Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mareš: V hokejové lajně je to jako v manželství

Pardubice - „Na toho kluka pozor,“ říkával před lety bývalý pardubický útočník na adresu hubeného žákovského gólmana. Trefil se přesně. Mluvil o Haškovi…

16.10.2011
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

Hokejové legendy nestárnou. A když, tak hodně pomalu.

Důkazem je bývalý útočník OTAKAR MAREŠ. Za Pardubice hrál třináct let, nedávno oslavil osmdesátku, ale slovo stařík byste před ním nevyslovili ani náhodou. Mluví jako kniha, stále má neskutečného „pamatováka“, a když se zvedne z křesla, stále je to ten vysoký chlap, který od roku 1956 řádil za Pardubice. „Vážnější zranění jsem za celou dobu neměl, vzpomínám na hokejovou kariéru jenom v dobrém,“ usmál se bývalý forvard, který absolvoval přes 600 zápasů v nejvyšší soutěži.

Pardubice asi nikdy nezapomenou na jeho spojení s Jiřím Dolanou a Vlastimilem Francem. Tihle tři k sobě perfektně pasovali a přezdívalo se jim „stoletá lajna“. Jejich věk totiž po součtu překračoval magickou hranici.

Není vám líto, že se za vašich časů nikdy nepodařilo dát v Pardubicích dohromady tak silný tým, který by získal titul?
Nejvýš jsme byli třetí, fungovalo to jinak než teď. Protěžovaná byla tehdy Rudá hvězda a další vojenské mančafty. Měly daleko lepší podmínky než Pardubice.

Zkusil jste si někdy představit, jak by váš tým ze začátku šedesátých let uspěl v současné konkurenci?
To je neporovnatelné. Dnes je hokej úplně jinde. Je rychlý, tvrdý, daleko častěji dochází k osobním kontaktům. My hráli víc technicky. Měli jsme větší hřiště, takže bylo víc prostoru a také se méně napadalo. Podívejte se na ostatní sporty, všechno se posouvá někam jinam. Každá doba má svoje. Lidé třeba často vzpomínají, jaké technické kousky jsme předváděli, ale na všechno bylo víc času. Dnes mladí na hřišti létají.

A co vaše „stoletá lajna“, chytla by se i dnes?
Úplnou ostudu bychom asi neudělali (usměje se).

V čem byla vaše největší síla?
Každý z nás byl jiný. Vlasta Franc byl dělníkem ledu. Když jsem se chtěl vrátit do třetiny, tak říkal: Sem mi nechoď, to je můj prostor.

S takovým spoluhráčem se musí útočit jedna báseň…
To je pravda. Jirka Dolana byl rozený střelec a já, i když jsem dal také nějaké góly, mu šance hlavně připravoval. Každý jsme měli jiné přednosti a dohromady to fungovalo. Do Pardubic jsem přišel s Jirkou Pokorným, který potom hrál za Spartu i za národní mančaft. Měli jsme něco vymyšleného, co nám jiné mančafty žraly. To samé pak platilo s Jirkou Dolanou. Jde o to, aby si hráči v lajně rozuměli a doplňovali se. To je jako v manželství, tam si také musíte rozumět.

Vám třem bylo navíc dohromady přes sto let. To musela být v době, kdy ve třiceti byl hokejista důchodce, velká senzace. Nebo ne?
(přikyvuje) Byla to atrakce.

Kolikrát jste si vyslechli, že byste měli uvolnit místo mladším?
Přísahám, že ani jednou. Ještě když jsem v osmatřiceti končil, tak měli v klubu zájem, abych zůstal. Ale chtěl jsem odejít do Norimberka a vydělat si nějakou korunu.

Hokejem?
Ano, ale ještě jsem u toho pracoval, byla to moje podmínka.

Odešel jste v roce 1969, zůstat v Německu vás nelákalo?
Sám bych býval zůstal, ale manželka nechtěla, takže jsme se vrátili. Asi i kvůli věku se mnou uzavřeli smlouvu jenom na rok. Kdyby mi nabídli na tři, mohl jsem tam být o něco déle.

Do Norimberka jste zamířil, když už v Československu byla vojska Varšavské smlouvy, Pražské jaro bylo dávno pryč. Nikdo vám nedělal problémy?
Přesně v ten den, když jsem odjížděl do Norimberka, se zavřely hranice. Měl jsem ale vyřízené všechny papíry, takže na mě se to naštěstí nevztahovalo.

Když jste se vrátil z Německa, bylo vám devětatřicet, ale bez hokeje jste stejně být nemohl, že ne?
Začal jsem v Pardubicích stavět barák a ještě jsem hrál v Kolíně, kde jsem i trénoval. Dohrál jsem sezonu a Karel Mach mě tahal do Litvínova, ale už se mi nechtělo. Začal jsem se pak věnovat mládeži. Bylo to mužstvo, kde začínal můj mladší syn. Hráli tam i Dominik Hašek, František Musil, Jiroutek, Střída… Jako mladší žáci jsme vyhráli mistra republiky.

