
Svědík: To je pravda, ale to byla osobní příprava, na ledě je to pak něco úplně jiného.

Vaše přezdívka Mourinho je, pane Jandači, známá, jednou jste novinářům vyprávěl o El Clásicu, kterého jste se několikrát účastnil. Ale na druhou stranu, jste trenér nejrychlejší kolektivní hry světa, vám vážně fotbal nepřipadá jako nuda?
Jandač: Hlavně jsem ho dřív hrál. V mládeži u nás na vesnici a v dorostu jsem se dostal i do Sparty. Asi proto mám fotbal tak rád. Navíc jsem takový obojživelník, to víte, kluk z vesnice, hrál jsem fotbal, hokej, hřiště bylo za barákem. K hokeji jsem měl ale přeci jenom o poznání blíž.

Proč kariéra nadějného fotbalisty skončila?
Jandač: Přišla dlouhodobější zranění. Od osmnácti let se to se mnou pořád táhlo. Když jsem skončil s hokejem a začal jsem jenom trénovat, to mi bylo nějakých pětadvacet, tak jsem u nás v Berouně ještě hrál fotbal. Pořád jsem tam někde registrovaný, ale už mám kolena docela v háji, tak už se do toho nepouštím.

A co to El Clásico, vy jste docela slušný fotbalový cestovatel…
Jandač: Na vrcholové úrovni sleduji Ligu mistrů, světové a evropské šampionáty, občas anglický fotbal. Na derby Barcelona – Real jsem byl na Nou Campu i na San Bernabeu. Nechtěl jsem si to nechat ujít.

V Pardubicích jste už na fotbale byl?
Jandač: Ještě ne. Už dříve jsem dělal podobný rozhovor s trenérem basketbalistů Slowiakem a říkali jsme si, jak jsou naše sporty navzájem inspirativní. Fotbal k basketu a hokeji zase tak podobný není. Ale nemáme na podobná setkání moc času a i Martin na tom bude určitě podobně. Na fotbal se kouknu spíš v klidu v televizi, byl jsem se podívat i na Chelsea. Ale abych se přiznal, fotbal v Česku mě zase tolik nebaví.

Martine, slyšíte to? Jak byste vašeho kolegu na váš zápas nalákal?
Svědík: (usměje se) Musím jenom zopakovat, že každý trenér má dost své práce. Pepa toho má určitě až nad hlavu. Lidé kolikrát nevidí, co všechno musí trenér dělat. Pokud by mu vyšel čas, byl bych samozřejmě rád, kdyby se na nás přišel podívat, protože myslím, že doma se nám daří hrát celkem atraktivně. Ale uznávám, že s Ligou mistrů a anglickým fotbalem se v Česku moc měřit nemůžeme. Skoro pokaždé jsou to atraktivní zápasy, které se hrají před vyprodaným stadionem, pořád se tam něco děje.

Mezi fotbalem a hokejem se tu a tam objeví rivalita. Jedni jsou hokejky, druzí „šampióni“… Myslíte, že na sebe dva populární sporty někdy žárlí?
Jandač: Takovou rivalitu moc nevnímám. Když běží v televizi třeba Liga mistrů, tak se na ni kluci koukají, baví je to. Fotbal je zajímá. Záleží asi na každém individuálně, jaké má zájmy.
Svědík: U nás to funguje podobně. Kluci z týmu také chodí na hokej. Nějakou rivalitu taky moc nepotvrdím. Když jsem hrál fotbal v Ostravě, tak jsme s klukama z Vítkovic měli takovou partu, spíš jsme se doplňovali, než že bychom si šli po krku. V Pardubicích to bylo podobné. Když tady hrál Ota Janecký a v Pardubicích se hrála druhá liga, spojení mezi fotbalem a hokejem také bylo, kluci se spolu znali, podporovali se.

Máte v kádru nějaké obojživelníky, kteří by mohli naskočit na led, nebo začít hrát fotbal?
Svědík: Koncem roku jsme na led vyrazili. Šikovnější kluky na hokej máme spíš v béčku. Z A týmu nevím, jenom já jsem dobrý gólman (směje se).
Jandač: Přišel jsem až po letní přípravě, takže jsem ještě nestačil odhalit, kdo by zvládal nejlépe fotbal. Ale co mi říkal manažer Kusý, tak se tady ani moc nedoporučuje, z důvodu možných zranění je zakázaný. Když jsem přípravu vedl v jiných týmech , tak jsem do ní fotbal zařadil. Když máte hráče, kteří ho aspoň trochu zvládnou, tak je to pro ně jedině dobré zpestření.

