Ve své hokejové kanceláři měl golfové hole a novinářům v žertu říkal, že až ho nějaký z nich doopravdy naštve, tak je o něj přerazí.

Rok a půl se pohybuje mimo led a mantinely. Půl roku uplynulo od chvíle, co skončil ve fotbalové Slavii, a tři měsíce od neúspěšných parlamentních voleb, při kterých kandidoval za zemanovce.
Nezměnil se. Stále má obrovské charisma, pořád patří k lidem, kteří hodně věci vědí dřív, než se stanou. Jenom v jedné věci je teď ZBYNĚK KUSÝ(47)  jiný. Častěji se usmívá, v jeho tváři už nevidíte tolik napětí. Vypadá ve větší pohodě a mnohem uvolněnější. „Tohle bude asi pravda, mám teď čas na věci, které jsem dříve nestíhal," říká bývalý generální manažer hokejových Pardubic v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Takže si v klídku někde počkat dvacet let na důchod?
On? Pche, ani náhodou! To by třeba nejednal s ruskými kluby v KHL. A vůbec není složité uhádnout téma hovoru…
O čem mluvil dál? Třeba o fotbalové Slavii, majiteli hokejových Pardubic Romanu Šmidberském nebo o tom, co se pije ve „čtvrté cenové"…

Bez hokeje, bez fotbalu, bez vrcholové politiky. Nenudíte se?
Vůbec ne. Sedím v krajském zastupitelstvu, a tam je práce dost. Momentálně se třeba připravuje krajská zimní olympiáda mládeže, finišuje grantový program… Vedle toho i se svými přáteli podnikám a hodně cestuji. A že teď oficiálně nic neřeším se sportem? To neznamená, že v něm nic nepodnikám.

Takže se přece jen blíží návrat Zbyňka Kusého do českého hokejového světa?
Nedá se říct, jestli zrovna do českého (usmívá se). Ještě předtím, než jsem šel do fotbalové Slavie, měl jsem nějaké extraligové nabídky. Ale vždycky  platí, že se obě strany musí domluvit na docela dost věcech. V posledním roce jsem se třeba poučil, že by člověk měl mít ve své práci jisté pojistky. Pokud chcete někde něco nastavit, potřebujete čas. Když jdete do sportu, jste v pozici bači u stáda.

Zajímavé přirovnání.
Záměrně taky stádo nechci pojmenovat, nechtěl bych tady nikoho urazit (usmívá se). Bača má pod sebou vždy někoho, kdo s ním situací řeší.

Myslíte trenéra?

Ano, trenéra, a ten je v pozici psa, který mu stádo hlídá. Celá skupina se totiž skládá z jedinců, co mají svoji hlavu a logicky si někdy chtějí dělat, co chtějí. Pes je musí pořád obíhat a dát jim najevo, že věci budou podle něj. Aby tohle člověk sladil, tak to chvíli trvá. Za půl roku nebo za rok to nejde. Do takových krátkých dobrodružství se už pouštět nechci a nebudu. Teď  jsem si to zažil ve Slavii.

Nemáte obavy, že pokud budete mimo hokejový svět dlouho, 
začnou se rojit spekulace, jestli bača stádo stále zvládne?

Nemějte strach, jsem pořád v obraze (usmívá se). Z hokeje jsem pryč teprve rok a půl. V tuhle chvíli mi nic nechybí, pohyboval jsem se v něm dvaadvacet let, z toho patnáct jsem se mezi 1. a 10. dnem v měsíci pořádně nevyspal, protože jsem netušil, jestli budeme mít na výplaty. Teď  mi to nehrozí. Zažil jsem za poslední rok a půl hodně nových a zajímavých situací, ke kterým bych se jinak asi nedostal.

Přijde mi, že jste v mnohem větší pohodě, než když jsem za vámi chodil do vaší hokejové kanceláře v pardubické ČEZ Areně. Je to tak?
Rozhodně. Byl jsem v práci od osmi od rána, domů chodil v deset večer a sedm dní v týdnu. Nikdy jsem nepustil nohu z plynu, a možná i proto jsme se dostali tak daleko. Tím nechci říct, že bych tohle ve Slavii nedělal, ale fotbal je úplně jiný svět. S majitelem jsme měli nějaké dohody a já se hlavně domníval, že se mi do roka podaří přivést generálního partnera.

