VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hokejoví experti se neflákají, 'sázejí' dvanáctky

Kunětická Hora /ROZHOVOR/ – Jaký život mají hokejové hvězdy v důchodu? Sem tam si s nimi v novinách přečtete rozhovor, občas je potkáte na nějaké klubové akci. Ale jinak? Klídek a pohoda. Martin Hosták a David Pospíšil o šlofíku na komentátorském stanovišti, sprše kvůli Číňankám a (ne)hádkách v přímém přenosu

8.7.2011 1
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: Deník/Luboš Jeníček

Bývalí útočníci MARTIN HOSTÁK (43) a DAVID POSPÍŠIL (41) patří k hokejovým přenosům jako sklenice piva ke guláši. Samozřejmě, šlo by to i bez něj, ale jaksi by to nebylo ono.

„Přiznávám, zpotil jsem se jako pes,“ vzpomíná na svoje první vysílání mladší ze sehrané dvojice expertů a vládců elektronické tužky, která do sebe při rozhovoru přátelsky dloube.

Oba dodávají přímým přenosům hned několik chutí navíc a třeba při mistrovství světa byli v jednom kole.

V golfovém areálu na Kunětické hoře, kde svítilo slunce, po ledu nebylo ani památky a místo rolby kolem nich tak maximálně prosvištěl elektrický vozík, se o své profesi před kamerou rozpovídali.

Je pro vás komentování spíš prací, nebo zábavou?
Hosták: Je to svým způsobem práce, která není tak pravidelná. Napůl práce, napůl zábava.

Pospíšil: Souhlasím. Je to kombinace zábavy a práce. Máme za to nějaké peníze, ale nepravidelně. Navíc se může stát, že onemocníte, nebudete nasazovaný. Je to džob, který vás neuživí.

Co je na komentování nejhorší?
Hosták: Zorientovat se v tom ohromném množství hráčů. Jak kdo hraje, jak vypadá, získat informace, které můžete předat divákům. Do toho se hraje kupa zápasů, jako letos na mistrovství světa. Děláme tři přenosy denně a diváky nezajímá, zda jste unavený. Pro hokejistu trvá koncentrace na výkon dvě a půl hodiny, kdežto my jedeme třeba jedenáct hodin v kuse.

Pospíšil: Musíte dostat hráče do hlavy, aby člověk při zápase nemusel přemýšlet a hledat v papírech. Jsme tam od toho, abychom komentovali dění na ledě, zprostředkovali postřehy ze hry a znalosti o hráčích nám v tom pomáhají. Bez nich bychom se neobešli.

Skládáte si mozaiku z informací už před turnajem?
Hosták: Já ne. Maximálně si přelítnu soupisky, ale rozhodně se nepřipravuji v takové míře jako třeba Robert Záruba nebo Jirka Hölzel.

Pospíšil: Je to hodně o všeobecném přehledu. Komentátor by měl vědět, co se dělo před mistrovstvím, mít obecné informace.

Na šampionátech buď zápas přímo komentujete, nebo sedíte ve studiu a během přestávkového programu s pomocí elektronické tužky rozebíráte klíčové akce zápasu. Co vás baví víc?
(oba se rozesmějí)
Pospíšil: To mě zajímá, co řekneš.

Hosták: Komentování. Člověk je vtažený do hry a má na starosti samotné zápasy. Kdežto ve studiu z utkání moc nemáte. Musíte se soustředit na jednotlivé situace a nemůžete se věnovat celé hře, nemůžete si hokej užít. Celou třetinu si připravujete postřehy, řešíte, co se bude o pauze odehrávat. Pro mě je příjemnější komentování.

Pospíšil: K tomu se můžu jen připojit. „Tužka“ je náročnější, je to víc práce. Při komentování sledujete hru, vlastně se jako divák bavíte hokejem. K tomu jen nahlas říkáte svoje postřehy. Ve studiu hledáte patnáct minut něco zajímavého, musíte tomu dát hlavu a patu a srozumitelně to přednést divákům u televizorů.

A nejenom těm, kteří hokeji rozumí.
Pospíšil: Přesně tak. Devadesát procent lidí hokej pravidelně nesleduje, někteří ho třeba ani nikdy neviděli. Proto nemůžete mluvit hokejovou hantýrkou. To by si lidé mysleli, že jsme blázni.

