Sedm let jste působil v zemi, která je v Evropě nejvíce napadená koronavirem. Proč zrovna Itálie?
Itálie se stala prvním nárazníkem v Evropě. Vysvětluji si to tím, že se jedná o společenský národ. Italové se nejen v rodinách hodně slučují, pořád se objímají. Bohužel podmínky pro šíření koronaviru tak byly optimální. Navíc mají jednu z nejstarších, ne-li nejstarší populací v Evropě. To nahrává tomu, že je tam tak vysoká úmrtnost z této nákazy.

Italové jsou známí ležérností. Co myslíte, kdyby byli větší perfekcionalisté, mohly by být následky mírnější?
Myslím si, že ne. Měli vážně smůlu v tom, že se ohnisko nákazy objevilo u nich jako u prvních. Moc dobře si pamatuji, že pro asijské turisty je každé město historické, tudíž jich tam jezdí masy. A jak víme, tak v Číně se objevil virus nejdříve. Až na situaci v Itálii reagovaly ostatní evropské země.

Zdá se, že jste si vytvořil k zemi blízký vztah. Drtí vás zprávy, které z Itálie přicházejí, nebo nejste citlivka?
Úplně citlivý člověk nejsem. Věci beru, tak jak přicházejí. Ty, co se nedají ovlivnit, nejsem zvyklý řešit. Nicméně mě mrzí, jak se teď k Itálii lidi obracejí zády a viní ji z toho, že za všechno může. Cítí se odtržená. Nezodpovědní jsme byli i my v České republice a koneckonců i zbytek Evropy. Už jsme věděli, že koronavirus řádí a stejně jsme jezdili lyžovat do Alp. Zhruba pětaosmdesát procent z prvních sta případů nakažení k nám byly přivezeny z Itálie.

Jak vzpomínáte na život na Apeninském poloostrově?
Strávili jsem tam s rodinou kus našeho života. Děti v Itálii vyrůstaly. Zpětně vím, že to nemohla být pro nás lepší země. Nikdy jsem neměl ambice hrát v zahraničí. Můj klukovský sen byl zahrát si první ligu v České republice. Rozhodnutí odejít do Itálie, přestože jsem si nikdy nezahrál v Serii A, nebudu nikdy litovat. Byla to nenahraditelná životní zkušenost.

Vracíte se tam třeba na dovolenou?
Itálie je naším druhým domovem. Když je čas, tak tam v létě strávíme třeba i měsíc. No a v zimě zase jezdíme lyžovat do Alp. Mám dvě dcery a když byly malé, učil jsem se lyžovat s nimi. Dříve jsem měl ve smlouvě, že se podobných aktivit nesmím účastnit. Možná proto, v rodině lyžuji nejhůř (smích). Jezdili jsme tam na týden i na Velikonoce.

Zůstali vám v Itálii kamarádi, ať už z řad spoluhráčů či obyčejných lidí?
Máme tam spoustu kamarádů i mimo fotbalové prostředí. Spolu s manželkou si s nimi píšeme přes Whats App. Teď častěji a je to tam prý hrozné. Nedávno jsem si také dopisoval s italským novinářem, který mě prosil, jestli bych mu neposlal vyjádření na podporu lidí ve Spezii, kde jsem hrál nejdéle. Občas si také napíšu s lidmi s klubu. Hráči se už vyměnili, ale kustodi, psycholožka i tiskový mluvčí tam stále pracují.

Jste tedy o tamní situaci informován podrobněji než běžný český občan?
Zprávy ke mně chodí tak nějak samy. Samozřejmě, že se o dění zajímám, ale tím jak jsem s nimi ve spojení, tak mám vše z první ruky. Navíc, oni jsou teď zavření doma, tak jsou pro ně jakékoli kontakty důležité. Ptají se mě, jak to vypadá u nás a varují před tím, abychom nic nepodcenili. Oni si totiž také ze začátku mysleli, že koronavirus je malichernost. A teď se zmítají v napětí, které přechází ve velký strach.

