play_fill
Je mu sedmačtyřicet. Jen málokdo se může pochlubit věrností ke klubům jako on. Za svou dvacetiletou profesionální kariéru vystřídal jen dva. Do velkého hokeje ho vystřelily Pardubice a největší slávu prožil v Coloradu. Když s ním v zámoří nechtěli prodloužit smlouvu, tak raději ukončil kariéru. V jedné sezoně nejlepší střelec NHL, rozjel svůj brankostroj v sedmnácti letech v Hockeytownu. Už je jasné, že ne v Detroitu ale v Pardubicích.
„Jako mladý kluk si to člověk vůbec neuvědomí, co znamená hokej pro město i region. Lidi tady hokejem strašně moc žijou. Pardubice jsou vyloženě hokejové město. Když se podívám zpětně na ty prožité roky v Pardubicích, jsme rád, že to bylo právě tady. Kde vám přijde šest tisíc lidí na exhibici,“ říká Milan Hejduk pro Deník.
play_fill
Souboj legend dal tečku za oslavami stoleté existence pardubického hokeje. Podobná akce se v novodobých dějinách ještě nekonala. Jedna polovina fanoušků se mohla vrátit stejně jako jejich miláčci do svého mládí. Ta druhá pak vidět na vlastní oči hvězdy, které psaly pardubickou historii, které znali jen z vyprávění nebo archivu.
„Přijel jsem jenom na tuhle akci. Jakmile jsem se dozvěděl, že se Souboj legend koná a byl jsem pozvaný, tak jsem rád kývl. Musím říct, že se jednalo o parádní akci. Bylo fakt super zahrát si klukama, se kterými jsme se neviděli delší dobu. Už je to nějakých dvacet let, co jsem s nimi nastupoval v jednom týmu. Ríša Král, Jirka Malinský, Petr Jančařík. S těmi jsem začínal v sezoně 1993/1994. Bylo mi nějakých sedmnáct let, oni už byli starší hráči. Na ty začátky mám nádherné vzpomínky. Dlouho jsem všechny kluky neviděl, až teď v únoru na galavečeru,“ říká Hejduk.
A s číslem 23 vyjíždí na led Miláán Hejduk…
„Padla na mě trochu nostalgie. Vrátily se mi krásné vzpomínky na sezony, které jsem v Pardubicích zažil. Odehrál jsem tady šest sezon. Do toho lidi vyvolávají vašem jméno. Do arény jich dorazilo fakt hodně, doufám, že se jim to líbilo.“
Takové tempo jsem nečekal
Jako aktivní hokejista, který hraje dvakrát třikrát v týdnu, neměl čas vnímat, jakým je hokej v Pardubicích fenoménem. Čím je člověk starší tím více bilancuje.
„Zápasy šly rychle po sobě. Jako mladý kluk si to člověk neuvědomí a vlastně ani to, co znamená hokej pro město i region. Lidi tady hokejem strašně moc žijou. Pardubice jsou vyloženě hokejové město. Když se podívám zpětně na ty prožité roky v Pardubicích, tak jsem za ně strašně rád,“ vyznává se Milan Hejduk, jehož otec získal s tehdejší Teslou republikové zlato třicet let před ním.
Původně se mělo jednat o exhibici. Internacionálové v národním týmu ale nastolili s nadsázkou řečeno až extraligové tempo.
„Reprezentanti měli mladší kádr. Rychleji bruslili, měli lepší pohyb. Takže to bylo docela náročné. Celkově se snažím udržovat v kondici. Na ledě jsem jednou týdně. V Americe chodím hrát sranda mače se staršíma chlapama. Rozhodně ale ne v takovém tempu. Někteří kluci z našeho týmu nechodí vůbec, takže jsem je trochu litoval. Spadnout do takového tempa, to pro ně muselo být trápení,“ podotýká hráč, který byl na ledě při vítězné střele Petra Svobody v utkání o zlato v Naganu.
Na začátku třetí patnáctiminutovky dal vzpomenout na své střelecké umění. Vstřelil gól na 7:5. S nadsázkou se dá říct, že za Pardubice přidal trefu číslo 109. Třešnička na dortu?
„Jedno, kdo dá gól. Hlavně, že jsem si tady mohl zahrát a vidět se s klukama. Přeci jenom tohle už je veteránský hokej, ve kterém nejde o výsledek,“ tvrdí.
Hejduk byl za Dynamo nominován do dovednostní soutěže, do nájezdů. V osmnácti letech poslal Pardubice tímto způsobem až do finále extraligy. Tentokrát si zakončení za rámeček nedá…
„Chtěl jsem to naprat od víko, a poslal jsem puk do třetí řady,“ směje se.
Na druhé straně chytal nájezdy jeho spoluhráč z útočné vozby Tomáš Rolinek. A nekapituloval. Odchytal polovinu zápasu a chvílemi přiváděl své bývalé spoluhráče a nyní protihráče k zoufalství. „Rolas byl výborný. Klobouk dolů, že se tam vůbec postaví. Vysvětloval nám, že chodí občas chytat, že se nemusíme bát. Skákal tam v bráně jako Hašan (Dominik Hašek), fakt jsem čuměl,“ uznale kývá Hejduk.
A co on, navlékl by na sebe někdy brankářskou výstroj?
