Marná sláva. Tenhle chlap je osobnost s „O" velkým jako mrakodrap. Jeho slova mají hlavu a patu.

„Hokej není jenom o nějakých brankách, ale i o přátelství, co člověk naváže," říká FRANTIŠEK MUSIL (48).
Během hráčské kariéry platil za zeď, přes kterou se lezlo zatraceně špatně. Pardubický odchovanec odehrál v NHL i s play off přes 800 zápasů. Všude si ho vážili pro jeho buldočí povahu.
Reprezentační trenér  Alois Hadamczik si ho vybral jako staronového asistenta. Bývalého elitního beka stačí pozorovat na tréninku pět minut a hned vás, napadne, že to byla skvělá volba. Jeho oheň, nadšení, vášeň pro hokej a touhu něco dokázat, národní tým potřeboval.

U reprezentace jste skončil v roce 2008. Stýskalo se vám?
Mám radost, že se můžu dostat zase na led a být s klukama. Tahle sezona bude hodně specifická kvůli olympiádě, líbí se mi, že už po pár trénincích vidíte u hráčů velké soustředění a vůli se prezentovat výkony i přístupem k nároďáku. Je příjemné zase být v takovém prostředí.

Velká vůle je vidět na každém tréninku i u vás. Jste slyšet, je vás všude plno…
Ale jo (usměje se). Těšil jsem se sem a tohle mě baví. Ale to je i tím, že to baví hráče. Najednou máte pocit, že něco funguje a to je hrozně příjemné. Ale nechme se překvapit, jak bude celá sezona vypadat.

Vás veřejnost vnímá jako oponenta hlavního trenéra Aloise Hadamczika. Berete se tak i vy sám?
Jsem oponent a trenér si to , myslím, i přeje. Bylo by špatné, kdyby oponenturu neměl. On je potom ten hlavní lodivod, který  plavidlo namíří správným směrem.

O čem se hádáte spolu nejvíc?

Hádáme se pořád a o všem. Ne, počkejte, nehádáme, spíš argumentujeme. To je to pravé slovo.

Nechá si Alois Hadamczik poradit i při skládání nominace?
Sezona je ještě mladá. O hokeji jsme spolu diskutovali vždycky. I když jsme si jenom osobně volali, tak se začalo, jak se máme a stejně všechno skončilo u hokeje. My si lidsky rozumíme, sedneme si. Naše osobnosti nás pak posunou někam dál, nebo aspoň v to doufáme. Při naší práci je důležité, že se dovedeme pohádat, ale pak umíme najít i společnou řeč.

Myslím, že  co se týká slovních přestřelek o hokeji, máte dobrý trénink. Váš tchán Jaroslav Holík musí být taky hodně silný soupeř. Je to tak?
Jasně, hlavně jsem vyrůstal v určitém prostředí, které ode mě něco očekávalo a já jsem teď stejný. Očekávám od ostatních. I když je pravda, že  každý člověk  se postupem času mění.

Stáváte se klidnějším?

Taky, ale navíc se i učíte a o tom život je. Vycházím z prostředí, kde se porážky těžce nesly a výkon bez práce byl neakceptovatelný. Pro mě je tohle základ. Když tvrdě pracujete, to ostatní přijde.

Na vás je vidět, že sám na sobě pracujete hodně – atletická postava, plný elánu… Jak se udržujete v takové kondici, zahrajete si ještě někdy hokej?

Myslíte, že jsem na tom tak dobře? (usmívá se). Hokej třeba shodou okolností vůbec nehraju. Na led chodím, ale soutěžení mě už trochu opustilo, na ledě jsem se už vydal. Je těžké nahradit soudržnost kabiny, různé narážky a legrácky… Tohle vás pak zase přivede zpět. Ale soutěžení mi už moc neříká.

Teď ale chodíte na led v pardubické ČEZ Areně, kde jste s hokejem začínal. Nevrací se myšlenky na velké zápasy?
Spíš vzpomínám na to, jak jsem tady vyrůstal. V Pardubicích jsem se naučil hrát hokej, vzpomínám i na rodiče… Najednou tady vidíte lidi, kteří vás do hokeje dostávali, je to příjemné. Taková nostalgie.

Co vám vlastně problesklo hlavou, když jste zase vkročil na pardubický led?

Podíval jsem se nahoru a viděl tam pod střechou prapory, které připomínají slavné hráče a co všechno Pardubice vyhrály. Tohle je krásné a současně i svazující. Vážím si toho, že s některými lidmi, kteří mají dres vytažený pod stropem, hrál, někteří jsou moji přátelé. O tom ten sport je. Není jenom o nějakých brankách, ale i o přátelství, co člověk naváže.