Hosták: Vysíláme pro širokou škálu lidí. Pro ty, které hokej nezajímá, ale mistrovství světa sledují, ale i pro hokejové odborníky. A všem by to mělo něco dát. Není jednoduché to skloubit, aby z toho měli stejný zážitek chlapi z hospody i dáma, která se na hokej dívá jednou za rok.

Ve studiu jste i pod větším stresem, ne? Vybrat akci, v hlavě si sesumírovat věty, reagovat na moderátora…
Pospíšil: Někdy ano. Jako každý sport, i hokej, je záležitostí opakovaných akcí. Liší se třeba jen tím, že hra je posunutá o pár metrů jinam. Proto se snažíme odbourávat stereotypy, ukazovat nové a nové věci, což je ale těžké. Jdete do studia s tím, že ukážete jednu konkrétní věc, ale ona se v zápase vůbec neobjeví. A třeba akce, kterou jste pitval o týden dřív, se odehraje několikrát. Nebo něco vidím, ale zase mi to nenabídne kamera.

Když se vypne červené světlo, záběr na vás už není. Co se pak ve studiu nebo na komentátorské pozici děje?
Hosták: Komentátorská místa nejsou moc pohodlná. Různě se nakláníme, vykláníme, protáhneme si záda. Právě skončenou třetinu s kolegou ještě dohrajeme, nebo se bavíme o soukromých věcech. Je to různé, záleží i na dramatičnosti utkání. Třeba Robert (Záruba) si dá šlofíka (rozesměje se).

To stihne?
Hosták: On je v této disciplíně specialista. Umí usnout jen na půl minuty.

Pospíšil: Jako za války. Na spánek nebyl čas, spalo se jen, když byla možnost (usmívá se).

Hosták: Klasický mikrospánek. Položí hlavu na komentátorský pultík a jen mi řekne, kdy ho mám vzbudit. Pak je pokaždé čerstvý jak rybička.

Takže kdyby vám zvukaři zapomněli vypnout mikrofony, jako se to nedávno stalo Jaromíru Bosákovi a Vladimíru Táborskému, tak by to byla docela nuda. Záruba by spal, vy byste se protahoval…
Hosták: (chechtá se) Jak kdy. Ten rozhovor, který vedli, můžeme vést úplně všichni. Prostě diskutujete o dění na ledě a v přenosu to kolikrát řeknete jinak než v běžné konverzaci. Proto z toho bylo takové haló.

Pospíšil: Myslím, že občas padnou i daleko peprnější věci, než jsme slyšeli ve zmiňovaném rozhovoru. O přestávce se nežinýruju a mluvím tak, jak mi zobák narostl. Ovšem dávám si pozor, abych se „vypnul“. Od té doby, co byl Bosy přichycen, odhazuji sluchátka co nejdál od sebe.

Měli byste z toho jen nepříjemnosti, že? Hráči, funkcionáři, rozhodčí… všichni by na vás byli naštvaní, jak jste je natřeli.
Pospíšil: Ale pozor, já nechci nikomu ublížit. Nechci nikoho záměrně natřít. Samozřejmě že v přenosu řeknu, že hráč XY hraje špatně, ale nemyslím to zle. To se stává. Každý z nás měl špatný den.

Bojíte se podobných excesů, jaký se stal Jiřímu Hölzelovi, který nadával, že nemá zvuk a ten se přitom linul do domácností zaskočených diváků.
Hosták: To je na zvukařích, ti si tohle mají ohlídat. Zrovna letos na mistrovství světa jsem na Roberta, který se přišel do studia podívat, dělal opičky. Nasadil jsem otrávený výraz a jak je dobrým zvykem režiséra, tak na mě dal záběr. Prostě si musíme dávat pozor. Obzvlášť v době moderních technologií nemáme takovou volnost jako v roce 2001, kdy jsem začínal. Vzpomínám si na jednu historku.

Povídejte…
Hosták: Čekalo mě jedno z prvních vysílání s Petrem Vichnarem. On mluvil a já jsem netušil, že jsem v obraze stejně jako on. Po předchozím gulášku jsem si vybíral zbytky masíčka ze zubů… Nevypadalo to vůbec dobře (směje se).

Jak jste se ke komentování nachomýtli? Jednou vám zvonil mobil, na druhém konci se ozval Záruba a řekl, ať to jdete zkusit?
Pospíšil: Jednoduše. Mně se vždycky líbilo, jak to dělá Martin. Tak jsem mu lezl do zadku a tenhle dobroděj mu to vyzvonil, zrovna když Robert někoho sháněl. Myslel jsem si, že to vyšumí, ale hned druhý den se mi Robert ozval, abych přijel na zkoušku, a den nato jsem už seděl ve studiu.

