Když jde v hokeji do tuhého a schyluje se k boji o titul, přichází pravá chvíle na to, aby se ukázaly osobnosti. Lídři. Praví tahouni.
Jim většinou patří play off, jsou to jejich minuty.

Poznávací znamení je jednoduché – vyžívají se v infarktových koncovkách, dávají klíčové góly, nebo jim naopak zabraňují. Trenéři takové hráče milují.
Nedají na ně dopustit.

Fanoušci je vynášejí do nebes a novináři jejich jména používají do titulků.
„Musí mít přirozenou autoritu, respekt v kabině. Měl by navíc něco předvádět i na ledě, všechno musí do sebe zapadnout,“ vypočítává vlastnosti ideálního lídra pardubický trenér Josef Jandač.

Nejlepší „hokejoví šéfové“ světa? Nejspíš Kanaďan Sidney Crosby a Američan Jonathan Toews.
Ani jednomu ještě není pětadvacet. Ale přitom oba dokázali svůj tým dovést jako kapitáni ke Stanley Cupu. První navíc i Kanadu ke zlatu na olympiádě. Za své mluví i přezdívka Toewse. Říká se mu „pan Vážný“.

V Česku se ale mezi klíčové hráče pro vyřazovací boje počítá spíš s ošlehanými třicátníky.
„Osobně bych vůbec neměl problém s tím, aby byl vůdcem týmu mladý hráč, ale takový hokejista musí mít v mužstvu autoritu, jasnou, pevnou pozici a dominovat tam,“ představuje si Jandač.

„Třeba Crosby a Toews právě tak dominantní jsou. Patří mezi nejlepší hráče na světě a lídry se stali strašně brzy, řekli si o to svými výkony i vystupováním,“ uznává současný pardubický kouč schopnosti zámořských mladíků.

Útočník Eatonu Jan Kolář si moment, kdy mladý hráč šéfoval extraligovému týmu, vybavil hned: „Vloni takhle táhnul Slavii Roman Červenka,“ vypálil jméno pětadvacetiletého útočníka, který v minulé sezoně získal 73 bodů a teď září v Omsku .

„Byl skoro u všech gólů. Někdy se stane, že už i mladý hráč je výjimečný. Je to individuální, v každém týmu to je někdo, ale většinou to vyplyne tak, že to jsou zkušenější hráči,“ uvědomuje si Kolář.

On a jeho věrný parťák Petr Koukal dlouho patřili do skupiny talentovaní mladíci.
Ale v posledních letech přebírají vůdcovskou roli i oni.

Z nadějí se stávali tahouni. „V Pardubicích se dost dlouho vsázelo na zkušené hráče, kteří se sem kupovali, ale teď je jiná doba. Příležitost dostávají vlastní odchovanci,“ vysvětluje devětadvacetiletý útočník, proč pardubická dvojčata poskočila v týmové hierarchii nahoru.

Kolář a Koukal dostali víc prostoru na ledě a s tím se dostavila i větší zodpovědnost. „Před dvěma třemi lety jsme se dostali do první lajny a přišla i jiná role. Když nehrajete ve třetí čtvrté lajně, chodíte na přesilovky a vaše důležitost v týmu stoupne. Chodíte na led v klíčových chvílích,“ potvrzuje Jan Kolář.
Z Petra Koukala se navíc stal před loňskou sezonou kapitán. „Céčko“ na hrudi ho předurčilo k roli toho, kdo by měl mít všechno na povel. „Hlavně se ale vůbec nezměnil. Je pořád stejný. Nehraje si na žádného šéfa, je to veselý kluk do mančaftu. On není takový ten typ generála. Spíš je se všemi zadobře, a takoví hráči jsou v mužstvu také potřeba. Kluci za ním pak jdou,“ uznává Koukalův parťák Jan Kolář.

Ten v kabině kroutí už dvanáctou sezonu a může porovnávat.

Lídrů poznal už hromadu.

Dvě sezony sdílel kabinu i s Jiřím Dopitou. „Z něho čišel respekt. Měl za sebou NHL, Nagano, tituly v extralize, mistrovství světa. Pro nás pro mladší hráče to byl hokejista, ke kterému jsme vzhlíželi od začátku,“ uznale pokyvoval hlavou ještě teď. „Co jsem ho znal z televize, měl jsem ho za takového introverta. Strašně mě pak překvapilo, že byl úplně jiný. Byla s ním zábava, byl pro každou srandu,“ překvapil Koláře jeden z nejuznávanějších českých lídrů posledních let.

Když měl ale vybrat podle svého soudu toho nejlepšího, váhal.
I jeho věčně usměvavé oči zvážněly. Bylo vidět, že nechce na nikoho zapomenout.
„Když už bych měl někoho říct, tak asi Hašana,“ vyhrál nakonec u Jana Koláře loňský pardubický gólman.
„To je úplně zvláštní případ. Byl několik let nejlepší na světě, uctívali ho úplně všichni a i tady bylo kolem něho docela slušné šílenství,“ odůvodnil svůj výběr. „Když ho pak člověk pozná, jak se v mužstvu chová, je to také obrovská zkušenost,“ dodal ještě Kolář na Haškovu adresu.

To Josefa Jandače dostal svými schopnostmi vést mužstvo útočník Václav Prospal, kterého měl pod sebou v Českých Budějovicích: „To pro mě byl hráč, který v kabině i na ledě splňoval přesně to, o čem jsem mluvil, že by lídr měl mít. Hlavně to je hráč, který si nepřipouští prohru. Svým přístupem a zarputilostí dokáže strhnout i ostatní.“

Budou se podobné legendy vykládat i o někom ze současné pardubické kabiny?
Možná že už semifinále napoví…

TOP 5 českých lídrů

JAROMÍR JÁGR. Za „céčkem“ na dresu se nežene. Ale jeho projev na posledním MS vyburcoval celý tým k neskutečnému výkonu. Sice dříve takový nebyl, ale dnes už mu nejde o to, aby vyhrál bodování, chce tituly.

DOMINIK HAŠEK. Když si něco umane, většinou toho dosáhne. Nejlepší český brankář všech dob dokáže vycvičit obránce před sebou, i pohlídat bojovnou atmosféru v kabině.

TOMÁŠ ROLINEK. Srdcař, který led gumuje takovým stylem, že si nikdo z jeho spoluhráčů nedovolí nic ošidit. Před ním by si pak totiž připadali trapně.

MARTIN STRAKA. Nesmírně šikovné ruce a buldočí vytrvalost, to je ďábelská kombinace. Navíc nebýt jeho, v Plzni se na zimním stadionu leda tak cvrnkaly kuličky. Dokonale na něho sedí označení „srdcař“.

 JIŘÍ DOPITA. Sedmkrát vyhrál extraligu, třikrát MS a jednou olympiádu. Že se mu nedařilo v Brně? I tak by o pozici lídra mohl přednášet i na vysoké škole. Málokdo pro mužstvo udělá tolik, co Dopita.