Ne o body, ale o životy

V České republice se zavedla opatření dříve než v Itálii. Vnímáte to jako správné, nebo k nim mělo dojít dříve?
Ukázalo se, že jsme nebyli dobře připravení. Spousta lidí, kteří se nacházeli v první linii boje s koronavirem, neměli ochranné pomůcky. Další to brali na lehkou váhu. Viděl jsem prodavačky, kolem kterých projde stovky lidí a ony byly úplně bez ochrany. Opatření jsou na místě, ale podle mého názoru se situace podcenila a mohlo se konat už dříve. S tím ostře kontrastuje skutečnost, že vietnamská komunita byla vybavena lépe než Češi. Dezinfekci, roušky si začala shánět už v lednu…

Zpět na jih Evropy. Italové jsou velmi hravý národ, ovšem teď je tam zábava na vedlejší koleji. Jak to snáší?
Obecně jsou velmi komunikativní a mají rádi život. Na sociálních sítích kolují videa, kde se baví na balkonech. Zpívají, pouštějí si hymny. Na jejich psychiku působí současný stav velice negativně. Takže kromě problémů z onemocnění koronavirem, budou mít i ty psychické.

Traduje se, že v Itálii je fotbal náboženstvím. Teď ale dostal stopku. Co se tam děje?
Na vlastní kůži jsem poznal, že v Itálii je fotbal sportem číslo jedna. Každé město má své fanoušky, může se pyšnit širokou základnou. Rodiny si předávají permanentky z generace na generaci. Jezdí se na venkovní zápasy. Fotbal je rovněž společenským fenoménem. Veškerá komunikace začíná fotbalem, od kterého se přesune k dalším tématům. Italové a fotbal to je jedno velké pojítko. Nicméně teď všichni chápou, že se nebojuje o body na hřišti, ale o životy.

Zažil jste tam i ekonomickou situaci. Už v době, kdy jste tam působil, nebyla růžová.
Když jsem v roce 2006 do Itálie přišel, tak její ekonomika byla na vrcholu. Italové si žili na vysoké noze. Z naší republiky jsem znal, že starší lidi spíše seděli doma. Do společnosti nebo na večeři si vyrazili jednou za čas. Za to v Itálii se tak dělo téměř denně. Potom přišla krize, oni se museli omezit, a to se jim nelíbilo. O to hůře potom snášeli její dopady.

Může koronavirus dovést Itálii až k bankrotu?
Už před příchodem koronaviru stála nad propastí. Je hodně závislá na turistickém ruchu, který teď bude omezený. Neví se, na jak dlouho zůstanou uzavřené hranice. Co to udělá, je složité odhadovat. Dopady pocítí celý svět. Aby se ale Italové vrátili na úroveň před koronavirem, budou si muset hodně odepřít.

Vraťme se na začátek. Jak jste se ocitl na Apeninském poloostrově?
Dostal jsem nabídku z Lecce. Trénoval tam trenér Zeman, který měl zmapované mladé hráče. Sledoval mládežnické reprezentace. Navíc ve Spartě, kde jsem působil, dělal tiskového mluvčího jeho synovec Zdeněk Šesták. A svou roli v tom sehrál trenér Martin Pulpit, který mě trénoval v Pardubicích a měl vazby na italský fotbal. Všechno do sebe zapadlo a já se ocitl na jihu Itálie.

Jenže Zdeněk Zeman byl po půlroce odvolán. Jaký byl?
Pan Zeman je trenérská kapacita. Jenže jeho tréninkové metody jsou pověstné svou náročností, na kterou jsem v tu dobu nebyl tak zvyklý. Ještě vyšší level než s Pulpitem, což už je co říct. První dva měsíce jsem byl totálně zavařený. Do toho nová země, nový jazyk a další věci. A když jsem se přizpůsobil, tak trenéra odvolali.

To je asi vždy pro hráče průšvih, když odejde trenér, který si ho vybral, co říkáte?
Přesně tak. Nový trenér, Ital, si s sebou přivedl třináct hráčů. Hned na začátku mi řekl, že bude preferovat je. Chtěl jsem se o místo v základní sestavě poprat, abych mu ukázal, že na druhou italskou ligu mám. Moc jsem toho ale pod ním neodehrál. Po půlroce mi řekl, že je se mnou spokojený. Že nezná moc hráčů, kteří by třikrát po sobě strávili zápas na tribuně a pak na tréninku jezdili na krev. Říkal jsem mu, že je fotbal pro mě práce a já ji odvádím na sto procent.

Ultras mají pravdu

Nehledě na to, že mohlo přijít další angažmá, viďte?
Ano. Dostal jsem nabídku z Hellas Verona, který spadl ze druhé ligy. Nicméně okamžitě se chtěli vrátit. Před zahájením sezony měli prodaných osm tisíc permanentek. O stadion se dělí s dalším veronským klubem, kterým je Chievo. Bylo zajímavé, že na Serii A chodilo pět tisíc diváků a my měli na zápasech třetí ligy vyprodáno. Tedy kolem dvanácti tisíc. Bohužel mužstvo, které tam tenkrát sestavili, od začátku prohrávalo. Nebojovali jsme o postup a fanoušci to nelibě nesli. Zažil jsem si s nimi také krušné chvíle.

