Jedna z nich, významná z českého pohledu, se odehrála 3. října 2002. Šlo o odvetu 1. kola Poháru UEFA. Viktoria Žižkov tehdy hájila náskok 2:0. Ve Skotsku sice padla 3:1 po dramatickém prodloužení, ale postoupila. Povede se na stejném místě podobný kousek ve čtvrtek pražské Slavii?

Nechme se překvapit.

Každopádně není od věci si slavný žižkovský mač připomenout. Na vlastní kůži jej zažil bývalý hradecký fotbalista Michal Šmarda. Jak na na něj vzpomíná? ,,Byl to asi jeden z nejsilnějších zážitků v hráčské kariéře,“ přitakává po letech.

Aby ne. Vždyť v ochozech hnalo domácí tým 47 646 diváků…

Šlo opravdu o velmi cenný úspěch. Postoupili jsme přes velmi silný tým s řadou hvězd. Za všechny lze jmenovat Claudia Caniggiu či Ronalda de Boera.

V prodloužení to muselo být peklo, že?
Měli jsme štěstí. To je nutné si přiznat. Hráli jsme o deseti a v 97. minutě už 3:0 prohrávali. Stadionem se rozléhaly oslavné chorály. Jenže pak vstřelil gól Marcel Lička a všechno bylo jinak. No jinak… (usměje se)

Asi myslíte z pohledu postupových nadějí…
Přesně tak. Rangers nás ve druhé části prodloužení mačkali. Nepustili nás dál jak čtyřicet metrů od brány. Síly rychle ubývaly. Byly tam trmy-vrmy ve vápně, šťastné teče, odkopy, plno soubojů, rohů, šarvátky. Pro nás nekonečné.

Šlo vůbec během nastavení nějak vnímat pokyny trenéra Vítězslava Lavičky?
Něco jsme si řekli o pauze. Šlo hlavně o motivační věci: Že to zvládneme, že to bude o statečnosti a morálce každého z nás. Bojovali jsme jeden za druhého.

Co fanoušci? Padaly i mince na hlavu?
Bylo dusno. Tribuny jsou hned za brankou. Jste pod tlakem. Ale tady před nimi musím smeknout. Přišel závěrečný hvizd. Pro nás fantazie, pro ně obrovské zklamání. Najednou bylo takové divné ticho. V Čechách byste slyšeli spíše pískot. Oni ale začali po chvíli domácím tleskat. Vzali to. Bez urážek, jelo se dál.

Slavia tam přijede s remízou 1:1. Hraje se bez diváků, což by mohla být vzhledem ke skotské posedlosti fotbalem výhoda, ne?
Týmy už si za ten rok, co tu řádí koronavirus, zvykly. Atmosféru na Rangers bych každému fotbalistovi přál. Ježí se vám z toho chlupy, máte neskutečnou motivaci něco ukázat. Proto ten fotbal hrajete. Ale nedá se nic dělat. Teď na podzim jsme hráli se Spartou (Šmarda byl v té době asistentem Václava Kotala - pozn. red.) na Celtiku a bylo to úplně něco jiného. Hned se mi zápas na Rangers vybavil. My nastoupili před fantastickou kulisou, kluci v komorním prostředí. Je to sakra rozdíl.

Zpět ke Slavii…
Někde jsem četl, že trávník na stadionu není úplně v topu. Navíc byli Rangers v prvním zápase po oslavách titulu. Nevím jak moc, ale něco to na nich zanechat mohlo. (směje se) Teď budou mnohem koncentrovanější. To všechno jim hraje do karet.

Takže sešívaným nevěříte?
Rangers pro postup udělají všechno. O tom nemá cenu diskutovat. Slavii tam i bez fanouškovského kotle nečeká nic jednoduchého. Na druhou stranu si prošla už řadou těžkých zápasů. Naposledy vyřadila Leicester. Hráči jsou sebevědomí, mají formu. Důležitou roli mohou sehrát standardní situace. Musí si hlavně pohlídat brejky. Gól tam za mě určitě dají.

Jak už bylo zmíněno: za vašeho působení v roli sparťanského asistenta jste v listopadu na Celtiku jasně zvítězili (4:1). Dá se to dát v kontextu se čtvrtečním zápasem do jisté souvislosti?
Celtic a Rangers jsou za mě typově trochu jiná mužstva. Celtic je víc do kombinace, fotbalovější. Rangers si v komplikovanějších situacích spíše pomůžou kopem za obranu. Pak do toho chodí, nejsou líní. Využívají těžiště hry, kde se odehrávají důležité souboje. Tady nesmí Slavia propadnout.

Věříte v postup Slavie?
Z hlediska českého koeficientu by to bylo fajn. Z hlediska rivality Sparty a Slavie je to trošku jinak. (směje se) Necháme to na nich.