Zase ukázal, že na klíčové trefy v posledních minutách má patent.

Pardubický střelec MARTIN BARTEK složil Plzeň minutu před koncem. Jeho gól na konečných 4:3 byl smrtící. „Půl hodiny před zápasem jsem vůbec nevěděl, jestli nastoupím," přiznal, že měl velké potíže s „koňarem". Zaťal zuby a bolest překonal.

Vychutnal jste si pak sladký triumf?
Skvělý výkon podaly všechny čtyři pětky. Hodně nás podržel i Růža (Martin Růžička), jemu patří velký dík. Když cítíte jistotu vzadu, hraje se úplně jinak. Dodržovali jsme taktiku, když neměla Plzeň puk pod kontrolou, napadali jsme ji, když měla, snažili jsme se vykrývat střední pásmo.

Mezi vás a Radovana Somíka skvěle zapadl silák Jiří Cetkovský. V čem byl tak užitečný?
Letos má formu a je potřeba toho využít. Jeho síla a důraz jsou před brankou dost cítit. Pomůže to i mně. Na to, že jsme spolu nastoupili po nějaké době poprvé, tak to docela šlo.

Co s kabinou udělala nečekaná změna trenéra těsně před začátkem zápasu?
Bylo to překvapení. Dozvěděli jsme se to asi hodinu a půl před utkáním. Takové věci ale  v tu chvíli  musí jít mimo nás, potřebujeme stoupat tabulkou. Kdybychom hloubali nad tím, co se děje, asi bychom takový výkon nepodali. To je věc vedení.

Byla to velká změna mít za zády takový živel, jakým je Miloš Říha?

Znám ho už ze Slovanu (usměje se). Hodně hecuje, je to výborný trenér. Na taktiku moc času nebylo, jenom řekl nějaké základní věci, my jsme je na ledě plnili a vyhrálo se. První, co prohlásil, bylo, že kdo nedá do hry 110 procent, hrát nebude.

Proti Plzni jste hráli mnohem lépe než v minulých zápasech. Proč to pod trenérem Trličíkem nešlo?
Tohle bych nerad řešil. Zápasy mohou ovlivnit hlavně hráči, všechno je v nás. My se musíme vzchopit. Trenér Trličík dělal svoji práci s maximálním úsilím a dál nemá smysl cokoliv komentovat.

Najednou s vámi žil celý stadion, po dlouhé době jste ho strhli. Vnímal jste to podobně?
Lidé si musí uvědomit, že Pardubice mají za poslední tři roky tři medaile. Co by za to jinde dali. Nechci je kritizovat, ale nějaké petice hráčům vůbec nepomáhají. Někdy to třeba vypadá, že se nesnažíme, ale to je sport a někdy jste psychicky dole. Neznám hokejistu, který by chtěl hrát o play out. Když se nedaří, potřebujeme podporu nejvíc. Někomu skočí puk, začne se pískat a i když se to snažíte nevnímat, neutečete tomu.