Hokejista, ten má život. Sem tam si jde plácnout s pukem na led a co toho za ten rok obrazí!

Jeden výlet vedle druhého. Pohoda, klídek, nákupy…

Houby s octem.

„Zájezd za hokejem“ s cestovní agenturou European Trophy vypadal na první pohled docela pohodově.

V pátek odjezd do rakouského Innsbrucku, v sobotu zápas s Mannheimem, další den letecký přesun z Mnichova do Finska, pondělní duel v Tampere a hned příští den dopoledne zpátky.

Jenže do toho si připočtěte tréninky, čekání na letištích… Hokejista poznal akorát halu, hotel, autobus a letadlo.

Nějaké výlety do ulic? Ani omylem. Nebyl čas.

Zásadní poznatek z celého tripu zní: Na nikoho se nečeká.

Podle odjezdu pardubického autobusu by klidně mohla otevírat švýcarská banka.

Když se řekne, že se směr tréninková hala vyráží v devět, jede se v devět. Ani o minutu později.

S kolegou Hrabalem, který má na starosti pardubický web, jsme jednou nechtěně vyzkoušeli, jestli šofér počká… Minutu po srazu jsme vyklusali před hotel a autobus byl v pohybu.

Najednou z něho vyběhl vedoucí mužstva Šťastný, po zásluze nám vynadal a „vylágoš“ jsme dostali i v autobuse. Kdepak, kdo pozdě chodí, průšvihy se brodí…

Ale dost průšvihů.

Neuvěřitelný pořádek, čistota a dokonalost, to byl první dojem z Rakouska.

Člověk se už jenom pomalu děsil, za kterým rohem vyběhne splašená fialová kráva.

Nevyběhla, zato se autobus po devítihodinové šichtě přihrnul do Innsbrucku.

Města, které zanechalo tři zásadní dojmy. Zimní olympiáda zde musela být neskutečnou peckou, internet na dvě hodiny tu mají pomalu dražší než kilo zlata a podávají tu vynikající jablečný štrúdl s vanilkovou polevou.

Pardubický generální manažer Zbyněk Kusý o něm mluvil jako o kulinářské fantazii. A nepřeháněl ani trochu.

Neochutnat rakouský skvost? To samé, jako kdyby si Neil Armstrong při prvním výšlapu člověka na Měsíc řekl, že nikam nejde. Že se vrací domů a bude radši grilovat. Největší pitomost!

Olympiáda sice byla v Innsbrucku naposledy před pětatřiceti lety, ale něco na vás z ní dýchne ještě teď.

Skokanské můstky, rychlobruslařský ovál, hokejová hala. Všechno na dohled.

Jen škoda, že normální fanoušek slavnou halu může obíhat zprava zleva, bušit na vrata, brát za kliku a všechno marné.

Jeden Pardubák ale dokázal odemknout všechny zámky jako nic.

Bohuslav Šťastný. Bývalý útočník, který si pod pěti kruhy v Innsbrucku zahrál.

„Nechcete se podívat dovnitř?“ zahlaholil.

Jeden z místních správců, malou skupinku vedenou legendou, ochotně pustil dál.

„Ale tři roky už tady nebyl led,“ zklamal.

Innsbruck hraje jenom druhou nejvyšší soutěž a svoje zápasy pořádá v nové arénce nalepené na velkou sestru.

Kolos bez ledu a mantinelů vypadá za tmy smutně. I když jinak se moc nezměnil. Obrovská tribuna za brankou zůstala. Tady se proháněli Charlamov, Hlinka, Kühnhackl nebo legendární letka Martinec, Novák, Šťastný.

Dnes byla na ploše jen hromada malých stolků. Šachisté měli pré…

„Trochu to tam na mě dýchlo,“ usmál se současný pardubický vedoucí mužstva Šťastný.