Zahrál jste si taky?
Jandač: Ještě když jsem byl v Liberci, tak ano. Nominoval jsem se do jednoho týmu a trochu jsem to vyhecoval, aby mě chtěli trefit, skopnout… Ale to bylo v době, kdy mi ještě sloužila kolena. V Budějovicích jsem se do toho už zase tak moc neangažoval. Čas od času ano, ale pak jsem se z toho týden dostával. Hlavně mi fotbal plnil tréninkový záměr. Dal jsem hráčům cukříček v podobě míče a protože se makalo v tempu, hra účel splnila.
Svědík: Abych řekl pravdu, vím, že tady dobré fotbalisty máš…
Jandač: A koho, kteří to jsou?
Svědík: Libor Pivko, ale ten už tady vlastně není, pak Količ (Jan Kolář).
Jandač: Kterej?
Svědík: Útočník.
Jandač: A co Adam Svoboda?
Svědík: To je řízný bek. Nepustí kostičku. I kdyby měl kluka zadržet jakýmkoliv způsobem, tak hráče nepustí (usmívá se). Navíc třeba Petr Sýkora předvádí při fotbale to samé, co na ledě. Stoupne si na útočníka, čeká na dlouhý balon a prosadí se rychlostí. Beci kolem něho teda docela létají, ale prosadí se. Pár fotbalu jsem s nimi zažil a samotného mě překvapilo, jak jsou na tom dobře.

Oba jste vrcholoví trenéři, ale nepřipadáte si spíš jako pedagogičtí pracovníci? Snažíte se své hráče něco naučit, nesmíte, tedy neměli byste, nikoho uhodit…
Jandač: U dospělé kategorie je to něco jiného než u dětí. Tam ta pedagogika je, ale u dospělých, zejména u profíků, je to už něco jiného. Jde spíš o psychologii. Je potřeba hráče poznat, abyste věděli, co jim vadí a vyhovuje.
Svědík: S tím souhlasím, u dospělých je psychologie to hlavní. Mládežnická kategorie je sice jiná, ale leckdy se dospělý chová jako dítě a musíte k nim přistupovat jinak. Úkolem trenéra je, rozpoznat, co na hráče platí, aby byl pak prospěšný pro tým.

Dovedete si představit, že by se k vám chovali reportéři stejně jako v NHL, to znamená, že by chodili během zápasu na lavičku a při hře s vámi dělali rozhovory?
Jandač: To je dané tou soutěží. Má nastavená nějaká pravidla. U nás taky lezou o přestávkách do kabiny, aby divákům přinesli momenty ze šatny. Je to o show. A v NHL to platí obzvlášť. Tyhle vstupy mají klidně i ve smlouvách. Jsou tam pěkně poslušní, všechno má své řády. Máte mix zónu, kde se řadí novináři, nebo za vámi po zápase dojdou až do kabiny a mají možnost hned po utkání hráče včetně trenérů zpovídat. Ale víte, tak jako vy máte zařazené politiky, hráče, tak já mám zařazené i novináře.

Povídejte, to mě zajímá…
Jandač: Jsou takoví, o kterých vím, že píšou dobré a slušné články a nehledají žádné senzace, nesmysly. Nepodsouvají vám otázky, aby dostali něco tam, kam by člověk nechtěl. A pak jsou ti druzí. Pokud novinář nepřekročí určitou mez, je to o té show. Mojí povinností, vyplývající ze smlouvy, je, že musím informovat a spolupracovat s novináři, jak jen to jde. Jenže dnešní společnost sklouzává spíš víc k bulvarizaci. Nestačí jenom normálně popsané situace, tam musí být něco navíc. Senzace. Ve sportu je možná show to, že někdo uměle něco vyvolá, že udělá z někoho, ze sebe, kašpara. Lidi to zajímá. Když tady mám novináře před zápasem, tak přece nebudu troubit, s čím do utkání půjdeme. Je to i o novináři, který se musí na rozhovor připravit. Je plno novinářů, kteří přijdou nepřipravení.
Svědík: (přikyvuje) Vaří z vody. Všechno je o show. Když je člověk profesionál, tak na otázky zkrátka musí odpovídat. Ale já jsem takový, že kdybyste za mnou v šedesáté minutě přišel a na lavičce se mě na něco vyptával, tak vás stejně vykopnu. V tu chvíli se láme chleba, něco jiného je v hokeji o třetině.