Prý jste už tenkrát všem říkal, že z Dominika Haška může vyrůst výjimečný brankář…
Ano, byl o rok mladší, ale už tenkrát bylo vidět, že bude dobrej.

Co vás na malém klukovi upoutalo nejvíc?
Viděl jsem, že jeho současníci nejsou schopni si s ním poradit. Měl takový svůj osobitý styl.

Už jako žáček?
Jasně, měl to v sobě, nikdo mu nebyl schopen dát gól. Byl na tom pohybově úplně někde jinde než ostatní děti.

Setkali jste se, když chytal za Pardubice?
Samozřejmě. Naposledy jsme se viděli v prosinci. To máme vždycky takové setkání. Známe se spolu dobře.

Podle svých slov si dal teď roční pauzu. Věříte, že se v příští sezoně zase vrátí?
To je jenom na něm. Ale fyzické předpoklady na to má, je vážně výjimečný.

Celou kariéru jste se pohyboval mezi dospělými hráči. Co vás pak najednou tolik chytlo na práci s caparty, kterým musíte danou věc vysvětlovat třeba patnáctkrát, než ji udělají dobře?
Dříve jsem si to ani neuvědomoval. Ale když jsem pak trénoval dospělé, došlo mi, že práce s mládeží je lepší.

Lepší, v čem?
Můžete je něco naučit. Mladí hráči jsou schopni všechno pochopit. Když přijdete k hotovým hráčům, tak trenéra buď udělají, nebo potopí. S malými kluky mě to bavilo daleko víc. Je to jako když se někdo šťourá v nose. Když je mu třicet, tak ho to neodnaučíte. Podívejte se na tenistu Nadala, při zápase se neustále drbe na zadní části těla, pomalu při každém servisu. Myslíte, že ho to někdo odnaučí?

Asi těžko.
Přesně, těžko. Ale mladého hráče můžete tvořit ke svému obrazu, můžete na něm pracovat.

U prvního týmu Pardubic jste coby trenér působil přes dvě sezony. Víc vás to nebavilo?
Byl jsem tam asi dvě a půl sezony, ovšem pak jsem musel na operaci, takže jsem skončil. Od další sezony na mě čekala už zase mládež, kde jsem zůstal až do pětašedesáti.

Jsou zápasy, na které si vzpomenete ještě teď?
Na souboje s Rudou hvězdou Brno, kterou jsme byli schopni v Pardubicích porážet.

S ní jste utrpěli i největší debakl v historii pardubického hokeje. V sezoně 1962/63 jste od Rudé hvězdy dostali výprask 1:19, na ten se asi také nezapomíná…
V té době jsme měli brankáře Dvořáčka, který měl určité problémy a výbor nechtěl, aby chytal. Další brankáře jsme neměli. Nevěděl jsem to, ale když jsem se po letech bavil s některými našimi obránci, tak ten zápas pustili schválně, aby ukázali, že se musí vrátit Dvořáček. Když nemáte gólmana a stojí za vámi někdo, kdo je v bráně zavěšený jako kabát, můžete se snažit, jak chcete. Bez brankáře se hokej hrát nedá. Sám jsem to moc dobře poznal, když jsem trénoval. Jednou v létě za mnou přišel brankář Crha, že jede do Jugoslávie, že se možná zdrží, ale že nemusím mít strach, vrátí se zpátky. Bohužel utekl a gólmana jsme neměli. To byla ta samá situace.

Pomohla tenkrát ta kanonáda, vrátil se Dvořáček zpátky?
Pomohla. Byl zpátky a další zápas jsme hráli doma, mám pocit s Duklou Jihlava, které jsme i s bratry Holíkovými dali 5:0. Za Brno hrál tenkrát při té vysoké porážce Skopal, a dal nám pět gólů. Ale to byly takové trefy, že to šlo pomalu vedle branky a ono to tam spadlo. Největší legrace byla, že bývalý ředitel Tesly měl zrovna sezvané ostatní podniky do Brna. Chtěl se jim pochlubit, jak Pardubice hrají (směje se).

To asi moc nevyšlo…
Myslel jsem, že nás přizabije.

Dostali jste za vysokou porážku pak za uši?
Mám pocit, že ani ne, velký malér z toho nebyl. Samozřejmě že nás nikdo nechválil, ale žádné tresty nepadly. Za tři dny nato jsme hráli zase doma s Jihlavou a měli jsme vyprodaný stadion.

Během celé kariéry jste chodil do práce. Ani trochu vám to nelezlo na nervy?
Vůbec ne. Třeba bych ani nemusel, ale měl jsem svoje místo, takže jsem chodil pořád. Dělal jsem v odbytu, bylo to celkem slušné zaměstnání.