Jsou tedy Italové tak horkokrevní, jak se povídá?
Teď už tomu věřím. Házeli po našem autobusu kameny a nechtěli nás nechat odjet ze stadionu. Mělo to dohru s ultras. Pronásledovali nás až na hotel a chtěli nám vyčinit. Svojí nedokonalou italštinou jsem se snažil náš tým obhajovat, ovšem spoluhráči mi řekli, ať raději zavřu pusu. Ať poslouchám a souhlasně kývám. V Itálii se prý nějaké dialogy s fanoušky v podobných situacích, kdy jsou rozohněni, nenosí.

Shodou okolností vaše bývalá působiště Lecce i Hellas Verona momentálně působí v Serii A. Hraje tam ještě někdo z vašich spoluhráčů?
Hráči se už vyměnili. Nicméně už tehdy jsem vycítil, že přicházím do věhlasnějších klubů, které mají nějakou historii. I někteří méně známí soupeři k nám měli velký respekt.

Vaší další italskou zastávkou se stala Spezia. Jak se zrodil přestup z Verony?
Do Spezie, která se zachraňovala ve druhé lize, přecházel sportovní ředitel z Hellasu. Nabídl mi, jestli nechci jít s ním. Měl jsem obrovskou touhu dokázat sám sobě, že na druhou ligu mám. Plán byl ukázat se ve druhé lize a natrvalo se usadit v základní jedenáctce. To se mi podařilo. Prožil jsem tam nejlepší půlrok v Itálii. Od první chvíle jsme byli s trenérem naladěni na stejnou notu. Oba dva jsme vyznávali stejné fotbalové věci, aniž bychom to ze začátku věděli.

Nadějná štace ale brzy skončila. Co se přihodilo?
Byla to velká škoda. Trenér mi totiž ušil na míru přesně to, co jsem potřeboval. Bohužel Spezia se dostala do dluhů a zkrachovala. V tu chvíli jsem se ocitl bez smlouvy. Měl jsem tam nějaké pohledávky, nicméně jsem přemýšlel jen nad sportovní stránkou. Vyplatilo se. Sportovní ředitel mi nabídl přípravu v Brescii, která postoupila do Serie A a kde trénoval proslulý Cosmi. Čtrnáct dní jsem tam absolvoval přípravu, ale vycítil jsem, že nebudu hrát první housle Chtěl jsem do týmu, kde budou na mně stavět.

Následoval návrat domů. Nebylo to uspěchané?
Věřil jsem, že přes léto nějaká nabídka z Itálie dorazí. Nestalo se, a tak jsem se porozhlédl po Čechách. Zájem projevily Teplice, ale nechtěl jsem se uvázat na čtyři roky. Zvolil jsem variantu jít do Kladna jako amatér. Odehrál jsem v první lize sedm zápasů a pak využil gentlemanské dohody s vedením, že se mohu kdykoli vrátit do Itálie. Ozvala se totiž Spezie.

Do stejné řeky…

Někdo klub oddlužil?
Přišel velice silný majitel. Ze Spezie za mnou přiletěli do Prahy lidi z klubu a nastínili mi plány. Tvrdili, že na ně diváci tlačí, aby co nejrychleji postupovali. Zásluhou krachu totiž spadli až do nejnižší soutěže. Chtěli mě zpátky, protože jsem měl dobré jméno u fanoušků. Já jim na to kývl, i když jsem šel v nejlepším fotbalovém věku do čtvrté nejnižší soutěže v Itálii. Uvěřil jsem jejich vizi a také jsem si zvykl na život v Itálii, včetně znalosti jazyka.

Jaká byla mise č. 2 ve Spezii?
Bylo to komplikované, protože se tam každý rok měnili trenéři i vedení. To, že mně na začátku slíbili, že tam mohu zůstat do konce kariéry, už po půl roce neplatilo. Takže jsem musel znovu a znovu dokazovat, že si místo na trávníku zasloužím. Cenné pro mě bylo to, že jsem si ho vybojoval.

Na závěr italského působení jste ale zamířil jinam. Proč?
Spezia si vytyčila, že v sedmiletém horizontu postoupí až do Serie A. Po každé sezoně vyměňovali celé mužstvo, aby ho měli vždy o soutěž silnější, než ve které budou hrát. Když postavili kádr pro nejvyšší soutěž, už jsem se neubránil. V přípravě se sice ukázalo, že by mě trenér i chtěl, ovšem já vycítil, že bych tolik šancí nedostával. Tak jsme šel na poslední dva roky do Portogruara, které hrálo třetí ligu. Mimochodem Spezia je stále v Serii B.

