Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hlavně jsme nechtěli chodit domů naštvaní

Pardubice - „Někdy má nápady jako mladej,“ popichuje Vladimír Martinec bývalého spoluhráče Bohuslava Šťastného. „Někdy jo,“ usmívá se jeho parťák

6.5.2011
SDÍLEJ:

HOKEJOVÁ DVOJČATA Bohuslav Šťastný (vlevo) a Vladimír Martinec si rozumí i třicet let poté, co uzavřeli svoji kariéru v Pardubicích. Společně s Jiřím Novákem vytvořili nezapomenutelnou ofenzivní smršť, které se všichni soupeři báli.Foto: DENÍK/Luboš Jeníček

Na legendy se nezapomíná. Nikdy.
I ten, kdo sleduje hokej dvakrát do roka, musí vědět, co znamenají tahle dvě jména pohromadě. VLADIMÍR MARTINEC, BOHUSLAV ŠŤASTNÝ. Poezie pro vlastní fanoušky a smůla pro soupeře.

Letos je to přesně třicet let od chvíle, kdy legendární útočná řada s Jiřím Novákem odehrála svůj poslední zápas za Pardubice. „Vůbec jsem si neuvědomil, že je to tak dlouho. Dělám u hokeje, takže ten čas utíká docela rychle. Nebýt našeho rozhovoru, vůbec by mi nedošlo, jaká je to doba,“ říká Šťastný.
„Úplně přesně třicet let to ale není, nebylo to začátkem května, ale o nějaký měsíc dřív. Myslím, že tenkrát se nehrálo ani play off,“ dodal Martinec.
Schválně, vzpomenete si, proti komu jste odehráli poslední zápas za Pardubice?
Martinec: Mám pocit, že to bylo se Slovanem Bratislava. Na závěr zápasu jsme naházeli dresy do hlediště, někam kde je trestná lavice.
Šťastný: Každý ho hodil jinam, já jsem ho poslal ke střídačkám.
Martinec: To je pravda. Ale kam ho hodil Bochník (Novák), to nevím.

Tušíte, u koho dresy skončily?
Martinec: Vůbec ne.
Šťastný: Taky nemám tušení.

Ani jste po
nich nikdy nepátrali?
Martinec: Tak pátrejte vy (usmívá se).

Dnes by za takové triko leckdo dal pořádný balík…
Martinec: Tak to dejte do novin, třeba se někdo přihlásí a bude ho chtít prodat.

Vážně za vámi nikdo s tím dresem po letech nepřišel, že by ho chtěl třeba podepsat?
Šťastný: Tyhle ne. Byli za námi, abychom podepsali dres z Kanadského poháru.
Martinec: Jsou to tak tři týdny, volal mi Venca Nedomanský a ptal se, jestli by se nenašly nějaké památeční věci z Kanadského poháru. Vím, že za to nějaké dolary nabízejí.
Co dnes dělají?

Bohuslav Šťastný

Má všechny pardubické tituly. První získal jako hráč, další čtyři jako vedoucí mužstva. V této roli působí v klubu i nadále. Bez legendárního křídla by si kabinu Pardubic dokázal představit asi málokdo. Pořád hraje za starou gardu.

Vladimír Martinec

Ve sbírání zlatých medailí pokračoval i po skončení kariéry. Naskočil na trenérský můstek a pro Pardubice získal dva tituly. U reprezentace působil v roli asistenta, má tři zlaté z MS i poklad z Nagana. Bez hokeje by umřel. Válí za staré pány a v Pardubicích vykonává funkci asistenta generálního manažera.
Na to samé jsme se ptali už Jiřího Nováka… Když trenéři složili vaši lajnu dohromady, hned jste poznali, že to bude klapat?
Šťastný: Nejdříve jsme spolu hráli v juniorech, ale každý v jiném útoku. V áčku skončil Jiroutek s Vaňkem a vzali tam dva juniory, mě a Vláďu Martince. Hráli jsme spolu a s námi nastupoval ještě Milan Andlt.
Martinec: My dva jsme hráli spolu a mezi námi se spoluhráči střídali. Bogas tenkrát ještě hrával mozek, nebo ne?
Šťastný: Jo, hrál jsem v centru.
Martinec: Vlevo jsme měli třeba Pavla Skalického, Vláďu Müllera a nebo právě Milana Andlta. Na levaso se Bogas posunul možná až na jaře.
Šťastný: Až když přišel Jirka Novák.
Martinec: A ten přišel na jaře. Sezonu 1967/68 jsme začali jenom my dva.

