Kliknutím zvětšíteSedmapadesátiletý Hašek se stal hlavní postavou speciální prohlídky, kterou prováděl kurátor výstavy Petr Dufek. Rozpovídal se nejen o vztahu ke svým pokladům.
„Jsem hrdý na všechny trofeje, nejvíce na tu z Nagana. Vážím si ale všech věcí. Snažil jsem se je schraňovat především ke konci kariéry. Když pak přijde taková výstava, tak jsem rád, že se najde místo, kde se mohou vystavit a že se na ně mohou návštěvníci podívat. Konec konců hokej jsem hrál pro lidi,“ říká Hašek v rozhovoru pro Deník.
Jak se vám líbí výstava ke stoletému výročí pardubického hokeje a stihl jste si projít bohatou nabídku?
Nestihl. Stoprocentně se sem vrátím ještě v dalších měsících. Až budu mít více času, tak si výstavu projdu pořádně. Jsem nadšený, především proto, že jsou tady vystaveny artefakty i z doby ještě před mojí kariérou. Mně se hrozně líbí staré věci, ve kterých dříve hrávali pardubičtí hokejisté. A pak věci, které jsme dostali my a se kterými jsme nastoupili. Žádné kopie. Hokejky, se kterými kluci dávali rozhodující góly v klubu i na mistrovství světa. Jsou to předměty, kterých si nesmírně cením a které si rád prohlédnu.
Jde vám dohromady dynamický sport, jako je hokej a historický objekt?
To je trefa do černého. Zvolené místo na pardubickém Zámku je nádherné. Výstava je naprosto jedinečná. V České republice se pravděpodobně nenajde klub, který by dokázal dát něco podobného dohromady. Tolik trofejí, kolik pardubičtí hokejisté získali v posledních padesáti letech, je fantastické.
Dominik Hašek je jedním z patronů výstavy 100 let pardubického hokeje.
Sbírku má ve skladu
Jak se „upekla“ vaše spolupráce s tímto projektem?
Přišel za mnou kurátor výstavy Petr Dufek a hodinu jsme si povídali o pardubickém hokeji. Ptal se mě, co bych mohl dodat. Já jsem mu odvětil, že to nebude tak jednoduché, protože jsem hodně věcí zapůjčil do Síně slávy českého hokeje a jsou tam zablokované. Přesto jsme našli cesty, jak odtamtud něco vytáhnout. A také jsem zapátral ve svém skladu, kde si své věci z kariéry zachovávám. Mám k nim vztah a jsem rád, že je mohu v Pardubicích ukázat.
Někdo má doma poličku na trofeje, někdo vyhrazenou celou místnost. Vy je uschováváte rovnou ve skladu. Jak vypadá vaše království?
Mám je schované, ale nebudu prozrazovat kde (pousměje se). Doma si své artefakty nevystavuji. To neznamená, že bych neměl kolem sebe hokej. Vystavuji si tam památku na lidi, kterých si vážím. Třeba mám fotografii nároďáku z dob, kdy za něj hrával Vladimír Martinec. Svoje věci raději ukážu někde jinde. Jsem rád, že je mohu věnovat na nějakou výstavu. Věřím, že je návštěvníci ocení.
Jak často se chodíte koukat na svoje „lásky“?
Já se na ně nechodím dívat. Když je potřeba a někdo mě požádá a já si vyhodnotím, že je to pro dobrou věc, tak ve skladu zapátrám a něco vyndám. Těch věcí tam mám ještě dost. Tyto vystavené určitě nejsou poslední. Některé třeba i prodám a vytěžené peníze věnuji na charitu. Mají pro mě určitou hodnotu. Proto jsem opatrný, co se s nimi stane a kde jsou vystavené. Případně na jakou charitu budou prodané.
Zlatá olympijská medaile, prsten za Stanleyův pohár, tři tituly z Pardubicemi, Vezinova trofej, Hartova trofej. Jak to vnímáte, když některé z těchto cenností vydáváte se své sbírky?
Všech trofejí si velice vážím a jsem velmi hrdý na všechny trofeje, nejvíce na tu z Nagana. Tím, že je týmová a zasloužili jsme se o ni všichni. Jsem rád, že se najde místo, kde se mohou vystavit a že se na ně mohou návštěvníci výstavy podívat. Konec konců hokej jsem hrál pro lidi.
Zlatá medaile z olympijských her v Naganu.
Chytat bez helmy? Nikdy!
V jedné z vitrín je sestaven komplet celý Hašek.
Helma, vesta, chrániče, rukavice, brusle. Ano, dal jsem to dohromady. Snažil jsem se schraňovat především ke konci kariéry. Věci z olympiády jsou trochu víc v Síni slávy v Praze. Části mé výstroje jsou převážně z NHL a také doby, kdy jsem se vrátil do Pardubic a v roce 2009 získali titul. Nejsou z té staré kariéry v osmdesátých letech.
