Poměrně úspěšná sezona, která byla v případě Tomáše Rolinka (na snímku Luboše Jeníčka) jeho první zahraniční štací, neměla klasický happy end. Z mistrovství světa ve Švýcarsku si totiž Česká reprezentace medaili nepřivezla, a tak hráč ruského Metallurgu Magnitogorsk, který je však smluvně vázán v Pardubicích, sbírku svých cenných kovů nerozšířil. Přesto je spokojen. Zažil atmosféru Kontinentální ligy, zahrál si Ligu mistrů a na světovém šampionátu hájil české barvy po boku Jaromíra Jágra! O pocity z uplynulé sezony se hokejista, který nosí na dresu číslo 60, přišel podělit do naší redakce.

Jak byste zhodnotil svoji první sezonu v Rusku?
Co se týče Kontinentální ligy, byl jsem spokojen maximálně. Mrzí mě pouze prohrané finále Ligy mistrů. Vítězství v této soutěži by skvělou sezonu ještě umocnilo! Neúspěch ve finále mě bude trápit ještě dlouho. Je totiž možné, že si Ligu mistrů už v životě nezahraji, navíc možná se tato soutěž nebude hrát už vůbec. Bylo by to tedy raritní vítězství.

Jak byste hodnotil svoji reprezentační sezonu?
Je to velké zklamání. Pochopitelně, že jsem chtěl z mistrovství světa ve Švýcarsku medaili. Já chci pokaždé medaili! Toto ocenění mi rozhodně nezevšední. Zklamání bylo o to větší, že jsme měli fakt dobrej tým. Myslím si, že takový se už asi hodně dlouho nesejde.

Jaké byly vaše začátky v ruském Magnitogorsku?

Přiznám se, že jsem moc nevěděl, do čeho jdu. Vůbec jsem neznal řeč. O rok mě totiž ruština na škole minula. Měl jsem tak velké štěstí, že v týmu již hrál můj velký kamarád Jaroslav Kudrna. Ten se o mě postaral a ve všem mi pomáhal. Postupem času jsem se ale ruštinu naučil a nyní se již docela dobře domluvím. Dokonce jsem si již troufl na nějaké rozhovory do ruské televize (smích).

Nemohu nezmínit nepopulární letecké přesuny. Jak jste je snášel?
Začnu asi takhle: Člověku třeba vadí létání, ale postupem času ten strach odbourá a čím víc létá, tak mu to přestává vadit. U mě je to přesně naopak. Mě létání dřív nevadilo, ale čím víc létáme, tak mám podvědomě větší strach a z každého letu mám již dopředu špatný pocit. Navíc mi nedělá dobře ani to překonávání časových pásem.

Ale ani bázy nejsou u hokejistů moc oblíbené…
Naše báza je v lese na okraji Magnitogorsku. Celý areál je oplocený, u vchodu hlídač. Neexistuje, aby někdo šel ven či dovnitř. Navíc na pokojích nemáme ani připojení na internet. Takže jsme závislí pouze na čtení knih nebo časopisů. Televize tam sice je, ale s ruskými programy…

Jak se vůbec v Magnitogorsku žije, jaké je to město a co se tam dá vidět?

Město je to hezké – jsou zde k vidění továrny, komíny a každé ráno jinak barevný kouř nad městem… (smích) Ne, teď vážně. Není moc o co stát. Za zmínku v tomto prý čtyřistatisícovém městě stojí snad jen moderní hokejová hala a nedaleký kostel. Jinak nějaká zábava tady moc není. Hraje se zde jen nějaká nižší soutěž v basketu. To je vše. A že by sem třeba přijela zazpívat Madonna? To by bylo jako sci-fi.

Jak moc jsou tamní hokejisté ve městě populární? Poznávají vás lidé na ulici?

Občas se stane, že mě lidé na ulici zastaví, popovídají si či chtějí autogram. Magnitogorsk je hokejové město – ovšem s Pardubicemi se to srovnávat nedá. Na Kontinentální ligu chodily asi tři tisíce, vyprodáno ovšem bylo na zápasy Ligy mistrů. To na nás v Magnitogorsku chodilo sedm tisíc.