A neříkal jste si, že kdybyste se pořád nedržel hokeje, mohl jste s vysokoškolským diplomem vystoupat i na nějaké lepší místo?
Tenkrát záleželo i na příslušnosti k jisté politické straně, a tam já nikdy nebyl, takže jsem měl určitý limit, kam se mohu dostat (usměje se). Propůjčit jsem se k tomu nechtěl.

V roce 1950 proběhl zinscenovaný proces s mistry světa a Bubník, Modrý, Konopásek a další skončili za mřížemi. Měli jste vůbec v té době chuť hrát hokej?
Víte, já ho měl hlavně strašně rád. Než jsem přišel do Pardubic, hrál jsem za Motorlet. To byl mančaft, kterého se ta doba dotkla. Začal jsem za něj hrát v roce 1951, vlastně po procesu. Dokončil jsem školu, neměli jsme byt a s Jirkou Pokorným jsme přešli do Pardubic, kde jsem dostal bydlení. Pak se tady ještě objevili Pepík Kratochvíl a Vovka Kobranov. Byli tady vlastně čtyři Pražáci.

Vladimír Kobranov byl odsouzen za velezradu na deset let. Ptali jste se ho někdy, co s ním příslušníci StB prováděli, nebo to bylo v hokejové kabině tabu?
Samozřejmě, že nás to celé zajímalo. Vovka nám ledacos řekl, to ano. Myslím, že celé to nejlíp popsal Vlasta Bubník. Nevím, jestli to bylo vyprovokované, nebo jak se to celé semlelo. Měli jet na mistrovství světa, a když jim řekli, že nikam nepojedou, byli asi pěkně naštvaní. Zřejmě si i trochu uvědomovali, že jsou někdo a mohou si pustit pusu na špacír, přitom to v té době nebyla vůbec legrace.

Otakar Mareš

Narozen: 6. září 1931
Post: útočník

Hráčská kariéra: Čechie VIII Praha (1943 - 47), Meteor Praha (1947 - 49), Sokol AUTK Strašnice (1949 - 51), Motorlet Praha ( 1951 - 56), Tesla Pardubice (1956 - 1969). SG Norimberk (1969 - 70), Tatra Kolín (1970 - 71).

Trenérská kariéra: hrající trenér Tatra Kolín (1970 - 71), Tesla Pardubice, mládež (1972 - 77, 1982 - 95), Tesla Pardubice (1977 - 80).

Největší úspěch: „Úspěch je, že jsem to tak dlouho vydržel. Nejoblíbenějším soupeřem byl pro mě asi Litvínov, jednou jsem mu dal dokonce pět gólů.“

Koho moc nemusel: „Kladno, tam jsem moc rád nehrál. Dobře se mi naopak hrálo v Litvínově a v Bratislavě.“

Z útočníka obránce: ,,Když nás chvíli trénoval Bóža Modrý, dělal ze mě beka. Říkal, že jsem velký, že tam budu pasovat. Hrálo se zrovna proti Tankistovi, kde nastoupila řada Danielka, Jiroutek, Vaněk. Tam jsem poznal, že Jiroutek hraje hokej, zlámal o mě dvě hokejky (usmívá se). V obraně jsem ale vydržel asi jenom tři zápasy. Vzadu se mi vůbec nelíbilo.“

16.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Cvičení Agens 2017 v Pardubicích. Město zkouší evakuaci velkého počtu osob v případě teroristického útoku otravnou látkou. V první evakuační zóně to znamená do bezpečí dostat děti z MŠ Pastelka.

Evakuace školky? V případě ohrožení za děti odpovídá město

Vojáci 14. pluku logistické podpory vyrazili za školáky do Dolní Rovně a Rosic u Chrudimi.
11

Vojáci vyrazili za žáky do škol

Stávkovali lékaři a někde i lékárny

Pardubice – Několik tisíc praktických lékařů dnes zavřelo své ordinace kvůli stávce. Nesouhlasili totiž s přílišným papírováním, elektronickými recepty a nedostatkem peněz. Mimo provoz bylo na půl hodiny také asi 400 lékáren.

Jeden se schoval v popelnici, další byl drogový dealer

Pardubice - Zamotaný příběh s telefonní budkou na začátku skončil dopadením distributora narkotik.

Komedie o manželských vztazích zavede diváky Z postele do postele

Pardubice – Východočeské divadlo v Pardubicích zařazuje do svého repertoáru komedii anglického dramatika Alana Ayckbourna s názvem Z postele do postele. Premiéry se uskuteční o nadcházejícím víkendu vždy od 19 hodin v Městském divadle.

Tendr na stavbu dálnice D35 k Vysokému Mýtu finišuje

Pardubicko - Z hlediska předvolební kampaně s křížkem po funuse, totiž v pátek v první den voleb otevře pardubické Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) obálky s nabídkami stavebních firem na stavbu prvních dvou úseků dálnice D35 z Opatovic nad Labem k Vysokému Mýtu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení