Běhejte! Nabídka! Pohyb! Důraz! Běž k němu! Nenech ho! Dojeď ho! To, aby si jeden vykřičel hlasivky. Pardubický trenér MARTIN SVĚDÍK v utkání s Chomutovem (0:1) nemohl nechat své hlasové ústrojí v klidu, protože jeho svěřenci nehráli dobře. Po první domácí prohře tak byl zralý na prohlídku na krčním…

Chomutov jen bránil. Nejlepší scénář s podobnými „betonáři“ je branku co nejrychleji vstřelit. Když se to nepodaří, tak alespoň neinkasovat.

Přesně tohle jsme si řekli před utkáním. Zatímco my jsme dvě šance nevyužili, soupeř první střelu na bránu zužitkoval. A bylo zle.

Do této situace jste se dostali doma poprvé a váš tým ji nezvládl. Proč?

Najednou jsme začali hrát alibisticky. Kluci jako by se báli převzít přihrávku a něco s míčem vymyslet. Za stavu 0:1 se nebáli hrát pouze Jeřábek, Prorok a Přibyl. Chápu, že se nemusí vydařit zápas, ale mrzí mě ten alibismus.

Vypadá to, že nesmíte inkasovat první gól?

Podobně jsme byli zakřiknutí i po inkasované brance v Písku. Naopak, když se dostaneme do vedení, všichni chtějí hrát, dovolí si na hřišti věci, které by si jindy nedovolili. Nemůžeme ale spoléhat na to, že jako první vstřelíme gól my. Musíme se umět vypořádat s nepříznivou situací.

Směrem dopředu jste se dost trápili. Hodně spoléhali na odražené míče a náhodu. Není to na ČFL málo?

V domácím zápase, proti bránícímu soupeři vám musí klapat ofenziva. Hra po obou stranách byla kostrbatá, tentokrát jsme neměli kvalitu ani u obou útočníků. Nedařilo se ani Kudrnovi ve středu zálohy. Když vám pět hráčů nezahraje do útoku, je to těžko řešitelný problém. Chyběla nám finální přihrávka před šestnáctku i důraz ve vápně.

Po přestávce jste se zlepšili a vypadalo to, že soupeře zmáčknete do útočných kleští. Trvalo to jen chvíli. A když už jste si šanci vypracovali, chyběla vám šikovnost v koncovce a několikrát zradila i smůla…

Spíše než slovo smůla bych skloňoval důraz, orientace ve vápně a lepší výběr místa. Například Petrus dostal míč do šestnáctky a místo, aby se otočil a vystřelil, skončil u rohového praporku. Tato situace nějakým způsobem vykreslovala dění na hřišti.

Jak hodně naštve trenéra, když jeho tým prohraje z jedné střely na bránu?

No, hodně. Dostali jsme velmi lacinou branku. Uprostřed hrací plochy ztratil Petrus zbytečně míč a vše dokonala chyba Tischlera.

Rozleptávat soupeřův obranný beton stojí hodně sil. Existuje na to nějaká účinná taktika?

Nejlepší taktikou je vstřelit gól, nejlépe dva. A teď vážně. Někdy je to útrpné, zvláště když se vám nedaří v ofenzivě. Proti Chomutovu jsme měli hrát více přímočařeji. Kolikrát jsme to drbali na hranici vápna a rozhozené řady soupeře se stačily zformovat.

O tom, že ze hry svých svěřenců jste nebyl nadšený, svědčí fakt, že jste do 65. minuty vyčerpal všechny možnosti střídání. Nebyl to risk, za necelou půl hodinu se mohlo přihodit nějaké zranění?

Nebylo na co čekat. V poločase bylo potřeba oživení z levé strany. A také příchozí Fidra trochu naši hru rozhýbal. Kudrna nebyl za celý zápas vidět, o tomto střídání také nebylo pochyb. Třetí změnu jsem zkrátka risknul. Fikejz totiž už do utkání nenastupoval zcela fit. Zdravotní problémy se začaly na jeho hře projevovat. Souhlasím, že pětadvacet minut je ještě dlouhá doba, ale nebyla jiná možnost.

Do utkání nemohl zasáhnout nemocný Řešetár. Chvílemi to vypadalo, jako by to bez něj ani nešlo?

Hráč kvalit Rešiho pochopitelně chybí v každém utkání. Navíc jsme hráli s týmem, který přijel bránit, takže se hrálo na jednu bránu. A to je přesně jeho parketa. Výborně zvládá souboje jeden na jednoho. V těch jsme si proti Chomutovu nepočínali dobře. Ale naše hra nemůže být, ani není pouze Řešetár. Fotbal hraje jedenáct chlapů…