Pořádně nervózní?
Pospíšil: Přiznávám, zpotil jsem se jako pes. Ač jsem si o sobě myslel, že jsem v tomto směru suverén. Nebyl jsem. Nervozitu pociťuju do dneška.

Jeden z vás je ve studiu, druhý komentuje. Navzájem se slyšíte. Říkáte si někdy, co to tam ten druhý mele za nesmysly?
Pospíšil: To je naprosto běžná záležitost (rozverně). Každý je individualita a každý má na hokej trochu jiný pohled. Z Hostym si však hokejově docela sedím, ale jsou i komentátoři, s kterými bych se hádal do krve.

A s Martinem nikdy k hádce nedošlo?
Pospíšil: My se nehádáme. My radši dopijeme a necháme si nalít další. (usmívá se) Vždycky dokážeme najít míru toho, kdy se shodneme, přestože spolu na sto procent nesouhlasíme. A navíc, proč bychom se kvůli hokeji hádali?

Hosták: Je potřeba si uvědomit, že diskutujeme o něčem, co už bylo. Správně se říká, že není nic staršího než včerejší zprávy. Ano, pobavíme se o tom, přiměřeně zvýšíme hlas a pošťouchneme se.

Pospíšil: Prostě si řeknu: On je asi blbej a já asi chytrej.

Hosták: Jenže ty si neřekneš to slůvko „asi“ (oba se rozesmějí).

Pospíšil: Tak jinak: Já jsem určitě chytrej.

Dělá vám dobře, když na „tužce“ objevíte něco extra, co během zápasu nezachytí komentátoři ani diváci u obrazovek?
Pospíšil: Jistě. Jako kdybyste v zápase vstřelil gól. Je to něco navíc, potěší vás to. Perlička, která dodá pořadu ještě větší šťávu.

Hosták: To je třeba moment, u kterého jsme se neshodli – čtvrtfinále mezi Ruskem a Kanadou na posledním MS. Já jsem žádnou malou rýhu v ledu a gól neviděl, David ano.

Pospíšil: Všichni ho viděli (směje se) Ale už jsme v historii, je nám to fuk, jen Martin bude pořád tvrdit, že to gól nebyl.

Když se dohadujete v přímém přenosu, stojí to ale docela za to. Třeba Martinova legendární hádka s Robertem Zárubou byla dost dlouhou dobu hitem na internetu…
Pospíšil: (imituje) To teda, Roberte, ne. Ale, Martine, jo. Moc dobře si na to vzpomínám (směje se).

Hosták: Šlo o faul v brankovišti. Samozřejmě že jsem měl pravdu já (směje se).

Pospíšil: V tu chvíli jsem se i u tužky napružil. V bezvědomí jsem si tam něco roloval, najednou jsem zbystřil, narovnal se a…

Hosták: Ale tys tu situaci pak vůbec nerozebíral.

Pospíšil: Ještě abych se vám do toho cpal, přišel tam se svým názorem a jednoho z vás se zastal. To víš, že jsem věděl, že máš pravdu (směje se).

Hosták: Teď jenom doufám, že si Robert nekoupí Deník.

Jak při komentování řešíte výslovnost, procházíte si před přenosem problematičtěj­ší jména?
Hosták: To je záležitost komentátorů profíků, kteří jsou dokonale připraveni. Pokud pochybují, zajdou za kolegy z jiných televizí a všechno si upřesní. I když ne vždy je výslovnost taková, jaká by měla být. I oni mají totiž kolikrát různé varianty, jak jména vyslovit. Co se týká Švédů, nikam chodit nemusíme, to znám já (usměje se).

Takže koncovka „ery“ místo „erg“ je vaše práce?
Hosták: To není moje, to je švédsky (směje se). Tak se ti lidé fakt jmenují…

Jasně, ale dlouho z televize znělo „Forsberg“ a najednou je to „Forsbéry“…
Hosták: Když to přepíšete podle výslovnosti, je na konci „rj“. Jenže s písmenem „j“ na konci se to docela blbě skloňuje a nejjednodušší pro českou výslovnost je, to po písmenu „r“ spolknout. Ale moje děti mi stejně vynadají, že jsem to řekl špatně. Snažíme se jména vyslovovat tak, jak jsou.

