Z fotbalové scény jste zmizel po čtvrtém kole letošní sezony. Proč jste se rozhodl ukončit dlouhou kariéru tak nedůstojným způsobem?
Rozhodl jsem se z důvodu nekvality mančaftů třetí třídy a hlavně kvůli úrovni této soutěže. Týmy až na pár výjimek se před sezonou dávaly těžko dohromady. Kluci už nemají takový zájem o fotbal. Po těch letech kvalitního fotbalu už mě to nenaplňovalo.

Takže jste byl otrávený z toho, že zatímco vy „starý dědek“ jste bral povinnosti i v tak nízké soutěži smrtelně vážně, tak mladým to bylo jedno?
Přesně tak. V životě by nenapadlo nepřijít na fotbal. Choval jsem se jako profesionál, samozřejmě se tak dělo na úkor rodiny. Osmatřicet let se mi manželka, rodina přizpůsobovala.

Necítil jste třeba tlak ze strany manželky ve smyslu: Franto jsi starej, nechoď už hrát?
Tlak úplně ne. Ale pochopitelně se bála, aby se mi nic vážného nestalo. Přeci jenom šedesát let je šedesát let. A v dnešním fotbalovém světě nemají všichni protihráči úctu k autoritám. Říkala, že mi nestojí za to, aby mi někdo urval nohu. Tak i její názory jsem bral do úvahy. Fotbalové se cítím ještě dobře, ale fakt už nemá cenu riskovat.

Věděli vůbec protihráči, že ten starý pán, co proti nim hraje, je František Ryba a měli k vám úctu?
Někteří to věděli a respektovali jméno. Takových sedmdesát procent. Říkali mi: Klobouk dolů, že stále hraješ. Na druhou stranu, trenéři některých týmů na své svěřence pořvávali: Jestli toho dědka neurveš, nebo jestli ti uteče, tak si už nekopneš… To mě mrzelo.

V kolika letech jste začal s fotbalem a jak dlouho jste hrál bez přerušení?
Začínal jsem v šesti v Pelhřimově a za celou dobu jsem svoji kariéru nepřerušil. Měl jsem štěstí na to, že se mi vyhýbala vážná zranění. Akorát ve čtrnácti jsme měl zlomenou nohu a pak problémy s ramenem, ale rekonvalescence vždy vyšla přes zimu. Za dospělé jsem hrál od sedmnácti let.

Do kolika let jste si plánoval v mládí, že budete hrát fotbal?
Přiznám se, že jsem se touto myšlenkou nezaobíral. Říkal jsem si, že budu hrát do té doby, dokud mě bude fotbal bavit. Vůbec jsem nepřemítal, jestli skončit ve čtyřiceti nebo padesáti. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl posunout tu kvalitnější hru až do pozdního fotbalového věku. Ve čtyřiceti jsem hrál divizi za semtínské béčko a to byla super úroveň. Vůbec jsem nepociťoval, kolik mi je. Pak se to furt prodlužovalo a prodlužovalo. No a v padesáti jsem pořád hrál. Za pardubické béčko nebo „Celtic“. Kolem samí mladí kluci, kteří mě omlazovali.

Upřímně, vás nikdy nenapadlo skončit ze zdravotních, rodinných či pracovních důvodů?
Ne! Opravdu nikdy. Až teďka. Zdraví drželo, neomezovaly mě ani pracovní povinnosti, rodina to tolerovala, manželka se s tím smířila. Navíc jsem hrál vesměs v dobrých mančaftech. Na závěr kariéry jsem se uchýlil do Rohovládovy Bělé, kvůli tomu, že tam mám po otci kořeny.

Jak jste v šedesáti letech zvládal fotbal ve třetí třídě a stačil jste několika generacím?
Celý život se udržuji v dobré fyzické kondici. Chodím běhat, posiluji břicho, ramenní svaly. Samozřejmě ve sprintu jsem se nemohl s mladými kluky měřit, ale co se týče vytrvalosti, v té jsem některé převyšoval.

Jaké byly vaše největší zbraně?
Kvalita fotbalového myšlení, slušná práce s míčem, předvídavost a čich na góly. Ze střední zálohy jsem míče nejen rozdával, ale pak se nabízel i k zakončení. A také nesmím zapomenout na vytrvalost a rychlý start na míč. V těch mladších letech jsem měl kondiční sílu vyšší než ostatní.