Jaké jste měl v Magnitogorsku zázemí? Byla tam s vámi rodina?

Byt jsem měl na jednom sídlišti v paneláku, asi pět minut od zimáku. V domě bydlela většina hokejistů. Nad námi měli byt Kudrnovi, vedle na patře pak Markovi. To bylo skvělé. Pro svoji potřebu jsem pak měl k dispozici služební Daewoo Nexia. Několikrát během sezony pak za mnou přiletěla manželka s dětmi. Vždy podle toho, jak jsme hráli. Když jsme hráli „doma“ či v okolí, tak se mnou byly vždy třeba měsíc a půl a pak zase odletěly do Pardubic. Protože když jsme pak hráli sérii venkovních zápasů, byli jsme pryč třeba tři týdny a to by si mě rodina stejně moc neužila.

Sledoval jste během sezony, co se děje na vašem mateřském ledě?

Samozřejmě! Prostřednictvím internetu jsem byl v kontaktu s kluky z Pardubic. Výsledky a novinky jsem samozřejmě četl na internetových stránkách. Navíc jsme si s kluky i telefonovali či mailovali.

V Magnitogorsku zůstanete i příští sezonu, což vám umožňuje dlouhodobá smlouva s Pardubicemi. Jak to bude dál?
Teď tady odehraji ještě příští sezonu, a pak se uvidí.

Nelákalo vás vrátit se domů už letos a zahrát si s Haškem?
Lákalo. A strašně moc! S jednou hokejovou legendou – Jaromírem Jágrem, jsem si ale zahrál na mistrovství světa, tak jsem tím toho Haška aspoň trochu vykompenzoval (smích). Je ale možné, že si proti němu aspoň zahraji na předsezonním turnaji ve Švýcarsku, kde by měl hrát jak Magnitogorsk, tak Pardubice.

V sezoně jste měl Jágra jako protihráče, v reprezentaci jste pak nastupoval po jeho boku. Je větší zážitek hrát s ním nebo proti němu?
Asi hrát s ním! Člověk se ho nemusí tolik bát. Když hrál v sezoně proti nám, člověk ho musí neustále hlídat, bránit a dávat na něj pozor, co provede. Když hraju s ním, přeci jen si mohu jeho hru více vychutnat. A hlavně splnil se mi sen, že jsem si s ním zahrál!

Vy máte ale ještě jeden sen. Asi jako každý hokejista. Zahrát si NHL. Jak je to aktuální?
No, teď už skoro vůbec! Žádné nabídky nemám, ani můj agent o ničem nemluvil. Samozřejmě, že jsem o NHL snil, ale myslím si, že už je to pryč. Stárnu, bude mi třicet, jsem rád za Rusko, na NHL už nepomýšlím.

Zahrál jste si Ligu mistrů. Jakou měla tato soutěž úroveň?

Velice dobrou, i když pochopitelně vůbec nelze srovnávat s tou fotbalovou. Tam je to úplně o něčem jiném. Teď se ale dokonce mluví o tom, že by se snad hokejová Liga mistrů mohla zrušit. Myslím, že by to byla velká škoda! Svoji kvalitu totiž tahle soutěž určitě měla.

Váš velký kamarád a nynější spoluhráč Jaroslav Kudrna táké oblékal dres Pardubic. Nechtěl by se vrátit?
No, jé je! On by chtěl! Dost často se o tom bavíme, já ho vyloženě lákám zpátky. On by šel, vždyť je v Pardubicích skoro doma, ale nezáleží to pochopitelně jen na něm.

Jste juniorský mistr republiky. Titul jste získal i se seniorským mužstvem Pardubic. Máte medaili z mistrovství světa a zahrál jste si finále Ligy mistrů. Jakého z těchto úspěchů si ceníte nejvíce?

Myslím, že zatím je to poměrně jednoduchá odpověď. Za svůj dosavadní největší sportovní úspěch považuji seniorský titul s Pardubicemi! To je jasné. Rozhodování by v tomto případě bylo bývalo těžší, kdybychom Ligu mistrů vyhráli..