V NHL ale právě chodí novináři za trenéry při zápase, žádné přestávky, to je nuda…
Svědík: To si vůbec nedokážu představit. Trenér musí sledovat hřiště, hráče, co se děje, musí přemýšlet, co má zlepšit. Ne, nedovedu si představit, že by mi někdo dával v průběhu zápasu otázky.
Jandač: Třeba v basketu je to tak, že všechny time outy snímají televizní kamery a co si hráči s trenéry povídají, to jde normálně do éteru. To je taky trochu zvláštní. Soupeř, který si pak video přečte, si toho může hodně rozklíčovat. Hlavně jde o to, v médiích co nejvíc ukázat.

Souhlasíte s tím?
Jandač: Z poledu show ano, divák chce vidět do kuchyně. Na druhou stranu, každý trenér se snaží svoje know how chránit, co to jenom jde.

Mluvili jste o tom, že trenéři v zámoří mohou mít ve smlouvě zaneseno, že musí reportérům odpovídat i v průběhu zápasu. Stejně musí mít ale chuť „toho chlápka s mikrofonem“ vystřelit na Měsíc, nebo ne?
Jandač: To byste se musel zeptat jich. Ale já myslím, že trochu kydaj. Používají fráze, moc konkrétního vám asi stejně neřeknou.
Svědík: Určitě, oni budou profíci i v odpovídání. Nikdo nechce prozradit taktiku, s čím na soupeře jde. Sám víte, že když se bavíme před zápasem, tak také něco o soupeři řeknu, ale co budeme hrát, to nikdy rozebírat nebudu.
Jandač: A nebo taková otázka… V čem si myslíte, že jsou slabiny soupeře? Já to tam naperu, oni si to najdou na internetu a řeknou: Hele, oni si myslí, že hrajeme tohle a tohle. Takže to třeba zrovna hrát nebudeme. I když mnohdy to ani stejně nerozhodne. Můžeme si situace popsat, jak je má soupeř naučené a stejně je na ledě předvede a uspěje, protože má kombinaci strojově nacvičenou.

Jednou jsem četl, že tehdejší trenér hokejistů Zlína Eduard Novák byl pod takovým tlakem, že mu stačilo, aby si dal do pusy kartáček a při čištění zubů zvracel. Umíte napětí ze sebe odbourat, aby podobná věc u vás nikdy nenastala?
Jandač: Když to člověk dělá už nějaký rok, měl by se naučit brát trenérské povolání tak, že vypjaté situace k němu patří. Když jim nepodlehne, nebude propadat nějaké panice, tak je to vyspělý trenér, který dovede krizové situace zvládat. Jasně, když se nedaří pořád přemýšlíte co s tím, uvnitř cítíte neklid a nepohodu. To ale dokážou vyvážit situace, kdy se daří. Nikdy jsem neměl stavy, že bych byl v totální depresi a chtělo se mi zvracet. Je to ale i o lidech kolem vás. Pokud máte dobrý tým kolem sebe, tak se nepříjemné situace daleko lépe snáší.
Svědík: Zatím ještě netrénuji tak dlouho jako ty, takové stavy, jak jste popisoval s tím kartáčkem jsem nezažil. Hlavně se snažím moje problémy nepřenášet na mančaft. Jen třeba před zápasem mám docela problémy se spaním. Všechno další se pak odvíjí od toho, jak utkání dopadne. Když dobře, je týden klidný, když špatně, je nálada moje i v kabině podstatně horší, než když máte vítěznou šňůru tří zápasů. Vím, že na sobě musím v tomhle ještě pracovat. Nervozitu paradoxně pak odnáší moje rodina. Na hřiště se ji snažím ale nenosit.

Trenér skotských fotbalistů Jock Stein vedl národní tým v kvalifikaci na MS v Mexiku a nesměl prohrát ve Walesu, jinak by jeho tým na šampionát nepostoupil a ještě v 80. minutě Skotsko prohrávalo 0:1. Pak náhradník Cooper vyrovnal, ale trenér Stein prodělal na lavičce infarkt a zemřel na masérském stole. Je pro vás tenhle příběh velkým strašákem?
Jandač: To si vybavuji, vzpomínám na to. V zápase musí každý trenér asi trochu pumpovat. Znám hodně kolegů, kteří před zápasem prožívají různé stavy, chodí často na malou, na velkou, nervozita tam je. Každý to prožívá jinak. To samé i hráči. Pamatuji jednoho, který před utkáním chodil dvakrát třikrát zvracet, jak byl nervózní. Jakmile začne zápas, je potřeba se na něj koncentrovat, abyste si mohli vybavovat různé situace a reagovat na ně. Trenér musí všechny starosti vypustit, aby mohl koučovat. Najednou skončí zápas a postupně se to vyplavuje.