Našly by se nějaké slabiny, které vás třeba limitovaly ve vaší hře?
Jsem menšího vzrůstu, což mě směrem dopředu nelimitovalo. Stačí se podívat na Maradonu nebo Messiho, ti také měli těžiště nízko. U menších hráčů je důležitá rychlost, technická vybavenost a taková ta vychytralost. Naopak jim nevoní souboje. Když jsem nemusel, tak jsem do osobního střetu nešel. Měl jsem ale spoluhráče, kteří to za mě odsloužili (směje se). Hlavně v první národní lize. To byla asi nejtvrdší soutěž, kterou jsem hrál.

Na co nejraději ve své kariéře vzpomínáte?
Každé období mělo svoje. Z hlavy mi také nikdo nevymaže pohárový zápas, když vécházka hrála se Spartou na Rudý hvězdě v Pardubicích. Několikrát jsme postupovali do vyšší soutěže. Začalo to na vojně, když jsme se s VTJ Žatec dostali do první národní ligy. Potom v Rakousku nebo jako starý pán jsem se během čtyř let probojoval s pardubickým céčkem, což byl takový zbytek hráčů FK Pardubice, z okresního přeboru až do toho krajského. To jsem si fakt užíval.

Z vaší soukromé kroniky lze vyčíst, že jste nikdy nebyl členem kádru týmu, který sestoupil. Vybíral jste si jen ty spolehlivé týmy?
Ne to ne. Měl jsem kliku. Jednou obrovskou. Figurovali jsme byli na sestupovém místě, ale tuším, že se rozšiřovala soutěž. Ale je pravda, že jsem většinou hrál v týmech, který se pohybovaly v popředí tabulky. Pochopitelně, že si pamatuji i horší sezony, a to je vždy náročnější na psychiku. Když se hraje o postup nebo ve středu tabulky, tak jdete na fotbal s větší radostí.

Vy jste si zahrál se synem Markem v jednom týmu. Může být pro otce jiný splněný sen?
S Markem jsem se sešel na hřišti dvakrát. On hrál v Hradci Králové třetí ligu a když se vracel do Pardubic, tak jsem si spolu zahráli divizi na Slovanu. Tenkrát chodil trénovat za áčko, které vedl Martin Pulpit, ale hrál jen za béčko. Teď chtěl hrát někde jinde, ale přemluvil jsem ho do Rohovládovy Bělé. Nicméně také není spokojen s horšící se kvalitou. A moc ho to nebaví.

Víkend co víkend jste byl zvyklý jezdit na fotbaly. Co nyní budete v sobotu a neděli dělat?
Mám spočítaný, že to bylo asi 1800 víkendů, to je neskutečné číslo. Je pravda, že teď úplně nevím, co mám dělat. Jasně, jezdíme na chalupu, hodně se věnuji kolu. Máme vnučku. Takže nějaká víkendová náplň se najde. Musím říct, že na fotbaly moc nechodím. Bavilo mě hrát a ne se na něj dívat. Snad jedině, když tam hraje nějaký můj kamarád.

Zkušeností máte pro tři generace. Vás nikdy nelákala trenéřina?
Ne. Jednou jsem si to zkusil. Je to ohromné vypětí. Protože, to se člověk nevěnuje jen hře. Mě nebaví připravovat se na tréninky. Do toho obvolávat hráče, aby vám milostivě přišli na zápas. Dřív to bylo jednodušší. Kromě fotbalu nebylo tolik aktivit. Trávit s přípravou dvě hodiny před zápasem, pak být nervozní dvě hodiny na lavičce a poté být naštvaný po zápase, že jsme prohráli? Tak to vážně není nic pro mě…

Fotbalová ikona František Ryba

do roku 1979 Spartak Pelhřimov

1979 VTJ Žatec

1979-1988 VCHZ Pardubice

1988-1990 Tesla Pardubice

1991-1994 Askö Pregarten

1994 (podzim) FK Kolín

1995-1996 Askö Pregarten

1997-1998 Městec Králové

2000-2002 FK AS Pardubice

2002 (podzim) Tesla Pardubice

2003 (jaro) FK Kratonohy

2003-2005 Tesla Pardubice

2005-2006 Titanic Srch

2007 (podzim) TJ Rosice n/L.

2007-2013 FK Pardubice B + C

2013 (podzim) SK Pardubičky

2014-2015 Staré Hradiště

2016-2020 Rohovládova Bělá A + B