Kliknutím zvětšíteSportovec, který má slavné rodiče má o starost méně. Minimálně v tom, že když, jak se říká, frfňá, tak ho u jeho koníčka podrží. To je přesně případ Adama Musila. Táta v celém světě uznávaný hokejista, máma tenistka první stovky žebříčku WTA. Jeho ale nikdo k lásce hokeji vybízet nemusí, vřelý vztah si k němu vytvořil sám.
„Pro mě byl hokej od začátku sportem číslo jedna. Hokej je něco, co miluji. Nedá se to moc vyjádřit slovy. Hokej je pro mě jako droga, kterou potřebuji každý den. Jsem za to rád. Doufám, že ta chuť a láska k hokeji i trénování mi zůstane ještě dlouho,“ svěřuje se mladší z hokejových bratrů Dynama pro Deník.
Když se podíváme do kroniky pardubického hokeje, příjmení Musil, ať už z vaší větvě či jmenovců Evženů do Dynama patří. Musel jednou Adam Musil přijít?
(směje se) Jé, to nevím. Prostě se tak stalo. Taťka v tom ale žádnou podstatnou roli nehrál. Všichni víme, že v Pardubicích vyrůstal a stal se hokejistou. Všechno se složilo jako puzzle. Ambiciózní tým, bohatá pardubická historie, plánované cíle. Jít do Pardubic bylo ve všech ohledech velice lákavé.
A s sebou jste za rok přivedl i bratra Davida?
Ne. Bráchovi končila v Třinci smlouva. Jen kvůli mně sem nechtěl, nemluvil jsem mu do toho. On už má rodinu, takže nemůže myslet jenom na sebe. Vždy by to měla být ta nejlepší rozhodnutí. David si vybral Pardubice. Zahrát si s bráchou v jednom týmu se nepoštěstí každému. Jsem ale strašně rád, že si můžeme zahrát spolu. Nechci mluvit za něj, ale zvolil tu nejlepší variantu (mrkne).
I kvůli rodičům, kteří nemusí nikam dojíždět a mít rozpolcená srdce?
Oni už si za ta léta zvykli. Ale je jasné, že jim to vyhovuje takto více. Nicméně chtějí hlavně, abychom byli šťastní. Ať už v Pardubicích, nebo někde jinde. Jsou rádi, že nás hokej i život baví a děláme s nesmírným nasazením to, co jsme si vysnili.
Člověk se za spoluhráče musí postavit
Váš táta je pardubickou legendou. Jeho příběh se dostal také do knihy. Četl jste minimálně kapitolu o něm v knize Dynamo Bez frází?
Popravdě musím říct, že ještě ne. Teď mám totiž rozečtenou jinou knížku. Já jsem typ, který když něco rozečte, tak to musí dočíst. A ne, že si rozečte další. Určitě mám v plánu si Dynamo Bez frází přečíst. Taťkův příběh přibližně znám, ale třeba se dozvím ještě něco zajímavého, co jsem nevěděl. Rád si přečtu celou knížku.
Jak vnímají vašeho tátu v pardubickém klubu a setkáváte se s nějakými ohlasy na jeho osobu?
Fanoušci se mě někdy ptají, jestli přijede taťka. Samozřejmě jsem rád, že si ho naši příznivci takto cení. Je moc hezké, že na něj stále vzpomínají. I když tady hrál strašně dávno. Znovu se potvrzuje, jak jsou tady fanoušci zapáleni do hokeje. Taťka se vždycky těší, když se jde na nás podívat. Do Pardubic se rád vrací.
Nejen váš otec, ale už i vy jste horkým zbožím na fanouškovském trhu. Co říkáte na to, že jeden z nich si chce nechat vytetovat vaší podobiznu s mistrovským pohárem nad hlavou?
Fakt jo? Tak to je extrém. Tím neříkám, že mu to chci vymlouvat. Jestli to tak cítí, budiž. Mám o další motivaci na víc vyhrát s Pardubicemi titul. Moc dobře vím, o kterou rodinu jde. Jak oni o sobě říkají, jsou to hokejoví šílenci. Obrovští srdcaři, to je vážně něco neskutečného.
Ještě k vašemu tátovi. Jste svéhlavý po něm, či rozvážnější po mamince?
Těžko říct. Doufám, že jsem si vzal něco od obou rodičů. Mamka i taťka mají skvělé hodnoty, které mi mohou pomoct. Jsem rád, že se mohu od nich učit na každodenní bázi. Mohu za nimi přijít kdykoliv a s čímkoliv. Mojí největší výhodou je, že se mohu učit z jejich zkušeností i názorů. Pochopitelně finální rozhodnutí musím učinit sám. Mám také svoji hlavu a chci dělat svá rozhodnutí. Každopádně je skvělé mít rodiče, které stojí za mnou, bráchou i ségrou. V jakékoliv situaci. To je nejvíc, co si může člověk přát.