Jenže s tím zase moc nesedí přechylování. Hokejistka se ve skutečnosti jmenuje Granato a od vás slyšíme „Granatová“. Zápasíte s tím hodně?
Hosták: To nám dělá obrovský problém. Česká televize i český jazyk hlásí, že se má přechylovat. Nejde to tak snadno jako vyslovování hráčů z NHL.

Pospíšil: A ještě si zkuste přechylovat čínskou soupisku. To je teprve něco. Před zápasem si vezmeme soupisku a projedeme si ji. Komentátor mi čte hráče po číslech a já si to opakuju, abychom si sedli. Když Robert přinesl čínskou soupisku, tak jsem se mohl jít rovnou osprchovat, jak mě celého poprskal. Poflusaný tam bylo úplně všechno (usmívá se).

Nepřipadáte si někdy trochu trapně vyslovovat jména jinak, než by bylo české ucho zvyklé?
Pospíšil: Já bych se třeba i trochu styděl. Ale Robert Záruba je takový profík, že jde i do takového detailu, nedělá mu to problém a tak je to správně.

Přišli jste během olympiády ženskému hokeji na chuť?
Pospíšil: Moc dobře se nekomentuje. Hlavně proto, že každá druhá věta zavání dvojsmyslem. Jakmile se toho člověk chytí, může se odbourat. Komentovali jsme ho zády k sobě, aby to v někom necuklo.

Když jsme u těch žen… Bylo podle vás vydařené Hokejové poledne s Janou Niklovou, pořad, který ČT spustila během mistrovství světa na Slovensku?
Hosták: Nemyslím, že by ten formát byl úplně špatný. Dá se tam sice spousta věcí vylepšit, povídání s hosty by mohlo být živější, takhle to byl spíš jenom takový seznam otázek. Nápad je to dobrý a my jsme tam dostali prostoru až dost (usmívá se).

Pospíšil: Navíc se na trochu jiný pořad třeba dívala odlišná skupina lidí než, kteří se koukají jenom na hokej.

Hosták: Důležitý je hlavně výběr hostů. Zajímavá byla třeba diskuse s architektem arény, to se opravdu povedlo. Ale jasně, pak tam byli lidé, kteří tolik komunikativní nebyli a pořad pak drhne. Je pak na nás, abychom to pomohli Janě udržet.

Byl to jenom náš pocit, že jste do pořadu postupně víc a víc vstupovali?
Pospíšil: Víc jsme se otrkali.

Spíš to vypadalo, že jste se snažili Janě Niklové pomáhat, protože občas v přímém přenosu dost plavala…
Pospíšil: Záleží na hostech. Byl jsem ve studiu, když přišly manželka Tomáše Rolinka a Karin Urbanová a tam byla jasně silnější Jana. Ženské se spolu bavily a na co se jich já měl zeptat kolem hokeje? To byla pro mě strašně těžká hodina. Hokejovou kariérou jsem si prošel, tak vím, co se doma děje. Byl jsem docela rád, že šedesát minut bylo pryč. Přišli ale hosté, se kterými byste si mohli povídat tři hodiny a pořád by to bylo málo.

Hosták: Takový pocit jsem měl s Ottou Haščákem. My bychom si bývali povídali a Jana by snad ani nebyla potřeba (směje se).

Pospíšil: Přineste nám kafe, vyneste popelník…

Hosták: A můžeme to vysílat až do zápasu (směje se). Pro nás bylo důležité, že Jana byla připravená, měla nachystané otázky a jakmile to trochu spadlo, zasáhla. My měli poněkud problém, když jsme na Janu chtěli navázat. Seděli jsme totiž za ní, takže jsme vymýšleli, jak budeme luskat, cvakat tužkou a tak úplně to nevycházelo.

Pospíšil: Pak jsme se ještě píchali klacíkem do stehen (usmívá se).

Brali jste Hokejové poledne jako zpestření?
Hosták: Bylo to zpestření, ale vzhledem k tomu, že studio začínalo už pětačtyřicet minut před zápasem, tak to bylo i dost náročné. Hodně mě unavovalo být koncentrovaný v poledne, dát si svačinku a už začít tvořit předjezd k zápasům.

Pospíšil: Když se začínalo „polednem“, tak jste měli v jedenáct nástup a v jedenáct večer končil poslední zápas, takže dvanáctihodinovka jak vyšitá. Není sranda na chvilku vypnout, to pak může být průšvih.

