Vladimír Nadrchal dostal současný dres hokejových Pardubic a byl překvapen, jak si ho na východě Čech považují. Přitom zde odchytal jen sedm desítek zápasů, pak šel na vojnu do tehdy slavné RH Brno a tak již zůstal. Díky tomu se stal i oporou reprezentačního mužstva a právem je uznáván jako jednoho z nejlepších gólmanů šedesátých let. S hráčskou karierou se loučil v 36 letech.

Neměl jste se na sklonku hráčské kariéry vrátit do Pardubic?

Určité tendence tehdy byly, ale ono to tenkrát dost dobře nešlo. Když jsem naznačil možnost odejít, bylo mně strikně dáno najevo, že mě nikam nepustí, a pokud nechci již hrát, tak jedině jít do práce. Dnešní migrace hráčů byla tenkrát nemyslitelná.

Později jste se dostal i k trenérské práci. Měl jste to ve svých životních plánech?

Ještě jako hráč jsem si dělal příslušnou trenérskou kvalifikaci, chtěl jsem u hokeje zůstat.

Jak jste se cítil jako trenér na střídačce oproti brankařskému řemeslu?

V brance jsem se cítil lépe. Hlavního trenéra jsem děla jen ve druhé lize, v nejvyšší soutěži jsem byl jen asistentem a trenérem brankářů. Pouze v italském angažmá, tam jsem v jedné osobě dělal všechno.“

V Pardubicích jste vyrostl, ale žijete v Brně. Vzpomínáte si živě na své mládí na východě Čech?

Bydlel jsem snad 150 metrů od zimního stadionu, kde jsem byl prakticky pořád. V mládí jsem měl stíny na plicích, byl to nějaký náznak tubery. Léčil jsem se v Košumberku u Luže. Lékaři mně sport nedoporučovali. Jenže moji kamarádi hráli hokej, takže jsem chodil s nimi až jednou jim chyběl brankář. Říkali, v bráně tam jenom stojíš. Tak jsem tam stál a nakonec se stal ligovým brankářem dospělých. Na Pardubice vzpomínám rád, měl jsem tady bezvadný kamarády, Valchu Jiroutka, Karla Vaňka a další, kteří se do ligy ani nedostali. Vzpomínám na kluky, se kterými jsem chodil do Chrudimi na průmyslovku. Město se změnilo k nepoznání, nám se s manželkou Pardubice moc líbí. Nenecháme si ujít tradiční korzo po třídě Míru jako kdysi za našeho mládí.

Na závěr, nechybí fandům brněnského hokeje extraliga?

Chybí moc. Doslova mě to drásá nervy a bolí mě srdce, když jedu kolem stadionu, kde jsem prožil slávu osmi mistrovských titulů. Stadion je v zoufalém stavu, nic se tam neděje. Nyní spolupracuji s Kometou při přípravě brankářů. Celkově se brněnský hokej zvedá, je zjevné, že návrat Brna na extraligovou scénu se přibližuje. Kdy to bude, to nevím, ale hokej má silného partnera, v klubu je prostor i pro nové sponzory. Klíčovou roli v tomto ohledu má i město. Když výrazněji uplatní svůj vliv, tak se může návrat brněnského hokeje mezi elitu urychlit a to bych si moc a moc přál.