Také z toho důvodu, že si práci s mládeží důvěrně osahal ve všech možných věkových kategoriích, nyní učí fotbalovým dovednostem děti ze Sokola Libchavy. Aktuálně tedy kvůli omezujícím opatřením neučí, tím více se však na svoje mladé svěřence těší, až se budou znovu moci vrátit na hřiště.

Neúnavné práci s fotbalovou mládeží se věnujete prakticky celý život. Jakého hráče chcete vychovat a předat do vyšších věkových kategorií?
Vždycky jsem usiloval o to, abych vychoval hráče, který umí oběma nohama, který bude mít ve svém repertoáru schopnost obejít protihráče, který není alibista, má dobrý výběr místa, naplno na hřišti pracuje, umí čistě bránit a má odvahu zakončit. Jednoduše řečeno mým cílem je připravit komplexního fotbalistu. A jaká je moje největší odměna? Když některý z mých bývalých svěřenců řekne: Byl jsem u Kocmana a ten mě něco naučil.

„Vždyť kde jsem vyrostl? Na hřišti, na plácku, neměli jsme sice trenéry, ale byli jsme venku každý den, správce nás ze hřiště vyhazoval, pořád jsme však hráli a tím jsme se fotbal naučili.“

Letos v létě jste přešel od dorostu k přípravkám, tedy do úplně jiného „světa“ od téměř dospělých lidí k začínajícím fotbalistům. V čem to pro vás bylo zajímavé?
Rozdíl to samozřejmě je. U dorostenců, kteří jsou různě na školách, bývá největší problém, aby vám přišli na trénink. Když na sobě ale chtějí pracovat, lze s nimi jako s týmem dosáhnout herního pokroku, který je vidět. U malých dětí vidím změnu v tom, že s nimi musím pracovat daleko více individuálně. Zjistil jsem, že jim často chybí fotbalové základy a mám pocit, že v těchto kategoriích zaostáváme v technice. Můj dojem z krajské soutěže přípravek je, že mi v ní chybí více hravosti a fotbalovosti. Možná je to způsobeno tím, že v tréninku obecně schází více práce s míčem, neustálý kontakt, málo se podle mě hraje jeden na jednoho, dva na dva, tři na tři. Zpracování a kontrola míče, přihrávka, obejití soupeře, na tohle se snažím klást největší důraz.

Co osobně děláte pro to, aby se právě vámi zmíněná hravost ze hřiště nevytrácela?
Je to základ. Jedním z receptů je neustálá motivace, náboj, prestiž, aby se i na tréninku pořád o něco hrálo, aby tam bylo neustále něco nového. To znamená využívat formu her, aby byli kluci i holky pořád napružení, nahecovaní do fotbalu, aby se na něj těšili, aby pro ně byl na předním místě. Také po nich chci, aby mluvili, aby spolu komunikovali, aby sami o fotbale přemýšleli, protože i to pomáhá k soutěživosti. Těchto atributů je hodně a dá se to zlepšit.

Kdokoli a kdekoli hovoří o práci s mládeží, tak zmiňuje klíčovou větu: Především to děti musí bavit! Souhlasíte?
Určitě. V první řadě je potřeba, aby trenér byl pozitivní člověk a vnesl takovou náladu i na hřiště. Všechno je o jeho přístupu. Když jdu na trénink, tak vím, že je to na mě. Musím ho připravit tak, aby byl zábavný a jestli vidím, že něco nejde, tak to změním. Nejdůležitější ze všeho je, abychom uměli zabavit ty nejmenší ve školičkách a mladších přípravkách. Zjančit je, pobláznit tak, aby chodili s balonem i spát. Ne je postavit do řady a něco s nimi dlouze řešit. Oni potřebují být pořád na špičkách, stále je nutné udržovat jejich pozornost. Trenér taky musí umět pochválit a povzbudit, když se něco nepovede. A hlavně co nejvíce hrát, to ostatní přijde. Správný efekt potom je, že vám maminka řekne: On je do fotbalu zblázněný, poslechne radši trenéra než mě. Tady se rodí láska ke sportu a fotbalu často na celý život. A je úplně jedno, jestli v okrese, kraji nebo kdekoli jinde.

Výchova mládeže je v dnešní době velké téma, k dispozici jsou specializované weby, množství odborné literatury, videoškolení a podobně. To je asi značná pomoc, že…
Nepochybně, nicméně je nutné si položit otázku, jak s tím vším pracujeme. Zdá se mi, že někteří trenéři mají vytažená všechna možná cvičení, která jsou sice sama o sobě dobrá, ale vůbec se pro jejich družstvo nehodí. Trenér často neumí vypíchnout podstatné věci, které dané děti potřebují. Dělá s nimi cvičení, které je třeba perfektní, ale samotní hráči ho ještě nezvládají. Když neumí obejít hráče a udělat kličku, těžko zkoušet náročnější prvky. Zdá si mi, že trenéři někdy dělají zbytečně složité věci místo toho, aby začali u těch jednoduchých.