Ptám se také proto, jak jste jako Zorro mstitel vyrukoval na Klimka po zákroku na bratra Davida. Terminologií ze sportu vaší slavné mamky Andrey, za svobodna Holíkové: táta by to řešil smečí, mamka lobem…
(chechtá se) To, že to byl brácha, však nehrálo zásadní roli. Podle mého názoru se ze strany Lukáše jednalo o zákeřný faul na konci utkání. Mrzí mě, že se po mém zákroku zranil, což nepřeji nikomu. Nikdy totiž nevíte, kdy se to může stát vám. Člověk se ale musí postavit za své spoluhráče. Zrovna to vyšlo tak, že to byl brácha.
Mohl jste vůbec dělat jiný sport než hokej, když se podíváme hluboko do vaší rodinné linie?
To je dobrá otázka. Samozřejmě jsem vyrůstal v hokejovém prostředí. Kromě taťky ho hrál děda Jaroslav Holík i jeho bratr Jiří Holík a také strejda Robert Bobby Holík. O bráchovi, ke kterému jsem jako mladší také vzhlížel, už byla řeč. Na druhou stranu v naší rodině se hrál i tenis. Mydlili jsme ho hlavně po hokejové sezoně.
Pardubická 11. Číslo se dvěma jedničkami si vybral útočník Adam Musil. Zítra hraje se svým Dynamem v Hradci.
Musíme zapnout už teď!
Zatímco lední hokej je kolektivní sport tak tenis individuální. K jakému pojetí vás to táhlo více?
K tomu hokeji. Taťka i mamka se nám věnovali strašně moc. Do rukou mně ale přirostla více hokejka než raketa. Navíc, když jsem byl menší, tak jsem byl ještě větší nervák, než teď. Tenis mi kvůli tomu tolik nešel. Navíc u hokeje jsem mohl sdílet radost s kámoši. S partou, se kterou mi bylo dobře a hnala mě dopředu. Vyšlo to tak přirozeně. Tenis mám ale hodně rád. Vždy si ho zahraji, teď jen rekreačně.
Aniž bych chtěl nějak podceňovat hokej, v mužském tenise je daleko vyšší konkurence. Prosadit se do úplné špičky a nezůstat řadovým tenistou by pro vás jako ambiciózního člověka asi moc nebylo, co vy na to?
(úsměv) Člověk, když něco miluje a dává tomu všechno, tak si může dávat ty největší šanci uspět. Věřím tomu, že kdybych tenisu obětoval všechno, tak by z toho třeba mohlo něco být. To jsou ale jen spekulace. Pro mě byl hokej od začátku sportem číslo jedna. Hokej je něco, co miluji. Nedá se to moc vyjádřit slovy. Hokej je pro mě jako droga, kterou potřebuji každý den. Jsem za to rád. Doufám, že ta chuť a láska k hokeji i trénování mi zůstane ještě dlouho.
Sledujete tenis v televizi?
Jasně. Nejenom tenis. Rád se koukám na ostatní sporty. Teď je tam hlavně fotbal. Jsem velký sportovní fanoušek, který je rád v obraze.
Zpět k hokeji. Před nedělním derby v Hradci jste posbíral osm kanadských bodů. Je to hodně či málo na útočníka?
Vždy jsem se soustředil na to, abych dělal i malé věci. Věci, které mě zdobí jako hráče. Nikdy jsem se nekoukal na osobní statistiky, protože jsem věděl, že když budu dodržovat i ty detaily, tak body přijdou automaticky. Jestli to bude deset bodů nebo třicet za sezonu, mojí radost z hokeje nezmění. Těším mě, že dělám i ty malé věci, které jsem se naučil od taťky, od trenérů v Kanadě až po trenéry tady. Chci hrát to, co umím a co mi jde.
Asi to není nejjednodušší hrát v jedné lajně s ostrostřelcem Robertem Říčkou a prvotřídním nahrávačem Davidem Ciencialou?
Jsem si vědom toho, že máme v týmu super hráče, kteří dávají góly. Někdy člověk musí přinést do hry i jiný element než jen góly a nahrávky, aby byl platný pro tým. Snažím se tedy dělat, abych byl co nejvíce platný. Mám více karet, které mohu dát tomuto týmu. Ať už góly, nahrávky, nebo být dotěrný. Chodit do brány, být na ledě pro soupeře nepříjemný. Obstarávat tu černou práci. Navíc z malých věcí se rodí ty velké. Je to klíč k úspěchu. Vždycky jsem byl zastáncem věty, že v jednoduchosti je síla. Za tím si jdu. Uvidíme, jak to bude vypadat. Chci se zlepšovat každý den a každý zápas odmakat na sto procent. Je mi jedno kolik udělám na konci sezony bodů, chci hlavně vědět a mít radost, z toho co dělám. To je moje mentalita.
Z vašich myšlenek lze vyčíst, že chcete hodně získat titul…
Je to tak. Samozřejmě. Zápasy teď budou ostřejší a ostřejší. Tabulka je našlapaná. Každý tým se rve o každý bod a my nemůžeme být jiní. Protože, pokud se nebudeme rvát, tak není možné, abychom to pak spustili až v play off. Tak to nefunguje. To není jako se žárovkou, kterou zapnete, kdy se vám zachce. My musíme zapnout už teď a jet až do konce…
6
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