Přemýšleli jste, proč mezi vámi a
Jiřím Novákem hokejová chemie tak zafungovala?
Šťastný: Každý jsme byl jiný a nějak to z toho vyplynulo. Chtěli jsme hlavně hrát dobře hokej a třeba mně bylo úplně jedno, s kým nastupuju.
Martinec: Hlavně jsme z toho nedělali vůbec vědu. Bylo nám osmnáct a vůbec jsme si s ničím nelámali hlavu. Dnešní kluci víc přemýšlí o tom, že budou hrát za nároďák, že půjdou do Kanady… Snažili jsme si hlavně vyhovět. Dnes kluci diskutují o každém prdu, my jsme ale spolu ani tak moc nemluvili. Řekli jsme si jednu dvě věty, abychom pochopili, co udělat jinak, a to bylo všechno.

Sedli jste si všichni tři i po lidské stránce?
Šťastný: Myslím, že víc jsme si sedli vždycky my dva. Jirka Novák spíš víc tíhnul k Jirkovi Crhovi.
Martinec: Oba jsme přišli z vesnice, kašlali jsme na nějaké peníze, ale oni byli domácí, měli v hlavě víc i různé obchody. Ale pozor, to není nic špatného. Jen jsme byli asi s Bogasem jinak vychovávaní. Nějaké miliony nám byly ukradený (směje se).
Šťastný: (přikyvuje) Bylo znát, že jsou z města.

Nemuseli jste být kamarády na život a na smrt, přesto to na ledě klapalo…
Martinec: No jistě, snažili jsme se odvést pro lajnu, pětku, celý tým to nejlepší, aby všechno fungovalo. A hlavně, abychom domů nechodili naštvaní (směje se).

Jiří Novák říkal, že jste se nikdy nepohádali, je to pravda?
Šťastný: Je, v životě jsme se nechytli.

To je ale hodně vzácné, nemyslíte?
Martinec: Všichni tři jsme tolerantní a máme hokej rádi. Věřili jsme tomu, že každý, kdo jde na led, se vždycky snaží předvést jenom to nejlepší. Z přemíry snahy se občas něco pokazí. Ale to k hokeji patří.
Šťastný: Bylo strašně důležité, že jsme jeden druhého uznávali. To byl základ. Když tohle nefunguje, tak nějaké problémy určitě vzniknou.

Cítíte, že dnešní hokejová kabina je strukturovaná úplně jinak než za vašich časů?
Šťastný: Samozřejmě, hráči vydělávají peníze a k tomu potřebují prostor na ledě. Někteří si ho pak vynucují způsobem, který ideální moc není. Ale s tím nic nenaděláme, taková je doba. Každý se chce prosadit.
Martinec: Dnes se kluci mohou zabezpečit na většinu života. Jen mi přijde, že občas nejsou soudní. Hráč ze čtvrté pětky si myslí, že by mohl hrát přesilovky.

Neříkejte, že za vás
tomu bylo jinak
Martinec: Tenkrát se hrálo na tři pětky a maximálně šlo o to, že se ta třetí vynechala na přesilovku. Jinak se všechno pravidelně střídalo. Lajny byly stabilizované. Když jsme začínali, tak všichni hráči měli skoro stejné peníze. Jestli tam byl rozdíl, tak pětistovka na měsíc.
Šťastný: Další věcí jsou agenti. Ano, vyjednají hráčům angažmá, ale samozřejmě chtějí, aby hráč měl individuální výsledky a body… Když se jim daří, tlačí generální manažery zase trochu někam jinam a hráče, podle mého, i občas nabádají k tomu, aby se prosazovali na úkor mužstva.
Martinec: Na hokejistech vydělávají. Je mu jedno, jak hraje tým, hlavně aby měl ten kluk body, aby ho mohl lépe prodat.

Před třiceti lety byl hokejový agent a handrkování o smlouvě asi hodně nesmyslný pojem, viďte…
Martinec: Jestli si někdo myslí, že jsme měli nějaké smlouvy, tak spadnul z jahody na znak. Byli jsme zaměstnanci Tesly Pardubice.
Šťastný: Chodili jsme do práce, ze které nás uvolnili na hokej.
Martinec: Nebo přesněji řečeno, měli jsme chodit (usmívá se).