Čistě hypoteticky, vzal byste si na sebe výstroj ze šedesátých let?
Což o to, já bych de do ní rád oblékl. Ale stejně jako žádný brankář už bych si v ní nedovolil chytat. Naštěstí se výstroj i výzbroj vyvíjí a dnes už se nemusí kluci ničeho bát. Pokud jsou dobře postavení proti puku, tak by je neměl zranit. To se netýkalo nás a už vůbec našich předchůdců. Nejvíce obdivuji gólmany jako Jiří Crha nebo pan Nadrchal, kteří chytali právě v šedesátých letech. To si mohli kluci vzít tři svetry a vyšlo by to stejně. Od těch střel trpěly ramena i lokty. Když to člověk schytal na kost, tak to hodně bolelo. A to nemluvím o těch, co chytali bez masky. To bych si vůbec nedovolil.
Když si tak procházíte jednotlivé sbírky, nevrací vás to na led do mladých let?
Ne, už vůbec. Možná proto, že hokej stále hraji. I když je pravda, že jako obránce. Pro mě jsou výstavní kousky součást mé kariéry, něco, čeho si vážím, ale nesnažím se žít ve vzpomínkách.
Schovával jste si vy sám nebo někdo z vašich blízkých výstřižky z novin?
Tatínek. Mám schovanou kroniku. Nedělal to po celou dobu mé kariéry, ale určitou část její kariéry mi zmapoval.
Dominik Hašek (vpravo) spolu s Vladimírem Martincem.
Silný konkurent i pro NHL
Říkáte, že nevíte o žádné podobné hokejové výstavě nejen v tuzemských podmínkách. Co v Kanadě nebo USA?
Na klubové úrovni stoprocentně. Samozřejmě Hockey Hall of Fame v Torontu je něco jiného. Jak velikostně, tak na množství artefaktů. Tam už to sbírali od šedesátých let. Tam je to o něčem jiném. Na druhou stranu je to zaměřené na celou NHL. U nás je to zaměřené na jeden klub. Myslím, že by se v NHL nenašla takováto výstava s takovou historií, jako je nyní v Pardubicích. Možná v Montrealu. V českých podmínkách je to naprosto výjimečná výstava a pochybuji o tom, že se s nějakou podobnou setkáte v celé Evropě. Tedy co se týče klubové úrovně.
Vědí za mořem a pardubické výstavě?
Nevím, ještě jsem s nikým o ní nemluvil. Teď jste mě dostal (směje se).
Jistě vám tam zůstali přátelé. Nechcete někoho z nich sem pozvat?
Určitě pozvu. Až budu mít nějaké záběry z pardubické výstavy, tak jim je rád pošlu. Když někdo z nich navštíví v příštích měsících Českou republiku, tak je nasměruji do Pardubic. To stoprocentně.
Ed Belfour, váš velký konkurent z Chicaga Black Hawks, to asi nebude?
S Edem Belfourem jsme se shodou okolností setkali před třemi měsíci v Torontu. On má ale teď úplně jiné starosti. Věnuje se podnikání, má svoji značku whisky. To ho teď zaměstnává nejvíce a žije v jiném světě. Nepochybuji ale o tom, že kdyby náhodou zavítal do Pardubic, tak by se na zámku stavil.
Co pro vás vůbec znamená Dynamo?
(vypálí) Hokej. Historie pardubického hokeje. Spousta vynikajících hráčů. Úspěchy jak na ligové, tak na mezinárodní úrovni. Navíc Pardubice nikdy nesestoupily z nejvyšší soutěže. Hodně sezon odehrály na špici. Získaly šest titulů. Dále se mi vybaví kluci, se kterými jsem hrál. Trenéři, kteří mě trénovali. Vzpomínky na město Pardubice. To vše pro mě znamená Dynamo.
Jak vidíte budoucnost pardubického hokeje?
Budoucnost pardubického hokeje vidím dobře. Z dlouhodobého hlediska. Hokej zkrátka k Pardubicím patří. Celá komunita bere hokej za svoje. Nejenom v Pardubicích ale i v okolí. Lidi sem rádi jezdí ze vzdálenosti padesáti i sta kilometrů, a toho je třeba si nesmírně vážit. Současný majitel pan Dědek podporuje hokej nesmírně. I jeho zásluhou vznikla tato unikátní výstava. Nicméně fanoušci se prioritně dívají na produkt, který je na ledě. A ten je v této sezoně vynikající. Kluci jsou na prvním místě.
Vyjde Dynamu ke stoletému výročí útok na titul?
Jsou jedním z horkých kandidátů. Rozhodne momentální forma. Určitě bych nepodceňoval týmy jako jsou Vítkovice, Sparta a Třinec. Nicméně tím, jaký předvádí Pardubice hokej, jsou hlavním favoritem.
40
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