Československo sahalo po zlatu. Ale vysílený tým, který skolila epidemie chřipky, nakonec skončil stříbrný. „Neonemocněl jsem jenom já a Vladimír Martinec. Jediní jsme se nenechali očkovat,“ rozesmál se Šťastný.

A zmíněný rakouský internet?

Na vlastní kůži jsme poznali, co znamená vysokohorská přirážka. Vlekaři na českých kopcích jsou amatéři.

Chcete psát report o zápase Mannheim – Pardubice. Počítač máte, soupisky také, jenom to hlavní ne. Připojení na síť všech sítí. Nakonec se podařilo najít zodpovědnou osobu. „Internet funguje přes wi-fi,“ oznámil suše jeden z pořadatelů. Stačí drobnost. Zaplatit nevratný poplatek 79 eur. Drahé? „To je naše cena,“ hodil rameny chlapík a nasadil výraz hráče pokeru.

Ber, nebo nech být.

Nechali jsme být a zápasové menu se muselo do Česka servírovat až z hotelového pokoje.

Ráno pak všechno fofrem sbalit a hurá směr Helsinky!

V malém letadle ukázala svůj obrovský význam pro tým posila z Ameriky Corey Elkins.

Před odletem k němu přišla letuška, že si musí jít sednout dopředu. Kvůli vyvážení mašiny.

Hrdina Corey tak zachránil výpravu. Nebýt jeho, nejspíš by letadlo ze země nezvedlo zadek. Celá storka udělala ohromnou radost jeho spoluhráčům.

„Corey, dělej, teď doleva,“ vesele hlaholili, když se boeing po vzletu nakláněl nad Mnichovem a nabíral kurz do Finska.

To hokejisty přivítalo nečekaně: švédským stolem k večeři.

Hokejová hala v Tampere stojí už od roku 1965. Čert vem moderní multifunkční arény.

Tenhle stánek má něco do sebe. Vykulit oči, nadechnout se… a najednou padá čelist. Ano, v místní jäähalli (zimní stadion) je hokej i cítit. Sektory na stání pod stropem a ze dřeva, atypická střecha, vlajky na počest mistrovských titulů a dresy legend Tappary a Ilvesu.

Přesně tak, vedle sebe zde žijí dva kluby. Kabiny mají přesně naproti sobě.

Když se dostanete do šatny Tappary, na chvíli zapomenete mluvit.

Klubismus by se tam dal stáčet do sudů a vyvážet. Koberce i zdi v týmových barvách, jak jinak. Všude, kam se podíváte, logo – velká sekyra.

Jednu mají připravenou i na sloupu vedle gauče, kde u videa probíhají týmové porady. Že by na mizerné rozhodčí?

„Pánové, halu si pořádně prohlédněte teď, ať pak nejezdíte v první třetině s pusou dokořán. S nároďákem jsme tady jednou dostali 4:0 po prvních dvaceti minutách,“ varoval svoje hráče Kusý.

Dá se vlastně říct, že poslechli a byli na tom lépe než reprezentace. Po úvodní třetině prohrávali „jenom“ 0:3.

Ochozy se bavily. Fanoušek pod novinářským sektorem plácal dlaněmi o sto šest, vysmíval se neohrabanosti Pardubic, při každé kličce finského borce propukal v hurónský smích.

Jenže jak se blížil konec zápasu, stával se bodrý chlápek menším, ještě menším, až se zdál úplně nejmenším v celičké aréně.

Pardubice zázračně vyrovnaly a po nájezdech zvítězily 6:5.

Dobojováno, splněno, další fáze balení a alou domů.

Cestou do Prahy se muselo ulevit Coreymu Elkinsovi, vyvažovat nemusel. V přední části letadla totiž trůnili hokejisté IFK Helsinky, kteří vyráželi na trip do Česka. Třeba takový Miikka Tuomainen vypadal, že jednou rukou zvedne kamion, k obědu spořádá celou krávu a po večeři, jako relax, rozžvýká v zubech hřebíky.

