Od poloviny devadesátých let se pohyboval na nejvyšší hokejové úrovni. Jako masér působil Michal Kábele nejprve v Pardubicích, potom i u národního týmu do 20 let. V extralize ještě strávil několik ročníků v Mladé Boleslavi a Karlových Varech.
Nyní je zpět v Pardubicích. Ale u fotbalistů. „Přišel jsem s určitým respektem, protože kluci postoupili do nejvyšší soutěže. Teď si to užívám,“ říká Kábele.
Již od začátku prvoligové sezony jste součástí týmu FK Pardubice. Jak došlo k přesunu k fotbalu?
Před lety jsem končil s hokejem v Karlových Varech, kde mi vysvětlili, že nejsou peníze a slušně se se mnou rozloučili. Vrátil jsem se zpátky do Pardubic a začal jsem něco hledat, u hokeje byly všechny pozice pokryté. Přes kamaráda jsem se dostal k tomu, že jsem vozil obklady a dlažbu po celé republice. Byl jsem spokojený, ale sport jsem stále sledoval. Kamarád Kamil Řezníček, který v klubu trénuje béčko, mi pak říkal, abych je šel jednou týdně namasírovat. Člověk se dostane do sportovního prostředí, kde je specifický humor a pořád se něco děje. Najednou jsem s nimi jel i na zápas a začalo mě to bavit.
Pak jste se tedy domluvili na posunu k pardubickému A-týmu?
Ještě před postupem áčka do první ligy jsme se potkali s panem Zavřelem (sportovní ředitel). Řekl mi, že by o mě měl zájem v případě postupu, protože bývalý masér Matěj Čermák se rozhodl u týmu skončit a otevřel si svoji soukromou praxi. Já jsem mu řekl, jak bych to chtěl dělat, protože jsem skoro třicet let u sportovních týmů působil. Vyšel mi vstříc, aby se to tady zase někam posunulo. Dohodli jsme se, postoupilo se a najednou jsem tady byl.
Je pro vás práce u fotbalu a hokeje hodně rozdílná?
Není. Řekl bych jen, že u fotbalu je o něco méně práce (usmívá se). U hokeje to bylo někdy hodně náročné, to je dané i rychlostí hry. Teď si to užívám. Přišel jsem s nějakým respektem, protože kluci postoupili do nejvyšší soutěže. Sledoval jsem je tehdy už z béčka.
Práce ve sportovním prostředí vás opět naplňuje?
Jsem rád, že jsem tady mohl zavést nějaké věci, jak jsem potřeboval. I hráči to tak vnímají. Jezdíme na zápasy s kolegou Petrem Novákem, se kterým jsem jako malý kluk vyrůstal v jednom pardubickém paneláku, dřív dodávkou, připravíme kabinu, nachystáme dresy. Vše je připravené. Když je po vítězném utkání pokřik, tak vám z toho jde mráz po zádech.
Jak vzpomínáte na své začátky v roli maséra? Před hokejem jste byl třeba i u ragbistů…
Začal jsem na vojně v Pardubicích u fotbalistů, tehdy to bylo VTJ Pardubice. Trenérem týmu byl kamarád mého táty, tak jsem se k nim dostal. Pak přišli ragbisti z Přelouče do Pardubic a najednou jsem byl v první lize ragby (směje se). To bylo něco nového, zase škola. Po epizodě v Tatře Smíchov jsem už v té době řídil dodávku, ale chtěl jsem stále i masírovat.
Pak už začala vaše hokejová éra?
Šel jsem v Pardubicích na zimní stadion, kde hráli junioři. Ptal jsem se trenéra Bezdíčka, jestli bych pro ně mohl pracovat. Nešlo mi ani o peníze, chtěl jsem se k tomu zase dostat. Po roce a půl jsem dostal nabídku jít k pardubickému áčku. To byla sezona 1995/1996. Tehdy přišel do Pardubic jako trenér pan Holík, hokejová legenda. Byl jsem tam do roku 2001, kdy jsme se nedohodli na dalším pokračování.
V té době už jste ovšem zároveň působil u české reprezentace do 20 let…
Od roku 1999 jsem jezdil s dvacítkou. Vzpomněl si na mě pan Holík a zavolal. Hned první rok se nám povedlo získat titul, za rok pak další. Měl jsem pak rok pauzu, než se ozval pan Hadamczik, že mu vypadl masér. To se neodmítá, tak jsem jel. A hned se podařilo udělat bronz v Americe, což je poslední česká medaile z dvacítek. Byl jsem ještě ve Vancouveru s panem Rulíkem, potom moje angažmá u nároďáku skončilo.
V čem bylo největší kouzlo týmu u dvou zlatých šampionátů?
Na prvním šampionátu, jsem se ještě učil. Měl jsem výborného kolegu Libora Kuchyňu, který mi všechno ukázal. Jako velká osobnost tam byl trenér Holík. A hlavně se vytvořila parta hráčů, skvělý tým. Kluci plnili to, co se jim řeklo. My jsme si dělali svou práci, k tomu samozřejmě i nějaké srandičky. Vše nám vycházelo.
Na konci roku 2019 se zlatý tým potkal po dvaceti letech v Ostravě, kde se konalo mistrovství světa…
Volal mi Sláva Lener, že by nám tam chtěli poděkovat. Posadili nás do místnosti, kde před námi byly fotky z té doby. To bylo jako po sto letech (směje se). Ale fantazie, vzpomínali jsme. Pak nás po první třetině vzali ke střídačkám, kde nás představovali. Bylo to úžasné, že jsme se po dlouhé době potkali. Škoda, že nás nebylo ještě víc. Kluci se dohodli na tom, že uspořádáme zápas mistrů 2000 proti mistrům 2001, který bohužel kvůli koronaviru ještě neproběhl. Jsme v kontaktu, třeba se to ještě uskuteční.
Pan Holík byl osobností. Co řekl, to platilo, vzpomíná na kouče
Dva zlaté juniorské šampionáty v letech 2000 a 2001. U obou byl na střídačce českého týmu Jaroslav Holík, hokejová legenda.
„Pan Holík byl velkou osobností. Co řekl, to platilo. Vzal si k sobě mladšího kolegu, který se zaměřoval na modernější hokej. Pak spolu dělali různé taktické věci. Pan Holík dokázal odhadnout hráče, se kterými může počítat,“ vybavuje si masér Michal Kábele, který Holíka nejprve poznal v Pardubicích a potom především u národního týmu.
„V létě dělal soustředění a chtěl vidět, jak hráči pracují. Ti ho brali, byla s ním taky sranda. Na druhém šampionátu byli i hráči, kteří už měli podepsáno v NHL,“ říká.
Kábele si vybavuje i historku z finále proti Rusku (2000). „Bylo to asi v 50. minutě stále 0:0, já jsem stál pod trenérem a jemu začal zvonit telefon. Byl tam trochu hukot, neslyšel to hned. Já mu říkám: Tréňo, telefon. Tak to vzal a říká: Ještě není konec, já pak zavolám,“ usmívá se. „Pak jsme to po 80 minutách hry vyhráli v nájezdech,“ dodal.
S legendou československého hokeje se spojil i po letech. „Četl jsem o tom, že ležel v nemocnici s tou nohou. Zavolal jsem mu, ozvalo se: Nazdar Míšo. Tak mi předtím nikdy neřekl. Bylo slyšet, jak s nemocí bojoval. Pak bohužel zemřel, bylo mi to líto,“ uvedl Kábele.