Povolila někdy koncentrace?
Pospíšil: Na konci šampionátu se mi to stalo. Petr Vichnar o něčem mluvil, já tam seděl v takovém deliriu a on se na mě otočil s krásnou otázkou. Bohužel jsem slyšel jenom hukot v uších, usmál jsem se a říkám jenom jo, jo, jo. A otočil se na Mira Hlinku. Počítal jsem, že to nějak zachytil.

A zachytil?
Pospíšil: No, koukám a Miro si tam kreslí na papír panáčka (směje se). Takže jsem se otočil zpátky na Petra a navázal na poslední dvě slova, která jsem slyšel. Ale dodnes nevím, jestli jsem se trefil.

Stává se, že kamarádi před odjezdem na šampionát závidí, jak si jedete pěkně odpočinout na mistrovství světa?
Hosták: No ježišmarjá. Ty se jedeš koukat na hokej, ty se máš. To slyším pořád (usmívá se).

Pospíšil: Nebo SMS typu: Vy máte kruhy pod očima, hezky tam lejete. Vezměte si, že šampionát trvá šestnáct dní. Děláte šestnáct dvanáctek za sebou, to není sranda.

V kolik jste se během mistrovství dostali do postele?
Pospíšil: Měli jsme domluvenou restauraci, kde nám o půl dvanácté ještě uvařili.

Hosták: Nejdřív jdete spát o půl druhé.

Pospíšil: Jste ještě přetažení, rozhoukaní z celého dne a než usnete, je půl třetí. Abyste stihli snídani, musíte zase v devět vstávat. Šest hodin spánku na tolik hodin práce se někde musí nastřádat a logicky se projeví i na našich starých obličejích (usmívá se). A když je volný den, tak ho prosportujeme.

Vyšel čas i na nějaký tenisový turnaj?
Hosták: Vůbec ne. O tom se nám mohlo leda zdát. Byli jsme si zahrát golf a párkrát zaběhat. Kdysi dávno jsme si s píšícími novináři chodili zakopat. Myslím, že to byly Helsinky 2003. Ale teď musí naťukat ohromné množství písmenek, takže oni se nedostanou vůbec nikam. Sedí tam čtrnáct hodin za den jako pecky.

Pospíšil: Ale pozor, třeba ten volný den, kdy se nehraje, se týká nás komentátorů, ale ne celého týmu, který jede pořád a musí vytvářet pořady už na další den, jsou totálně bez volna.

Hosták: Celý štáb si hrábnul ještě mnohem víc než my.

Pospíšil: Stejně je zajímavý to, že Švédů, Finů je tam dvakrát tolik a my přitom vyrábíme stejný formát pořadu. Ti lidi to utáhnou a klobouk dolů. Navíc ten servis jaký tam máme… Řekneme si, že chceme akci z levého rohu a během chvíle ji v tužce máme. Před lidmi, o kterých se nemluví, ale jejich jména jdou jenom v titulkách na závěr, se vážně zaslouží smeknout.

Pavel Ryšavý, Radek Špryňar

8.7.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Extraligový duel Chomutov - Pardubice.
8

Pirát Vondrka znovu udeřil a vzal body Dynamu

Den po parlamentních volbách, 22. října, začala povolební vyjednávání ve Sněmovně v Praze. Faltýnek
AKTUALIZOVÁNO
9

Zeman potvrdil, že Babiše jmenuje premiérem. Začala povolební vyjednávání

Při nehodě byla zraněna matka s dítětem

Lázně Bohdaneč - Maminka s malým chlapcem skončili s autem v příkopu a následně v nemocnici.

Basketbalové Pardubice smetly pražské USK

Pardubice - Ligový top-skórer Quentin Peterson sice vysázel 26 bodů, ovšem Dominez Burnett ještě o 2 více a dovedl pardubickou Beksu ke druhému vítězství v novém ročníku basketbalové NBL. 

Únik plynu se nekonal, záchranáři přesto měli práci

Přelouč - Na místě se zdravotníci museli postarat i o miminko.

TOP 09 je ve sněmovně, poslanec Skalický ale mandát ztratil

Pardubice – Prohra s křečovitým úsměvem. Tak hodnotí volební výsledek TOP 09 poslanec Jiří Skalický. Po napínavém sčítání hlasů se sice jeho strana do Poslanecké sněmovny dostala, ovšem sám Skalický ve funkci poslance končí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení