Pardubice přijely na led tradičního rivala jako jeden ze žhavých kandidátů na zisk mistrovského titulu. Domácí fans se snažili rozhodit protivníka všemi možnými způsoby. Dokořán otevřeli dveře třinácté komnaty Jana Mandáta, když mu sborově připomínali temnou minulost. Dokonalá podpásovka.

„Nevím, jestli mě chtěli rozhodit. Ale já znám českou povahu, takže s tím tak nějak počítám. To co se stalo, se stalo. Žiju s tím doteď. Samozřejmě mě mrzí, že se to pořád řeší. Vždyť to jsou skoro tři roky. Už bych chtěl mít klid a soustředit se jen na hokej. Chci se svoji milovanou hrou bavit. Zprotivit si ji ale nenechám,“ vzkazuje dalším křiklounům sedmadvacetileté křídlo pardubického Dynama.

Sparťanští fanoušci dali (ne)vědomky návod svým „kolegům“ z ostatních měst. Přitom, poté co Mandát v lednu vrátil do sestavy Dynama, měl klid. Tedy až na drobné pokusy…

„Musím se přiznat, že se mi to v takové míře stalo poprvé. V loňské sezoně se objevil nějaký náznak v Hradci Králové. Upřímně řečeno, v derby jsem s tím počítal. A nelze opomenout ani výkřiky v Kolíně, když jsem hrál první ligu za béčko. Snažím se to nějak nevnímat, ale je to těžké. Celá aféra už je za mnou. Soustředím se jen na to, co je teď a tady,“ podotýká jihlavský rodák.

Na druhou stranu fanoušci si neuvědomují, že se jejich zbraň může obrátit pro nim. Lepší motivaci nemohou v postřeleném člověku vyvolat. A Mandáta posilní, když mu naznačují, že se ho vlastně bojí…

„Rozhodně to není tak, že bych z toho byl nějaký skleslý a pak nemohl kvůli tomu hrát. To je spíše naopak. Ale pochopitelně bych radši, kdyby se to už nestávalo,“ přiznává pardubická devětaosmdesátka.

| Video: Youtube

Bylo těžké se z toho vyhrabat

Nejraději byste na kokainovou kapitolu zapomněli, ale stále vám ji někdo připomíná. Přesně tím si Mandát prochází. V jeho případě musí být člověk – hokejista silný nejen fyzicky ale především psychicky.

„No, tak něčím jsem si prošel. Sílu mi dodávala rodina. Zvládli jsme to bez nějaké lékařské pomoci. Stále to není pro mě jednoduché téma. Udělal jsem obrovskou hloupost a bylo těžké se z toho vyhrabat,“ nedělá ze sebe tvrďáka.

Jedna pikantérie z trenérské kuchařky Pardubic. Před utkání s Ingolstadtem v Lize mistrů připravovali tým na německé fanoušky. Nabízí se otázka jestli se v kabině Dynama řešilo rozhození diváků Sparty prostřednictvím Mandáta.

„Především chci povědět a vlastně klukům i realizačnímu týmu poděkovat za to, že za mnou stojí. Už se ale o tom, co bylo, nebavíme. Je to třicet čtyři měsíců stará záležitost. Nicméně trenéři nás na to speciálně nepřipravovali,“ přibližuje.

Před angažmá v Pardubicích působil v zámoří. Setkal se tam s tvrdou realitou života, kdy se musel jako junior postavit na vlastní nohy. Možná, že tam se zocelil a teď už ho nic nerozhází…

„No byla to ta nejlepší škola života. Pěkně jsem se tam otřískal. Musím také zmínit přístup v hokejové organizaci. Chovali se k nám Evropanům super,“ vzpomíná na mládežnická léta.

Dříve naopak si hráče z východní polokoule v Kanadě dobírali. Objevovaly se i případy šikany či ponižování.

„Ne, to už tam není. Alespoň v době mého působení. Hrál jsem tam od sedmnácti let. Jasně, byla tam párty pro nováčky. Záleží hodně na osobnosti daného jednotlivce. Někdo to vezme jako srandu, někdo z toho udělá nějaké haló. Což vlastně není zapotřebí. Patřím do té první skupiny. Když zadaného úkolu ujmete, tak vzrostete u těch kluků z kabiny. Pak na vás koukají jinak. Respektive tak, že všechno zvládnete. Alespoň já jsem se tak cítil. Potom, co jsem zazpíval, jsem udělal ještě nějakou večeři. Najednou jsme se s nimi sblížil. Pochopili, že nejsem žádný kretén, a že se s nimi můžu normálně bavit,“ usmívá se Mandát.

| Video: Youtube

Zjistili, že nejsem kretén

Většinou bažanti pro potěchu bažantů zpívali…

„Jo, jo. Zpíval jsem česku hymnu, protože jsem ještě neuměl moc anglicky. Ta se nesetkala s nějakým ohlasem. Vždycky asi nesli nelibě, když prohráli s Českou republikou (smích). Druhou skladbou byla píseň z filmu Titanic. Patří k mým oblíbeným, tak jsem to zkusil v originále. Ale znal jsem ji docela dobře, takže jsem tam něco zabrblal,“ říká s úsměvem na rtech Mandát.

Ten ho přešel po dopingové kauze. V Evropě totiž dostal distanci. Jediná možnost tak byla vrátit se do zámořských hokejových vod.

„Tím, že jsem tam hrál pět let, tak jsem tak nějak věděl, do čeho jdu. Nicméně při mé první zámořské štaci jsem působil ve státu New York a po návratu v Indianapolisu. Každý stát je trochu odlišný. Ve druhém případě to bylo více pohodovější. Všichni tam jsou tací farmáři. Nikdo nikam nespěchá, takže to bylo super,“ nedá dopustit na druhou štaci.

Amerika nebo Kanada nejsou Česká republika. Tam se snaží člověka spíše povzbudit, než srazit. A když něco umí, tak nezávidí ale chválí. Nikoho nepřekvapí, že se nesetkal s připomínáním kokainového hříchu.

„Lidi mě přijali naprosto fantasticky. Den před mým příchodem měl trenér proslov před hráči, za jakých okolností se tam objevím. Co jsem za hráče a co jsem provedl. První den jsem kluky seznámil s tím, co se stalo. Na závěr jsem jim oznámil, že tím bych to ukončil. A pokud má někdo otázky na víc, takže může za mnou přijít. A z očí do očí si o tom popovídáme. Od té doby to nikdo neřešil. Fanoušci mě brali takového, jakého mě poznali. To mi hrozně pomohlo v restartu,“ konstatuje potěšitelně Jan Mandát.