Když vyhrajete, tak to asi není moc problém, ne?
Jandač: Není, je to příjemné, někdy usnete i dřív. Já ale obvykle po zápasech stejně usínám ve dvě, ve tři. Jsem rozhicovaný. Prášky žádné neberu, snažím si číst, ale stejně mi třeba občas utíkají věty, a tak koukám pak na Chalupáře či jiné osvědčené věci. Pomalu u toho klimbám a usnu. Do zápasu jsem vtažený hodně. Když zápas dopadne špatně, zůstane to ve vás víc uvnitř. Vrtáte se v tom, přemítáte, co se mohlo udělat jinak. A to je rozdíl oproti hráčům. Ti se vydají fyzicky na ledě, ale u trenéra je víc zatížená hlava a projeví se u něho psychická únava, která je těžší.
Svědík: Rozdíl je v tom, že když jde hráč na hřiště a je nervózní, tak hned jak se začne, většinou ho to pustí. Trenér má ale adrenalin pořád, já se chodím třeba uklidňovat na koně. Tam mám úplně jiné myšlenky a hlava se zaměří na něco totálně odlišného.

Knížku jako váš kolega jste zkoušel?
Svědík: Jestli Pepovi utíkají slova, mně by utíkaly celé odstavce (usmívá se). To by asi nedopadlo. Spíš radši ty koně, třeba i na internetu.
Jandač: Opravdu sleduješ dostihy?
Svědík: Chodím na ně v Pardubicích, mám rád překážky, třeba Váňa, to je pro mě velká osobnost. Uklidňuje mě to. Ani nevím, proč k nim mám blízko, v životě jsem na nich nejezdil. Ale nechybím nikdy.

Martin Svědík - Fotbalový trenér

Narozen: 27. června 1974.
Tým: FK Pardubice (ČFL).
Předchozí působiště: Hradec Králové (dorost a B tým).
Hráčská kariéra: Baník Ostrava, Sigma Olomouc, Příbram, Lázně Bohdaneč.

Josef Jandač - Hokejový trenér

Narozen: 12. listopadu 1968.
Tým: HC Eaton Pardubice. (Tipsport extraliga).
Předchozí působiště: Seok Top Soul (Korea), Beroun, Kralupy, Slavia (dorost), Liberec, České Budějovice, reprezentace ČR (asistent).
Hráčská kariéra: Beroun, Kladno.

Autor: Pavel Ryšavý

7.1.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Místopředseda volební komise číslo 1006 v Pardubicích porušil volební zákon. Do komise zasedl v tričku propagujícím znak kandidující strany Blok proti islamizaci.
10

Kvůli tričku s mešitou bylo v Pardubicích u voleb opět rušno

Místopředseda volební komise číslo 1006 v Pardubicích porušil volební zákon. Do komise zasedl v tričku propagujícím znak kandidující strany Blok proti islamizaci.
VÍME PRVNÍ / AKTUALIZOVÁNO
10

VIDEO: Člen komise agitoval ve volební místnosti za Blok proti islamizaci

Policie pátrá po seniorovi. Nevrátil se z tancovačky

Pardubicko - Pardubická policie prosí veřejnost o pomoc při pátrání po Jaroslavu Malimánkovi.

AKTUALIZUJEME / AKTUALIZOVÁNO

Z třináctého patra v Chrudimi vyskočil muž

Chrudim - Nešťastné úmrtí šetří v sobotu dopoledne chrudimská policie.

Jdou k volbám poprvé. Důraz kladou na ekologii, digitalizaci a vzdělání

Pardubice - V České republice je až 400 tisíc prvovoličů, kteří mohou výrazně ovlivnit výsledky právě probíhajících voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Čtyři sta tisíc to je pro srovnání čtyřikrát více hlasů, než kolik byl v parlamentních volbách v roce 2013 rozdíl mezi první a druhou stranou.

Rušení ordinací praktických lékařů ve velkém prý nehrozí

Pardubicko – V souvislosti se stávkou praktických lékařů, ke které došlo tento týden, se mluví o úplném skončení některých praxí. Zejména starší lékaři se prý nechtějí zařizovat k vydávání elektronických receptů, které mají být od ledna povinné.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení