Stačí párkrát zazářit v hokejovém play off a už vám pomalu staví sochu.
Hráčem pro velké okamžiky byl i pardubický útočník MILAN „VALCHA“ JIROUTEK (77). Mohutný nepříjemný chlap, který v soubojích neuhnul ani o píď. Ohromně si navíc užíval, když mohl dělat pro tribuny divadlo. Spoluhráče vozil na ramenou, přehazoval přes mantinel na trestnou, dal legendární gól v sedě nebo si klidně kleknul před rozhodčím.
V jedné věci měl ale smůlu, play off si nikdy nezahrál. „Začalo se s ním, až když jsem skončil,“ pokrčila pardubická legenda rameny.
Vyřazovací boje měly premiéru až v roce 1971, pár let poté, co „Valcha“ velkou kariéru zabalil.
A jak vidí letošní play off? Má strach, že „ten mrňavej votrok“ pošle Pardubice  domů…

Říkáte si někdy, že by play off bylo soutěží přesně pro vás?
To víte, že jo, mrzí mě, že jsem si ho nikdy nezahrál. Když si to rozdáváte jenom každý s každým, tak pak už nic není. Ale play off, to je svátek, musíte zapnout naplno a ještě přidat kus navíc. Zrovna před chvíli jsem byl na obědě u Rákose. Promítal mi v televizi pardubickou historii, několik těch slavných sérií jsem teď viděl.

Která ve vás zanechala největší dojem?
Asi ta s Libercem, když si Pardubice před dvěma lety zajistily postup do finále. A i to proti Vítkovicím bylo dobré. Hlavně nesmíte prohrát první zápas doma. Když se to stane, jste většinou v háji. Anebo musíte mít v brance Haška, aby to tak nebylo. Každému říkám, že play off vyhraje ten, kdo má dobrého gólmana. Bez něj to nejde. Všimněte si, že dnes brankáři většinou jenom klečí, proto dává Nedvěd ty svoje góly do vinglu, to už nikdo nečeká. Velmi dobré gólmany má třeba Kometa. Může to cáknout Finovi Hovimu i Trvajovi.

Kdo dál se vám v extralize líbí?
Podívejte se na Spartu, nějak zázračný mančaft nemá a taky si nemyslím, že by ji zachránil trenér Jandač, který byl vloni tady. Něco v létě sice nakoupila, ale Pöpperle je jasně nejlepší v lize. Je to brankář, který může udělat play off.

A sérii Pardubic s Vítkovicemi vidíte jak?
No, když si vezmete současnou pardubickou formu, bude to hodně těžký. Myslím, že se rozhodne brzo, dřív než před sedmým zápasem. Důležité bude, jak proti nám zachytá ten mrňavej votrok (šibalsky mrkne).

Myslíte Málka?
No jasně, když jsem se díval na ty momenty play off, mám pořád před očima tu finálovou výhru Slavie v Pardubicích 1:0. V sedmém zápase nás Málek úplně vymazal. My máme oba gólmany bohužel horší.

Odehrál jste vy sám proti Vítkovicím nějaký výjimečný zápas?
Jeden si vybavuji, šlo jim o záchranu. S Pardubicemi jsme hráli v Ostravě a vypadalo to, že sestoupí Zbrojovka Brno. Jenže nám se podařilo v Ostravě vyhrát a dolů šly Vítkovice. Spadly na dva roky. V roce 1952 vyhrály titul, ale pak ti kluci zestárli, jiní odešli, a i když tam Mikoláš něco odchytal, nestačilo to.

Traduje se, že v Pardubicích na vás tribuny často křičely: „Líbej“. Co to mělo znamenat?
Po gólu jsme se objímali, jako třeba dnes fotbalisti,  a lidi to pochopili takhle, tak na mě vždycky volali „líbej“ (směje se). Stejně mě málokdo znal podle jména, byl jsem Valcha, takže aspoň, že křičeli něco.

Myslíte, že se našli tací fanoušci, kteří neměli ani páru o tom, že jste Milan?
Stoprocentně. Většinou jsem byl pro ně Valcha. Možná ani nevěděli, že jsem nějakej Jiroutek (směje se).

Přezdívka Valcha vznikla jak?
V obecné škole Na Skřivánku hráli kluci hodně karty,  já to tedy moc neuměl. Tak jsme si začali říkat valchaři, karetní hráči. No a mně to už zůstalo.
Vždycky jsem si myslel, že vám tak říkali proto, jak jste to na ledě pořádně brousil…
Taky jsem se toho nebál, ale přezdívka se objevila ještě dřív, než jsem začal hrát pořádně hokej.

Doma jste byl oblíbený, pro ránu jste nikdy nešel daleko. Ale nepořvávali na vás jinde?
Třeba v Jihlavě mě měli docela rádi, byl jsem u toho, když vznikala Dukla. I když taky jsem tam měl pár potyček. Ale třeba se Šmíďákem (Ladislav Šmíd). Udělal mi žebra a já mu cvaknul krosček. Třeba na Spartě nebo ve Vítkovicích byl klid, nikdo nehulákal.

Pořád se říká, že dříve se hrál hokej daleko techničtější. Změnily se i souboje?
Víte, co mě namíchne nejvíc? Ty hromady u mantinelu. Je tam pět hráčů, někde pod nimi puk a nic se neděje, rozhodčí stejně nepíská. Dřív byli borci jako Kasper (Kometa, Vítkovice), kořeni, kteří uměli dát pořádně ostrý bodyček, rozdávaly se prdeláky, taky jsem jich pár dostal. Ty k vidění už dnes moc nejsou. Kdo to s hokejkou moc neuměl a pořád koukal na puk, už ležel. V tomhle byl hokej určitě ostřejší, jen se nehrálo tolik u mantinelů. Podívejte se na Rusáky, když byli nedávno v největším laufu a dávali v televizi tu jejich KHL, tak se u hrazení vůbec nehrálo. Mají velká kluziště, tam je hromada prostoru na nahrávku.

Měl jste zaručený způsob, jak se dostat soupeři pod kůži?
Občas jsme se hecovali. Se Šmíďákem nebo Frantou Tikalem jsme trochu soutěžili. Mydlili jsme se. Na obličeji mám asi padesát tržných ran, šestkrát jsem měl zlomený nos. Soubojů kolem branky bylo hodně, helmy jsme žádné neměli. A zuby? Ty jsem  měl vyražené několikrát. Ještě že byl jednou s námi v Ostravě doktor Kratochvíl. Dostal jsem, myslím, loktem a přední zuby mi vrazili dozadu, ale vylomené naštěstí nebyly. Pepek mi je narovnal a za měsíc se mi usadily.

Vynikající kariéru má za sebou i syn Jiří. Neváhal jste, jestli ho pustit k hokeji?
Hlavně jsem to tak trochu zaspal. Na hokej ho dala manželka. Odjeli jsme do Kitzbühelu, Jirkovi bylo pět, šest. Naučil se tam bruslit a v Pardubicích pak přešel do žáků. Zrovna to byly ty tři výjimečné ročníky 63 – 65: Hrubeš, Hašek, Dolana, Kopecký, Franta Musil…

Hned jste na synovi viděl, že se neztratí?
Hlavně dával góly. V žácích hrál třeba ve třetí lajně. Říkal jsem mu: Nic si z toho nedělej, budeš tam mít aspoň víc prostoru, nikdo si tě nebude tak hlídat. Postavu  měl po mámě, byl spíš menší, ale stejně to byl bojovník, dokázal i rány rozdat. Hlavně ale střílel ty branky. Vynikající dvojici vytvořil s Dolanou, spolu jim to sedlo.

Musel jste být pyšný, když se „Valcha“ mladší prosadil i do áčka, nebo ne?
Měl jsem hroznou radost. Tehdy jsem dělal v Pardubicích ředitele zimáku, kluci hráli v šestnácti svůj první ligový zápas a Dolana dal hned gól. Na nějaké rady už to nebylo, kluci měli svůj styl, Jirka dobře bruslil a ani nebyla potřeba mu nic říkat. Nemluvil jsem mu do toho. Stejně se musí každý prosadit sám.

VIZITKA

Milan „Valcha“ Jiroutek
 Narodil se v Jesničánkách v roce 1935. V nejvyšší soutěži  důrazný útočník odehrál za Pardubice kolem 500 utkání.

Začátky s hokejem
 „Odmala jsem chodil do Sokola, pěstovala se všestrannost. Hrál jsem i basketbal. Bruslit se chodilo na Maťák, a tam jsem se seznámil s Danihelkou a Vaňkem. Všichni tři jsme se v roce 1947 přihlásili do žáků. Koučoval nás Franta Landsman.“

V osmnácti do ligy
 „Pardubice se dostaly v roce 1950 do ligy a o tři roky později vzal trenér Rejda do týmu mě, Vaňka i Danihelku a Pardubice začaly hrát jako jedny z prvních na tři lajny.“

U vzniku Dukly Jihlava
 „V roce 1955 jsem šel na vojnu do ÚDA Praha. Rok jsem čekal na Vaňka, který dodělával školu v Hradci, rukovali jsme tak všichni tři. Od válu šel generál Čepička a armádní celky se rozpadaly, vznikl jediný – Dukla, která nakonec musela do druhé ligy. Sídlo jsme měli v Praze, trénovat se jezdilo do Kladna a zápasy jsme hráli nakonec v Jihlavě a podařilo se vybojovat nejvyšší soutěž.  Od roku 1957 jsem se vrátil zpátky do Pardubic. Sestava se pak různě měnila, nastupoval jsem třeba i s Kobranovem. Vydržel jsem tady až do roku 1968.“

Rakouské angažmá
 „S Karlem Vaňkem jsme z Pardubic odešli do Hradce, kde se hrála druhá liga. Pak jsem si sehnal angažmá v rakouském Kitzbühelu. Tam jsem hrál rok a půl. Pak ale zasáhla politika. Svaz vyhlásil, že kdo se nevrátí do roku 1970 domů, bude brán jako emigrant.“

Nižší soutěže
 „Nejdřív jsem začal hrát za Hořice, kde se podařilo vyhrát krajský přebor, pak jsem nastupoval za Dvůr Králové. Tam jsem měl  incident s jedním rozhodčím a bábou v zástěře, která mě nechtěla pustit do kabin. Od poloviny 70. let jsem s registrovaným hokejem skončil.“