Je to tedy zřejmě zejména v tom, že trenér na jakékoli úrovni musí vědět, jaký má kolektiv a jaké fotbalisty, a podle toho s nimi pracovat…
Ano, tohle je umění trenéra. A ještě další věc bych rád zdůraznil. Osobně věnuji každý trénink dvacet až třicet minut hře. Ta je strašně důležitá, vždyť to je právě výsledek tréninku. Děláme fotbal a tak ho musíme hrát. Myslím si, že je zásadní chyba, když děti v kategorii šesti až osmi let za hodinu a půl tréninku skoro nehrají. Řada věcí je v trenérské teorii vynikající, ale já je se svým týmem nedělám, protože vím, že na to zatím nestačí. Máme k dispozici obrovské množství materiálů a záleží na tom, jak je vhodně využijeme. Samozřejmě když půjdu do Pardubic, budu tam mít kvalitu, tak ano, mohu vytáhnout něco jiného a obtížnějšího. Pokud jsem v menším klubu, musím mít přístup odlišný. A tohle platí ve všech věkových kategoriích. A čím jsem níže, tím větší zodpovědnost bych měl cítit.

Co další často omílané téma - rodiče? Jak by měla vypadat vzájemná spolupráce?
To je naprosto zásadní věc. Rodiče nám musí pomoci, to je nesmírně důležité, skoro bych řekl, že alfa a omega úspěchu. Je zásadní, aby spolupráce trenéra s rodiči fungovala. Chci, aby se na svoje děti chodili dívat, aby přišli na zápas, aby jim to nebylo jedno. Víte, mám pocit, že fotbal a sport obecně dětem v současnosti nahrazují to, co jsme měli v dětství my. Vždyť kde jsem vyrostl? Na hřišti, na plácku, neměli jsme trenéry, ale byli jsme venku každý den, správce nás ze hřiště vyhazoval, ale pořád jsme hráli a tím jsme se fotbal naučili. Tohle je pryč a my trenéři dnes v podstatě vytváříme dětem podobné prostředí, které jsme sami měli v dobách našeho dětství, kdy jsme byli pořád venku. K tomu potřebujeme pomoc rodičů.

Za svoji dlouholetou kariéru jste se určitě setkal s řadou hráčů, kteří byli sice fotbalově dobří, ale povahově „hajzlíci“, neposlouchali trenéra a mysleli si svoje. Jaký jste na ně měl recept?
Když to bylo na tréninku, tak jsem ho třeba poslal domů. Většinou se vrátil druhý den zpátky. Při zápase jsem ho vystřídal a samozřejmě si s ním sedl a popovídali jsme si. Jsou někteří hráči, kteří to prostě mají v povaze a rádi „řídí“ kolektiv. Proč ne, pokud to má smysl v rámci daných pravidel. Horší je, když tam vznikne partička tří čtyř takových lidí, ovšem vždycky jsem si to dokázal vyřešit.

„Můj dojem z krajské soutěže přípravek je, že mi v ní chybí více hravosti a fotbalovosti. Možná je to tím, že v tréninku schází více práce s míčem, neustálý kontakt, málo se hraje jeden na jednoho, dva na dva nebo tři na tři.“

Jak těžká je pro vás současná krizová doba, kdy se kvůli vládnímu zákazu nemůžete se svými svěřenci skoro ani vidět, natož spolu trénovat?
Časy jsou to složité pro každého. Dokud jsme se mohli scházet v omezeném počtu, tak jsme tomu tréninky ve skupinách přizpůsobili, ale potom i tohle skončilo. Než přišla tahle druhá vlna, tak jsme si vypracovali „domácí úkoly“. Napsali jsme hráčům, co by měli dělat a jak se udržovat v zápřahu. A když jsem potom provedl kontrolu, tak to splnila polovina. Příčinu vidím právě v rodičích, kteří by na to měli dohlížet stejně, jako když mají děti úkoly ze školy. Jestliže jsme skoro tři čtvrtě roku nehráli fotbal, bude to mít dopad, tím spíše ve věku, kdy děti potřebují, aby byli na hřišti skoro každý den. Nicméně věřím, že moji hráči byli na něco zvyklí, určitě jim fotbal chybí, stejně jako kamarádi, takže nemám strach, že by se snad nevrátili.

A co talentovaní hráči, kteří se fotbalu věnují na vyšší úrovni, v regionálních akademiích či ligových klubech, tam mohou být důsledky pro budoucnost fatální, že?
To je pochopitelně závažný problém, protože tito fotbalisté pracují systematicky každý den a takový výpadek je obrovský. Podle mého názoru tam musí být pravidelná komunikace trenérů s rodiči a hráčem, musí fungovat individuální plány a jejich kontroly, bez toho to prostě nejde. Dnes a denně být navzájem v kontaktu, kontrolovat plnění úkolů, i za pomoci moderních technologií.