Velký fotbalový příběh nekončí. Gólman MARTIN SHEJBAL střeží branku Pardubic i ve druhé lize. Naposledy si ji zahrál před čtrnácti lety. „Tenkrát byla kvalitnější," říká.
Že mu je dnes 39 let? Není problém. Pořád je mrštný jako panter a trenér Svědík na svého veterána nedá dopustit. V pátek půjde mezi tři tyče znovu. Na hřišti Táborska bude čelit Janu Šimákovi. Zápas 9. kola začíná v 16 hodin.
Co zdraví, drží?
V rámci možností a s pomocí zázračných léčiv ano (usmívá se). Systém trénování se u mě moc nezměnil. Myslím, že mi i docela prospívá, že jsem v klubu převzal brankáře. Třikrát v týdnu jsem s nimi na hřišti a dost se hýbu. Pak mám ještě trénink s áčkem. Zvládám to.
Vidíte, a před dvěma roky jste říkal, že si sebe dovedete ve druhé lize představit jenom v případě, že vám někdo spraví kolena. A ono to jde i bez toho…
Jde. Tenkrát jsme se tomu smáli, ale je vidět, že ve sportovním životě je možné úplně všechno.
Jak je to vlastně dlouho, co jste chytal druhou českou ligu naposledy?
Odcházel jsem ve čtyřiadvaceti a a ve čtvrtek je mi devětatřicet. Takže je to návrat po nějakých patnácti letech.
Změnila se?
Výrazně. Tenkrát byla druhá liga plná hráčů, kteří po třicítce končili v nejvyšší soutěži. Osobně jsem si zahrál proti Čabalovi, Mičincovi… V Opavě řádil kanonýr Martin Rozhon. Ti všichni byli páni fotbalisti. Dnes je druhá liga spíš plná mladých hráčů, kteří se tam mají rozehrát. Dříve byla soutěž kvalitnější.
Start jste s Pardubicemi celkem chytili, jenže doma to drhne. Vyhráli jste jenom jednou ze čtyř pokusů. Mrzí ztráty z vlastního hřiště hodně?
Mrzí, a o to víc, že vyhrajeme ve Vlašimi, v Opavě, chceme dobrý výsledek potvrdit…
…jenže se to nepovede.
Přesně. Prohráli jsme doma s Viktorkou i teď s Ústím na Labem. To mě štve hodně. Lidi na nás chodí a říkají, že je fotbal dobrý a dá se na něj dívat. Jenže ty body nám pak můžou chybět. Teď o poločase s Ústím jsem po dlouhé době musel v kabině zvýšit hlas.
Kvůli gólu ze čtyřicáté vteřiny?
To se stát může, je to nějaká kombinace nekoncentrovanosti a smůly, ale nejde, abychom pak na nějakých pětadvacet minut vyklidili pozice. Ve druhém poločase jsme vyrovnali, ale pak přišlo takové naše nevážení si stavu 1:1. Mohli jsme udržet nerozhodný výsledek už s Viktorkou Žižkov a měli bychom bod s kvalitním soupeřem. A nikdo by nám nemohl říct ani slovo.
Kroutíte někdy hlavou, co dovedou spoluhráči vepředu zahodit za šance?
To k fotbalu patří, pořád bych se v tom nebabral. Spíš bych se zaměřil na to, proč inkasujeme, když nemusíme. Víme, že Žižkov hraje na brejky, a my jim je povolíme. Necháme se od Ústí přečíslit takovým způsobem, že hráč, který šel na mě sám, měl na výběr dva spoluhráče, kterým mohl přihrát. To se nemůže stát. My se musíme pokoušet stav zlomit na naši stranu, ale je potřeba, aby bylo celé mužstvo koncentrované devadesát minut i na hru dozadu.
Kde je podle vás problém?
Asi jsme zvyklí, že buď máme všechno, nebo nic. Zkoušíme pořád finální nahrávky, ale chybí nám nějakých pět až deset minut mezihry, kdy bychom si jenom strkali míč a odpočinuli si. To podle mě souvisí se zkušenostmi, a ty naši kluci teprve nabírají. Soupeři nás pak dovedou potrestat za úplně všechno, klidně i za špatně hozený aut.
Při prvním pohledu na tabulku vypadá všechno růžově, Pardubice jsou sedmé. Ale bodové zisky jsou tak extrémně vyrovnané, že stačí jedna porážka a jste předposlední. Mrazí z toho?
Snažím se na tabulku moc nekoukat. Vypadá to nebezpečně, ale já v náš mančaft věřím. Máme na to, abychom se ve druhé lize zachránili a skončili na místě, které nás nebude stresovat do posledních kol. Jo, může přijít nějaká křeč, zranění, vyloučení… Ale to je prostě fotbal. Nesmíme mít strach, ale musíme být i pokorní. Když venku vyhrajeme, musíme to pak doma zlomit.
Je páteční zápas v Táborsku bitvou o klid?
Tou byl spíš náš poslední zápas s Ústím. Táborsko je kvalitní tým. Všichni se soustředí na Honzu Šimáka, ale díky němu mají víc prostoru ostatní hráči, kteří mohou hrát s větší lehkostí. Bude to nesmírně těžký zápas. Musíme věřit, že budeme mít šťastný den.