Museli jste někdy za trest
ke strojům?
Šťastný: My ne, ale dvakrát třikrát se to v mužstvu také stalo.
Martinec: Ale nebudeme jmenovat. Na zámeček se chodilo, to je fakt. Já tam vlastně začínal. Když jsem se učil, dělal jsem v nástrojárně. Asi po měsíci ale přišli na to, že to prostě nejde, takže jsem se vrátil zpátky do učňáku, odkud jsem byl uvolňovaný pro hokej.

Co bylo v
nástrojárně za problém?
Martinec: To je jednoduchý. Na každého dělníka byly určené nějaké normy, ale ty jsem se svým uměním a časovým úsekem, kde jsem tam byl, nemohl splnit (usmívá se).
Šťastný: Podnik také určil, kolik budeme brát.
Martinec: Licitovat se rozhodně nedalo. Možná trochu úsměvné je, že jestli někdo licitoval, tak spíš ti okrajoví hráči. Sedmý osmý obránce. Dvakrát třikrát přestoupili a za méně práce měli stejně, nebo i víc peněz než my.
Šťastný: Za nás přestoupit, to bylo téměř nemožné. Jedinou možností byla leda emigrace.
Martinec: Klíčoví hráči byli neprodejní.

Cítili jste, že
se v sedmdesátých letech motá do sportu i politika?
Šťastný: Co se týká hokeje, tak bych řekl, že ani moc ne.
Martinec: Všichni nám fandili, abychom Rusko porazili a že jsme ho v sedmdesátých letech docela poráželi.
Šťastný: Ale nepamatuji se, že by za námi někdo přišel s tím, že s nimi musíme prohrát. Tedy kromě těch dohadů o olympiádě v roce 1972.

Vnímali jste naštvání společnosti proti režimu a všemu, co přicházelo ze Sovětského svazu i v hokeji?
Martinec: Když jsme přišli do dospělého hokeje, tak tady probíhala, jak se to jenom jmenuje… mám to, normalizace. V sedmdesátém něco takového bylo, ale pak se to všechno začalo spíš brát tak, že s tím stejně nic nenaděláme, akorát, že je můžeme porážet.

A co kamarádi, neříkali vám před zápasem
se Sovětským svazem: A teď musíte?
Martinec: Jasně, že jo.
Šťastný: Lidi nám proti nim vždycky strašně fandili.

Zaslechli jste někdy, že zlato je fajn, ale hlavně to chce položit na záda Sověty?
Martinec: Doma ne. Ale když jsme hráli venku, tak tohle říkali emigranti, nebo turisti. Je jedno, jak to dopadne, hlavně ať porazíme Rusko. My jsme ale stejně radši chtěli vyhrát.

Dávali vám v Pardubicích lidé najevo, že jste hvězdy, zastavovali vás třeba na ulici?
Šťastný: To jo, zastavovali. Navíc nebyl problém cokoliv sehnat v obchodě. Většinou říkali nemáme. Ale když jsme přišli my, tak nám povídali, ať přijdeme třeba za hodinu, nebo někam za roh (usmívá se). Ovšem nebyli jsme typy, že bychom toho nějak zneužívali.
Martinec: To byste se museli vrátit o těch čtyřicet let zpátky a lidí se zeptat, jestli jsme se chovali jako hvězdy.

Ne jestli jste se chovali jako hvězdy, ale jestli jste cítili, že se k vám tak chovají lidé na ulici…
Martinec: Když jdu po městě, tak občas přiběhne nějaký vesničan a volá na kluka: Hele, to je Martinec. Ale když chodíte po městě pravidelně, tak si zvyknete a nakonec vás stejně nechají být.

Oba působíte pořád strašně energicky. Pomáhá vám, že se
stále pohybujete v hokejovém prostředí?
Šťastný: Pro mě to má velký význam. Neustále jsem mezi mladými.
Martinec: Taky má někdy i nápady jak mladej (směje se).
Šťastný: Někdy jo (směje se). Tak to ale je, žijete mezi nimi, je to něco úplně jiného, než se pohybovat mezi vrstevníky.
Martinec: S tím musím souhlasit. Lidé, kterým je přes šedesát, jsou občas zvadlí, někdy vyčichlí a sedí doma. My pořád můžeme dělat to, co dělají mladí.