Pak už přišel čas na návrat do České republiky?
Z rodinných důvodů. Starší dcera chodila v Itálii do první třídy a už začala být více Italka než Češka. Už už jsem přemýšlel, co budu dělat po fotbalové kariéře, když se ozvaly České Budějovice. Pomohl jsem jim do první ligy a tu si ještě půl roku zahrál. Skončil jsem na vlastní žádost. Povedl se mi i poslední krok v kariéře, že jsem někde nezůstal jako nechtěný hráč. Od té doby jsem v Živanicích a fotbal už mám jen jako koníček. I když se vší vážností…

Hezky od začátku

Pojďme si projít vaší kariéru do osudového odchodu do Itálie. Jak se odchovanec broumovského fotbalu ocitl v Pardubicích?
Z Broumova jsem šel hrát žákovskou ligu do Náchoda. No a v utkání s Pardubicemi si mě vyhlídli pánové Dařbujan s Habigerem. Zavolali mi, jestli bych nechtěl po základní škole zkusit sportovní gymnázium v Pardubicích. Že by byli rádi, kdybych hrál za Pardubice. Mně to přišlo jako velká šance, tak jsem to zkusil a na školu se dostal.

Dalším fotbalovým přístavem se stal Atlantic Bohdaneč. Proč jste nezůstal v Pardubicích?
Když mi bylo šestnáct, tak mě přeřadili z pardubického dorostu C do áčka. Na jednom zápase se byl podívat trenér pardubických mužů Dunaj. Chlapi tenkrát hráli třetí ligu a na poslední zápasy mě vytáhl do prvního týmu. V ČFL jsem odehrál několik utkání. Po sezoně trenér Dunaj přešel do Bohdanče, která spadla z nejvyšší soutěže a vzal si mě s sebou.

Přesto jste si v dospělých za Pardubice zahrál.
Bylo to v době, kdy pan Novák převáděl druhou ligu z Bohdanče do Pardubic. Celý kádr se přemístil a na trenérskou židli se usadil trenér Pulpit. Už v tu dobu jsem měl množnost odejít z Bohdanče do první ligy. Jedná z nabídek přistála z Příbrami. Dokonce už jsem seděl v kanceláři mecenáše pana Starky. Nakonec jsem se rozhodl ještě rok setrvat ve druhé lize. Podpořil mě v tom i trenér Pulpit, který mi už tenkrát nabízel zprostředkování italského angažmá. To se ale odložilo a já putoval do Jablonce?

Kde se zrodil zájem Jablonce?
V poslední sezoně v Pardubicích se mi dařilo. Dal jsem asi osm gólů. Navíc jsem působil v mládežnické reprezentaci. Zájem z první ligy. Pardubice mě chtěly prodat. Nevím jestli byla ve smlouvě nějaká klauzule, že by profitovaly z dalšího přestupu do Sparty. Neboť Jablonec s letenským klubem úzce spolupracoval.

Hned po příchodu na sever Čech jste se zařadil ke klíčovým hráčům.
Mám za to, že na jablonecké štaci se mi nejvíce dařilo, co se týče českých klubů, kde jsem působil. Tam jsme si otevřel dveře do Sparty.

A tam jste také zakotvil, jak k tomu došlo?
Na trase Jablonec – Sparta se kvůli osobě pana Pelty hráči hodně měnili. Mě v Jablonci končila smlouva, ale už půl roku před jejím vypršením bylo dohodnuto, že půjdu do Sparty.

Mluvilo se o vás jako o nechtěném dítěti. Můžete to vysvětlit?
Ve Spartě tenkrát působil trenér Straka, který si přál do středu zálohy v tu dobu teplického Pavla Horvátha. Místo něj mu přivedli mě a on mi to dával po celou dobu sežrat. Nebylo to ale mířené jen proti mé osobě. Spíše vzdor vedení za to, že mu nepřivedli, koho chtěl.

Zmínil jste jméno Pelta. Kontroverzní osoba českého fotbalu. Jak jste ho poznal vy?
Jako člověka hodně zapáleného do fotbalu. Fotbal miloval. Většinu věcí, na kterých jsme se dohodli, splnil. Navzdory všemu, co se o něm říká, udělal pro fotbal hodně.