„Když byli děti malí, tak jsme jim občas chodil do brány. Ale v takovém zápase by mě tam nikdo nedostal. Spíše to je naopak. Gólmani chodí hrát do pole. Třeba jako u nás Hašan. Nechtějí ve svém věku už chytat a Rolas je pravý opak. Jako hráč jde do brány. To se málokdy vidí,“ kroutí hlavou legenda, kterému ke vstupu do Triple Gold Clubu chybělo prvenství ze světového šampionátu.
Milan Hejduk si znovu zahrál v jedné lajně s Michalem Mikeskou ze sezony 2004/2005. Tehdy nasázel do sítí soupeřů jednatřicet gólů a tehdy spolu mohli hrát naslepo.
„Teď už ani ne. Pohybovali jsme úplně jinde, než jsme měli. V obranné třetině jsme lítali, jak utržení, nikdo si nedržel své místo. Ale v takových zápasech si jde člověk zahrát hokej a hraje spíše do ofenzivy. Do obrany moc ne,“ připomíná Hejduk.
Píše se rok 2004. V září bylo ohlášeno, že se odkládá start kvůli chybějící kolektivní smlouvě. Jinými slovy hráčská asociace a majitelé klubů se nedohodli na výši platů. Hráči pak prchali do Evropy. Kvůli tomu byla česká extraliga nejnabitější v historii. Jedním z „uprchlíků“ byl Milan Hejduk. Zvolil své Pardubice, ale stejně jako v sezoně 1993/1994 se s týmem potácel u dna tabulky.
„Začátek byl hrozný. Asi sedm zápasů jsme nevyhráli. Pak se to nějak rozběhlo. Nakonec to mužstvo bylo velice silné. Před sezonou jsme byli pasováni jako jeden z největších favoritů na titul. Začátek byl sice špatný, ale to se někdy stane. Nesmí se podléhat skepsi, protože na nápravu je ještě hodně kol. Navíc, když má mužstvo takovou kvalitu, jako jsme tehdy měli,“ vysvětluje.
Trenéra Františka Výborného, které se proslavil v pražské Spartě, vyměnil pardubický patriot a hokejový lišák Vladimír Martinec
„Změna trenéra nám samozřejmě pomohla. I když pan Výborný je také dobrý trenér a nic jsme proti němu neměli. V té době ale pod ním mužstvo nešlapalo, tak to odskákal. Přišel Vláďa Martinec jako Pardubák. Tým se nakopl a začali jsme vyhrávat,“ vzpomíná rodák z Ústí nad Labem.
Sedlák je hráč pro NHL
Klub jeho poloviny srdce v letošní sezoně válí. Drží se v čele extraligy. Prohrál pouze jednou v základní hrací době.
„Kluky sleduju. Daří se jim a přál bych jim samozřejmě, aby extraligu vyhráli. Je to ale ještě daleko. Na titul si brousí zuby pár dalších týmů, ale Pardubice jsou pro mě velký favorit. Play off je ale jiná soutěž, tam se láme chleba. Nicméně zatím hrají výborně. Mají fakt kvalitní kádr,“ připomíná.
Na lavičce Dynama vládne pevnou rukou Václav Varaďa. Milan Hejduk ho moc dobře zná jako protihráče z NHL ze soubojů s Buffalem a Ottawou. A setkal se s ním i v sobotu na veteránské úrovni.
„Venca Varaďa byl v době své největší slávy obrovský bojovník. Nebylo jednoduché proti němu hrát. Dohrával všechny souboje. Navíc měl výbornou střelu.“
A ještě jednou současné Pardubice. Hlavní hvězdou Dynama je Lukáš Sedlák, který se mihl také v Coloradu Avalanche.
„Bavil jsem se sním v kabině Dynama, když jsme tady byli v říjnu. Přišlo mi škoda, že ho vyměnili z Colorada do Philadelphie. Zápasy, co jsem ho viděl, tak hrál výborně. Je to velice kvalitní hokejista. Jenže ani po výměně asi neměl roli, jakou si představoval. Proto se rozhodl vrátit do Evropy. Za mě to je ale jednoznačně hráč do NHL,“ tvrdí Hejduk.
Sedlák dal přednost české extralize před NHL. Takových borců moc není…
„Je mu třicet a nechtěl se tam někde trápit. Nastupovat ve třetí nebo čtvrté lajně. Člověk nehraje přesilovky, nemá tak významnou roli v týmu. Sedlo není hráč do třetí čtvrté lajny, to je kluk do první lajny. Co jsem ho viděl v Coloradu, tak jsem si říkal, tenhle člověk musí být v prvních dvou lajnách. Někdy se ale stane, že v tom klubu mají vedení nebo trenéři jiný náhled. Každopádně je to vynikající hokejista,“ míní.
Jeho vrstevníci, kteří se zapsali do historie zámořských klubů tučným písmem, pokračují v práci pro své chlebodárce. Například Patrik Eliáš pracuje pro New Jersey Devils jako poradce.
„Jsem takový ambasador. Pomáhám k rozvoji hokeje v Coloradu. Občas se vídávám s vedením klubu, ale že bych jim úplně radil, tak to ne,“ objasňuje Hejduk.
V poslední komerční přestávce utkání Souboje legend se pozornost celé haly přesunula na potápěče, který si to štrádoval s mitrovským pohárem. Ten v roce 2005 dostal od pardubickým mistrů za uši. Takže dvě otázky na závěr?
Byl jste rád, že potápěč vylovil z Labe mistrovskou trofej a přinesl vám ji na střídačku?
Takže se konečně našel (rozesměje se).
Prozradíte po letech, jak se tam ocitl?
To se neví.
