Olympiáda v Deníku

Přitom již Jiří Černohubý trénoval i v Rakousku, kde taky dlouhé roky po odchodu z Pardubic hrál.

close Jiří Černohubý v akci na hřišti. info Zdroj: Jiří Černohubý zoom_in Jiří Černohubý v akci na hřišti.

Trenéřina ho stojí mnoho času, protože své poslání bere velmi vážně. "Zatím nemám žádného asitenta. Je to složité, protože potřebuju mít k lidem maximální důvěru," říká trenér Černohubý, který má přitom svou další, civilní práci. Je malířem. Do toho na opatovickém stadionu provozuje spolu se ženou hospodu a je v zastupitelstvu Hrobic.

Jiří Černohubý je jednoduše stará škola. Sociální sítě? Neexistuje. Internet? Jen nejnutnější zlo. Rozhovory chce dávat zásadně osobně. Články o svém týmu nechce číst na internetu, protože si chce kupovat klasické noviny. Cokoliv dělá, chce dělat na 100%. A jako stará škola umí nejen rozdávat, ale i přijímat. I proto si sám ze sebe dokáže udělat legraci.

Co vyžaduje po sobě, chce i od ostatních. "V Rakousku mě chtěli i proto, že poznali, že můj život provází zodpovědnost a disciplína a to je velmi zaujalo," prozrazuje trenér Opatovic svou životní filozofii.

Opatovice nechce vidět jako potenciálního sestupujícího. Naopak má vysoké ambice a chce s týmem, ve kterém vede i svého syna hrát v horní polovině tabulky.

Váš příběh je zajímavý, byl jste talentovaný mladý hráč, který hrál 2. nejvyšší soutěž v republice. A najednou jste z českého fotbalu zmizel. Co se stalo?

Hrál jsem v pardubické mládeži do 18 let. Hráli jsme tam ty nejvyšší soutěže. Pak do Pardubic přišel trenér Martin Pulpit. Vyhlédnul si mě v dorostu a oslovil mě, protože chtěl, abych v Pardubicích hrál 2. ligu. Přešel jsem tedy do A týmu a hrál asi pět let ve 2.lize, do svých 23 let.

Proč jste pak ale zmizel pardubickým fanouškům z očí? Kariéru jste měl přeci nastartovanou slušně.

Víte, já byl nadšený, že můžu hrát jako mladý kluk ve 2. lize. Není ale tajemstvím, že před těmi pomalu 20 lety nám oddíl nedával výplaty. Měl jsem v té době přítelkyni, dnes manželku. Cítil jsem se někdy až trapně, že jsem neměl peníze. A najednou jsem dostal příležitost jít hrát do Německa. Stejně důležité jako absence výplat pro mě bylo i to, že v klubu nebyly žádné ambice. Já se viděl v 1. lize. Ale měl jsem taky nějaké priority. Koupil jsem dům, chtěl jsem děti. Doba byla tehdy jiná.

Český fotbalový fanda vás ale nezná z Bundesligy, kde jste tedy hrál?

Hrál jsem tam regionální soutěž, prakticky jejich 4., nebo 5. ligu za SV 08 Steinach. Dojížděl jsem každý víkend 450 kilometrů na zápasy. Pak se tam ale změnily podmínky a já šel hrát do regionální soutěže v Rakousku.

Jak se stane, že se mladý hráč, bez zkušeností v lize dozví o možnosti hrát regionální soutěž v Německu?

Když nám v Pardubicích nechodily výplaty, tak jsem si postěžoval někde na kafi. Servírka mi tehdy řekla, ať jdu hrát s jejím manželem do Německa, že prý shání záložníka. Tak jsem se z klubu vyvázal, protože neplnil povinnosti. Navíc se v té době pardubický fotbal stěhoval do Sokolova a to jsem nechtěl absolvovat.

Jak jste se dostal do Rakouska?

Díky jednomu českému hráči, který chtěl odejít do jiného klubu v Rakousku a hledal za sebe náhradu. Bylo to blíž, než když jsem jezdil do Německa a za bezvadných podmínek. V Rakousku mě chtěli i proto, že poznali, že můj život provází zodpovědnost a disciplína a to je velmi zaujalo. Ale v Litschau jsem zůstal jen rok.

Nebyl jste tam spokojený? Nebo proč jste odešel?

Vrátil jsem se do Čech, protože jsem měl možnost hrát se svými kamarády a odešel do Živanic. To bylo díky Jiřímu Novákovi velmi dobré angažmá a nakonec tam v divizi zůstal asi 3 roky.

Pak jste zase vrátil do Rakouska a hrál za SV Eibenstein 10 let. Jak byste popsal českému fanouškovi úroveň té soutěže?

Řekl bych, že ta úroveň mohla být něco jako u nás 1. B třída. Ale byla to pro mě obrovská životní zkušnost. Naučil jsem se německy a měl možnost poznat jinou kulturu. Poznal jsem zemi, která je na velmi vysoké úrovni a velmi mě to tam bavilo. Poslední dva roky v Rakousku jsem začal tým i trénovat. Ačkoliv peníze, které jsem dostával byly velmi pěkné, tak jsem přesto musel chodit do práce, abych uživil rodinu.

Jak byste porovnal regionální soutěž v Rakousku a regionální soutěž u nás?

V cizině to funguje tak, že na čem se tam domluvíte, tak to platí. To co chtěli po nás cizincích, to sami dělali a šli nám příkladem. Co se týče zázemí a vybavení, je to individuální. Někde lepší, jinde horší. V čem je ale největší rozdíl je, že se i na té nejnižší úrovni snaží chovat profesionálně. Pro ně sedí, že i na malém hřišti se dá hrát velký fotbal.

Jaká na takových malých stadionech v Rakousku, nebo Německu panuje atmosféra?

To se nedá srovnat. U nás bohužel lidé často sprostě nadávají, hledají možnosti, jak to udělat, aby nemuseli platit 30 korun za vstup… V Německu na nás chodilo stabilně 300 lidí. Na posezónní zápas s Norimberkem jich přišlo dokonce 5000! Lidi na stadionu zůstávají ještě hodinu po zápase, povídají si spolu, jdou se tam najíst a napít, aby i tím klub podpořili. Tam lidé s tím klubem žijí a opravdu ho podporují.

Zpátky do současnosti a k vaší kariéře trenéra. Jaké máte teď ambice v Opatovicích?

Přípravu jsme zahájili v půlce července a hráči ji berou velmi zodpovědně. Na tréninky chodí většina kádru. Tréninky máme 3x týdně. Háčský kádr je stabilizovaný a nikdo z kádru neodešel. Naopak přišly dvě zajímavé a zkušené posily, aby v týmu zvýšily konkurenci. Ambicí není zachrána, ale hrát co nejlepší fotbal. Chceme vyhrávat a být nepříjemným týmem. Můžeme “zlobit” v horní polovině tabulky.

Máte v klubu jen mužský fotbal?

Jsme moc rádi, že nám skvěle funguje mládež a mladí hráči se chodí dívat na A tým jako na své vzory. Chceme jít cestou vlastních odchovanců, kteří se chtějí zlepšovat a hrát fotbal srdcem a pro radost a nekupovat hráče, jako v jiných klubech na této úrovni.

Mohou se diváci těšit na nějaké derby? Nebo proti komu se chcete nejvíce vytáhnout?

Největším rivalem pro nás budou asi Zámrsk a Rozhovice.