Překvapily vás kauzy, ve kterých figuruje?
Upřímně řečeno, mě nepřekvapily. On se totiž pohyboval na tenkém ledě. Dokázal získat peníze pro fotbal a svůj Jablonec. Úplně jsem do zákulisí neviděl, ovšem docházelo mi, že nebylo všechno, tak jak mělo.

Přestup do Sparty je vždy obřím skokem v kariéře hráče. Pražská „S“ jsou snem mnoha kluků. Vy jste byl před tím Sparťan nebo Slávista?
(pousměje se) Já jsem byl od malička Sparťan. Nicméně mým snem bylo zahrát si první ligu. A vlastně jedno kde. A to se mi splnilo už v Jablonci. Když se na to dívám zpětně, tak jsem brzy dosáhl limitu a pak už mi chyběl hnací motor. Určitě jsem nebyl uspokojený, ale jako by se to zadrhlo. A další věc: na Spartu jsem nebyl psychicky připravený.

Jak tomu mám rozumět?
Do té doby mě všude poplácávali po ramenou, hýčkali si mě, protože jsem pro ně byl mladý a nadějný hráč, který byl pro ně příslib peněz. Cokoli se mi nepovedlo, tak se omlouvalo. Ve Spartě jsem najednou narazil na to, že jsem průměrný hráč. Nějak jsem si s tím neuměl poradit. Hrálo se tam o velké peníze a ne jako v provinčních klubech, na které jsem byl zvyklý. Všechno dohromady zapříčinilo, že jsem se necítil psychicky dobře vyladěný. To angažmá nebylo sice vydařené, nicméně nelituji. Poznal jsem spoustu nových věcí. Zažil tři výborné trenéry a je jedno jestli mě preferovali či ne. Zahrál jsem si Ligu mistrů, vyhrál českou ligu i pohár.

Straka, Hřebík, Griga. To jsou ti trenéři.
Každý z nich měl své plusy i minusy. Dívám se na to tak, že to jsou trenérské kapacity. Franta Straka uměl být psycholog, ovšem ty taktické věci tolik nezvládal. Naopak Jarda Hřebík byl perfektní teoretik, ale zase to neuměl těm hráčům lidsky předat. Stano Griga byl prakticky na začátku kariéry. Sympatické na něm bylo, že nikoho neupřednostňoval. Za něj jsem si zahrál nejvíc. Někdo ho měl za podivína, ale mám za to, že jsme si rozuměli.

Utkvěly vám v paměti nějaké slavné zápasy?
Okamžitě se mi vybaví zápas na Ajaxu v Lize mistrů. Nastoupil jsem v základu. Obrovský zážitek byl už jen nástup na trávník za zvuku znělky Ligy mistrů. Proti mě ve středu zálohy hráli mladý Wesley Sneijder a Nigel de Jong. Se druhým jmenovaným jsem si vyměnil dres. To byl nejsilnější zážitek spolu s proměněnou penaltou ve finále Českého poháru proti Baníku Ostrava. Střídal jsem na posledních třicet minut a nikomu ze spoluhráčů se nechtělo jít na poslední penaltu. Tak jsem si vzal míč a rozhodl. Po této sezoně jsem se na sedm let přesunul do Itálie. A ke Spartě ještě dodatek.

Dodávejte.
Když se ohlížím za svou kariérou zpětně, tak nabývám dojmu, že kdybych se dostal do Sparty s hlavou ve třiceti letech, tak bych obstál. Už bych se nerozklepal třeba z toho, že sedím vedle Poborského nebo Řepky a zvládal bych ten obrovský tlak. Cizina mě naučila starat se sám o sebe a všechno zvládat.

Fotbalový profil Ondřeje Herzána

Narozen: 3. března 1981 v Broumově. Výška: 179 cm. Váha: 72 kg. Pozice: střední záložník. Kariéra: Slovan Broumov (1986 – 1992), SK Náchod (1992 – 1993), SK Pardubice (1993 – 1998), AFK Atlantic Lázně Bohdaneč (1998 – 2000), FK Pardubice (2000 – 2001), FK Jablonec (2001 – 2004), AC Sparta Praha (2004 – 2006), US Lecce (2006 – 2007), Hellas Verona (2007), Spezia Calcio (2008), SK Kladno (2008), Spezia Calcio (2009 – 2011), Portogruaro Summaga (2011 – 2013), SK České Budějovice (2014), TJ Sokol Živanice (2015 – doteď). Počet startů: první česká liga – 116, Liga mistrů – 3, italská Serie B – 30, italská Serie C – 26, italská Serie D – 18. Branky: první česká liga – 9, Serie D – 1. Reprezentace: U17 – dva starty, U20 – dva starty, U21 – čtyři starty.