Třeba hrát hokej…
Šťastný: Třeba.
Martinec: I když už to není jako zamlada, rychlost není taková (usmívá se).

Stačí si vzpomenout na Open Air a zápas veteránů, kde jste předvedl brilantní střelu zápěstím, kterou by možná polovina hráčů z extraligy ani nenapodobila. Pořád jste ve formě…
Šťastný: Jo, pořád to tam má.
Martinec: Ale s nohama to je horší. Obratnost už není taková. Děláme něco jenom jednou za čas, tak je všechno ztuhlé. Absolutně mě totiž nebaví, abych se někam chodil sám protahovat.
Šťastný: Oni se k nám hlavně kluci, kteří v Pardubicích hrávali a teď chodí s gardou, chovají slušně. Neřežou nás. Mají k nám odstup.

To by si snad nikdo ani nedovolil, přetáhnout Martince nebo Šťastného hokejkou po zádech, nebo ano?
Martinec: K nám mají možná úctu, ale horší to bude, až skončíme. Nevím, jak to s nimi dopadne.
Šťastný: Pak se tam umlátí (usmívá se).
Martinec: Určitě přitvrdí.
Zbyněk Kusý: „Když je Máťa v klídku, já mám chuť něco vyhodit z okna.“

Když jsme generálního manažera hokejových Pardubic Zbyňka Kusého požádali, aby popsal svoji spolupráci se svým asistentem Vladimírem Martincem, bez váhání vypálil: „ Je výborná. Neustále má dobrou náladu, tu mu trochu závidím. Zaplaťpánbůh, že se v tomhle vůbec nezměnil. Je to jeden z nejslušnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. V okamžiku, kdy je Máťa v klídku, jak on říká, tak já mám chuť něco vyhodit z okna,“ usmívá se generální manažer.

Kusý si ale nemohl nevšimnout, jak moc by Vladimír Martinec ještě toužil stát na střídačce. „Dává to najevo, trénování mu chybí. Na druhou stranu, hokej už běží někde dál, a když budu úplně upřímný, nechci se nikdy dostat do situace, že bych musel říct Vláďo, z tohohle místa jdeš někam jinam,“ děsí se okamžiku, že by klubovou ikonu musel z lavičky odvolat. „To si tenhle člověk vůbec nezaslouží. Této situaci se chci vyhnout. Vláďa tady má pevné místo a dokud tady bude pokračovat současná sestava, tak ho zde bude mít vždycky. Je to ikona hokejových Pardubic a my na tom nechceme nic měnit,“ uctívá Martincovu skvělou kariéru manažer Kusý.

PAVEL RYŠAVÝ
RADEK ŠPRYŇAR

6.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vojáci 14. pluku logistické podpory vyrazili za školáky do Dolní Rovně a Rosic u Chrudimi.
11

Vojáci vyrazili za žáky do škol

Zhruba třetina praktických a dětských lékařů a ambulantních specialistů dnes neotevřela své ordinace na protest proti nedostatku financí a proti zavedení elektronického receptu od příštího ledna. K akci se připojila i asi šestina lékáren.

Stávkovali lékaři a někde i lékárny

Jeden se schoval v popelnici, další byl drogový dealer

Pardubice - Zamotaný příběh s telefonní budkou na začátku skončil dopadením distributora narkotik.

Komedie o manželských vztazích zavede diváky Z postele do postele

Pardubice – Východočeské divadlo v Pardubicích zařazuje do svého repertoáru komedii anglického dramatika Alana Ayckbourna s názvem Z postele do postele. Premiéry se uskuteční o nadcházejícím víkendu vždy od 19 hodin v Městském divadle.

Tendr na stavbu dálnice D35 k Vysokému Mýtu finišuje

Pardubicko - Z hlediska předvolební kampaně s křížkem po funuse, totiž v pátek v první den voleb otevře pardubické Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) obálky s nabídkami stavebních firem na stavbu prvních dvou úseků dálnice D35 z Opatovic nad Labem k Vysokému Mýtu.

Naši prvňáci ze Základní školy Dříteč

Pardubice - Každou středu pravidelně zveřejňujeme prvňáky z pardubického regionu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení