Legenda se vrátila domů. Třinec? Je to zabitý

 Čtyři roky vyučoval hokej v Polsku a pak už si řekl dost. Končím.

Báječný centr s geniálními nápady a šikovnýma rukama RICHARD KRÁL teď bude v Pardubicích po boku oblíbeného hokejového parťáka Marka Zadiny trénovat juniory.
Nezměnil se. Nenudí, ani když slezl z ledu, nad každou odpovědí přemýšlí, neuhýbá…

„Neměl jsem náturu nastupovat ve čtvrté řadě," komentuje třeba chabou bilanci v národním týmu.
Na ledě mu to přitom pálilo víc než Paterovi s Dopitou dohromady. Jenže za reprezentaci odehrál jen 22 utkání.

Jak se cítíte, jako hokejový 
důchodce?
Ve čtyřiačtyřiceti nikdo moc nehraje, už bylo na čase. Myslím, že tohle je akorát.

Nikdo vás už nezlomí?
Lanařili mě kluci do druhé ligy, třeba Malinda (Jiří Malinský), jestli bych nešel do Trutnova, pak se ozvala i Česká Třebová, ale ne. Už jsem řekl, že je konec. Maximálně 
v Pardubicích s místními 
old boys si ještě zahraju.

Přitom v Polsku jste ještě docela válel, průměr víc jak bod 
na zápas byl hodně slušný.
Tam by se asi ještě zůstat dalo, ale čas už vážně nadešel, přišly problémy s kolenem. Nechci to už hrotit.

Jste vzpomínkový typ?
Něco si pamatuju (usmívá se). V pondělí jsem se potkal 
s panem Kuškou, který mě tady trénoval v žácích a juniorech, tak jsme chvíli kecali. Vzpomínky se vracejí.

Třeba i na to, jak vás vyhodili 
z mládeže v Pardubicích, protože jste byl malý?
Dříve to tak chodilo, větší hráči měli přednost. A toho bychom se teď chtěli určitě všichni vyvarovat. Podle mě 
je nesmysl odsoudit hokejistu v patnácti letech jenom kvůli tomu, že je malý. Může být šikovný, v sedmnácti se najednou dostane na metr devadesát a všechny předběhne.

Je to už dlouhá doba, ale měl jste tehdy velký vztek?
Chtěl jsem s hokejem skončit. Do Havlíčkova Brodu se mi vůbec nechtělo, ale táta mě ukecal, ať to ještě rok zkusím. Nakonec jsem se sem do Pardubic vrátil a všechno se zase nastartovalo.

Na rok 1995 a dramatický odchod z extraligového áčka Pardubic do Třince si také vzpomínáte? Příjemný asi nebyl…
Ale zase něco strašného to taky nebylo. Pardubice někdy v půlce sezony řekly, že mě nechtějí. Začal jsem si tedy hledat nějaké nové angažmá. 
A když se rozmyslely, že by mě tady chtěly, já byl domluvený jinde (v Třinci). Chvíli jsme se tady handrkovali a dopadlo to tak, že jsem odešel.

Asi byste tehdy nečekal, že se sem jednou vrátíte jako trenér, nebo ano?
Je to dávno, hrozně dávno. Lidi tady pracují úplně jiní a já to tady vlastně vůbec neznám. I halu pamatuji úplně jinou.

V Třinci jste se pak stal legendou, postavil si tam dům. Teď se vracíte zase zpátky domů?
Barák tam mám pořád. Teď jsme se tady domluvili na roční smlouvě a uvidíme, co bude dál. Jak se mi bude dařit, jestli budu trénování umět… Je to pro mě úplně jiná práce.

Na dojíždění je Třinec docela 
z ruky, ne?
Dojíždět nebudu, mám tady byt, takže do Třince se podívám tak jednou za tři neděle. Sám jsem zvědavý, jaký všechno bude mít vývoj. Nikdo učený z nebe nespadl a nikde není psáno, že když jsem jakžtakž hrál hokej, budu zvládat i trénování.

S Markem Zadinou vám 
to skvěle klapalo na ledě, 
v Třinci jste trhali obrany na hadry. Třeba půjde dobře i trenérská práce…
(usmívá se) Doufám, že mě to naučí.

Objevila se i nervozita?
V Pardubicích jsem 15 let nebyl, kluky v juniorce vůbec neznám, navíc před vámi na tréninku jezdí v košíku, takže je o to těžší je poznávat. Při prvních dvou trénincích tam něco bylo. Ale teď už je to v klidu.

Váš parťák Zadina v rozhovoru pro Deník říkal, že měl takové mrazení, když začínal a najednou měl předstoupit před partu kluků a mluvit k nim, zaujmout je… Také se dostavilo?
Tohle musí cítit asi každý. Teď mluví hlavně Záda, já si 
k tomu jenom něco řeknu. Tréninky vede hlavně on a pak se bude všechno postupně promíchávat. Nějaký čas na rozjezd potřebuji a co nejrychleji musím poznat kluky.

Když se ohlédnete zpátky, v lize jste nastřílel 367 gólů, mnohem víc než Pavel Patera nebo Jiří Šejba. V reprezentaci ale jenom jeden. Není vám teď líto, že jste zůstal v národním týmu trochu stranou?
Ani ne. Minulo mě to. Staly se nějaké věci, částečně šlo 
i o moji chybu. Asi to tak mělo být.

Trenér Luděk Bukač vám prý vyčítal nadváhu. Je to pravda?
Nadváhu… Mám k tomu sklony, musím se hrozně hlídat, abych nebyl tlustej. Někdo je jak Salfa (Dušan Salfický) a má kliku, že je celý život hubený. Míval jsem někdy víc kilo, než jsem asi mít musel. Ale problém spíš byl v reprezentaci ten, že já byl zvyklý hrát první, nejhůř druhou lajnu.

A najednou jste měl být jedním 
z davu.
Když mě postavili do třetí, čtvrté řady, to jsem hrát neuměl.

Nechtělo to víc se zakousnout 
a místo si vybojovat?
Hrát jen sedm minut za zápas? Neměl jsem náturu nastupovat ve čtvrté řadě. Radši jsem chodil hrát hokejbal, kde jsem na ledě trávil třeba půl zápasu. To mě bavilo stokrát víc. Někdo tenkrát nadával, že nereprezentuju a že nechci reprezentovat.

Vadilo vám to?
Každý to má postavené zkrátka jinak. Když někdo nechce jet na repre, tak nejede. To přece není ničí povinnost. Pro někoho je to ohromná čest, pro jiného to zase tak strašně důležitá věc není. 
Nechápu třeba lidi, kteří před mistrovstvím světa odsuzují hráče z NHL, že na turnaj nejedou. Když desetkrát nepojede, tak nepojede, vždyť je to jeho život, jeho práce, jeho rozhodnutí.

Dovedu si ale představit, že vy jste reprezentační trenéry musel zajímat. Neustále na špici bodování, lídr Pardubic, pak deset let šéf Třince… Zkoušeli vás přesvědčit, abyste dorazil?
Párkrát jsem tam byl. Jednou jsem měl smůlu, že jsem mohl jet na mistrovství, jenže přišlo zranění a kvůli utrženému tricepsu z toho sešlo. Ještě v Pardubkách jsem si zase zlomil palec a podruhé mě zase nepozvali. Bylo tam hodně aspektů.

Jedním z nich bylo, že na přelomu tisíciletí mohl český hokej výjimečné střední útočníky přehazovat vidlemi?
Alby Reichel, Patýs (Pavel Patera), Dopiťák (Jiří Dopita) byli top hráči. Jo, byl tam nával. Já byl zvyklý, že hraju hodně a výkon týmu na mně stojí. Těžko se pak zvyká na jinou roli. Znám hodně lidí, kteří na tom jsou podobně jako já. Do čtvrté lajny potřebujete trochu jiné typy než do první.

Nemá teď paradoxně český hokej na pozici centra problém? Dominantních hráčů není tolik.
Spíš si myslím, že každý nároďák se pohybuje po takové sinusoidě. Chvíli jsou dobří Švédi, pak hrají špatně. Potom zase Finové, ale i oni skončí 
v útlumu. Všechno se tak trochu houpe, nikdo není totální stálice. Naši kluci udělali mraky titulů, je nesmysl si říkat, že tohle může trvat do nekonečna. Navíc byla nějaká generace, teď může přijít slabší, horší, ale všechno se zase klidně za chvíli zvedne.

Je vaše mise v Pardubicích 
i taková, že mladým centrům zkusíte předat něco ze sebe 
a pokusíte se je vypiplat?
Jasně, že jim budu říkat, kam si mají najet, co hrát. Záleží i na inteligenci hráče,
co má kdo dané. Natrénujete hodně věcí, ale ne všechno. Budu se snažit klukům říct, 
co mi vycházelo a kde jsem naopak dělal chyby. Je ale přece jen jiná doba a mění se
i hokej. Všechno se musí zkombinovat a propojit.

Z Třince jste nabídku na pokračování v klubu neměl?
Nepohodl jsem se s panem majitelem, takže tam mám dveře zavřený.

Navždy?
Tam je to zabitý.

Za všechno může váš odchod, kdy s vámi Třinec z ničeho nic přestal počítat?
Spíš bych to nazval jinak. Měl jsem tam ještě na dva roky smlouvu a najednou mě vyhodili. Třinec se mnou rozvázal smlouvu ze dne na den. 
Bylo to všelijaké.

Ale fanoušci nezapomínají. Stále jste pro ně modlou, hvězdou…
Když byly problémy v mé poslední sezoně, tak fanoušci stáli za mnou, což pan majitel nekousal vůbec.

Bude v nové Werk aréně viset váš dres?
Myslím, že určitě ne.

Leda až Železárny klub prodají 
a Ján Moder odejde?
To se asi nestane (usmívá se). Majitel prý pronesl, že můj dres tam nikdy viset nebude. Jedině, že bych v něm visel já.

Silná slova.
To ano.

Co jste si udělali?
Bylo by to na dlouhé povídání. Někteří bohatí lidé jsou takoví.