Možná, že celé fotbalové mužstvo nemá na těle tolik svalů, co finský obr.

Nemusíte mít strach, pokud dorazíte v neděli do Pardubic, můžete se na něho těšit. IFK zde ukončí svůj trip…

„NEJ“ evropského výjezdu

NEJtvrdší spáč

 Jednoznačně Američan Corey Elkins. Když autobus nabíral směr Rakousko, usnul pomalu ještě na parkovišti. Inu trénink z AHL… Vypadalo to, že si vybudoval geniální reflex. Jakmile se nahodí motor, následuje hluboký spánek. Šťastný to muž…

NEJzvláštnější fanoušek

 Na zápas v Tampere dorazil jeden domácí příznivec pomalu ve stejný čas jako hráči. V ochozech se pohybovaly jenom uklízečky a on. Chlap jako hora s obrovským břichem a nasoukaný do dresu Tappary se usadil do čtvrté řady. Otevřel knihu, která sice na první pohled vypadala jako slovník, ale spíš hltal nějakou formu finské poezie. Zabouchl ji až s úvodním vhazováním.

NEJvětší dříči

 Na hráče tentokrát zapomeňte. Na celé čáře vyhráli maséři. Martin Mandys s Liborem Hovorkou kmitali od rána do včera. Po zápase v Innsbrucku neletěli s mužstvem z Mnichova, ale mazali do Prahy, protože měli za úkol dopravit do Finska bagáž. Za celý trip měli snad jenom dvě hodiny volna – když cestovali autobusem z Tampere do Helsinek. Sice si občas zabrblali, ale jak už to tak bývá, byla s nimi největší psina. Během jednoho tréninku ve Finsku si zablbli před fotoaparátem. „Hele, takhle pálí Petr Sýkora,“ vzal do ruky „Mandy“ prasklou hokejku a dělal, že vypustil takovou pecku, že hůl nevydržela. Jeho kolega si zase dělal vrtačkou artroskopii kolena… Kdepak, bez nich by to nešlo.

NEJvětší zábava

 Karty. Kdo nemá „Elkinsův spací reflex“, musel se v autobuse zabavit jinak. Kvarteto Kolář I, Koukal, Sičák a Starý se bavilo čertovými obrázky. Vydrželi hrát hodinu, dvě, pět… Náročná štreka jim vůbec nevadila. Nejvíc se u nich vztekal obránce Vladimír Sičák. Zbytek kádru buď mastil hry na mobilu, nebo sledoval v televizi filmy. Na závěr výjezdu přišel skvost moderní kinematografi­e. Rambo…

Trip v číslech

3 – pobyt v Rakousku kopírovali tři neskutečně vytrvalí lovci autogramů. Mluvili německy a byli úplně všude. Před hotelem, někdy i vevnitř, u haly… A navíc ty zásoby. Pomalu každého hráče měli minimálně na pěti kartách, nezapomněli dokonce ani na trenéra Lubinu. Takhle vypadají praví hokejoví šílenci!
252 – v Innsbrucku měli na hokejisty připravenou jednu specialitu. Schody. Osmnáct stupínků z kabiny k ledu a za chvíli zase zpátky. Moc velká zábava. Když spočítáme i tréninky, museli Pardubičtí vydupat v plné výstroji 252 schodů. Pro zajímavost, na Petřínskou rohlednu jich vede 299. Výšlap ale brali hokejisté s nadhledem: „Nejsme na to sice zvyklí, ale už s bruslemi umíme leccos, tak sejdeme i schody. Zase takový problém to není,“ nenechal se rozhodit útočník Jan Kolář.
4210 – slušný počet kilometrů, že? Nejdelší štreka byla z Mnichova do Helsinek, zhruba 1 600 kilometrů. Když se navíc spočítají i cesty na trénink, strávili hokejisté v dopravních prostředcích přes 24 hodin. Kromě leteckých přesunů z Mnichova do Finska a zpět do Prahy křižovali Evropu autobusem.