To se ale nepovedlo.

Nepovedlo, nesplnil jsem slib, takže jsem šel. Chápu, že majitel, kterému klub patří a nasypal do něj velké peníze, má nějaké představy. Tedy je pravda, že momentálně se Slavii nedaří, ale to se ve sportu stává. Nikomu, Pardubicím a ani Slavii, nepřeji ovšem nic zlého, naopak.

V Pardubicích jste byl neomezeným vládcem, nad vaše slovo nebylo. Neměl jste ve Slavii přece jen trochu svázanější ruce?
To bych neřekl. Nepovedlo se mi přivést generálního partnera a to byl jedině můj problém. Nikdy se odpovědnosti nezříkám. To, že je ve Slavii vlastník, který si chce klub řídit po svém, má logiku, je přece jeho. Jemu v žádném případě nekladu za vinu, že jsem tam skončil. Každý svého štěstí strůjcem, já šel do Slavie dobrovolně. Nebylo to tak, že by mě někdo kopal do zadku a držel pod krkem, že tam musím.

Dobře, ale v hokeji vás respektovala celá liga, ve fotbale jste byl nováčkem. Rozhodně jste nemohl mít tak pevnou pozici, na jakou jste býval zvyklý.
Hlavně vám tři čtyři měsíce trvá, než zjistíte, odkud vítr fouká, a že v tomhle v pražském klubu fouká opravdu hodně.

Ale… A odkud?

Odevšad (usmívá se). Pravda je, že jsem tam nestačil udělat to, na co jsem měl čas v Pardubicích. Nestačil jsem uchopit mužstvo. Je úplně jedno, jestli děláte fotbal, hokej, basketbal… Nejde mi o to, že bych měl rozhodovat o sestavě. Vy potřebujete mužstvo uchopit, hráči vám musí věřit a vy musíte vědět o každém detailu. Když nejste schopen podchytit všechny procesy, protože musíte řešit jinou problematiku, která klub trápí, tak vám nezbyde nic jiného, než flikovat čas a vytloukat klín klínem. To byl můj případ ve Slavii, neměl jsem čas dořešit hromadu podstatných věcí. Ale znovu říkám, že jsem tam skončil, je můj vlastní problém. Nedopadlo to, na čem jsme se domluvili, partner v klubu nebyl, tak na shledanou.

Teď se Slavia babrá kolem sestupových příček. Jaký bude podle vás její osud?

Věřím, že bude lépe. Slavia disponuje strašně kvalitní mládežnickou základnou, takže tenhle klub se do budoucna o svůj osud bát v žádném případě nemusí. Otázkou je, jak dlouho bude trvat nastavení procesu, aby mladí kluci dostali čas se prosadit v dospělém fotbale. To je alfa a omega. Ve fotbale se motá hodně vlivných agentů a kolem nich se točí hromada klubů a hromada peněz. To není, jako když hokejová Slavia vychová Tomáše Hertla, který teď patří k ozdobám NHL, a dostane za něho něco přes
200 tisíc dolarů. Na toho hráče si přitom teď kupují v Americe lidi lístky za statisíce. Odešel odsud za součet jednoho, možná dvou měsíčních platů všech hráčů v jednom českém klubu. To je, sakra, špatně, ne?

Je pravda, že fotbalový klub může z jednoho povedeného přestupu zajistit rozpočet klidně na celou sezonu…

Hertla bych přirovnal k Tomáši Rosickému. Ten měl podobnou pozici a ze Sparty odcházel do Dortmundu za půl miliardy (505 milionů). To je zatraceně velký rozdíl. Z toho klub žije čtyři roky, investujete do nákupu mladých hráčů a takový přestup se vám vyplatí. Hertl a jeho rodina, pro kariéru udělali hodně. Ale to, že hrál pod Vláďou Růžičkou, je podle mě naprosto jasný posun nahoru. Co z toho Slavia má? Nic. NHL má vůči IIHF (mezinárodní hokejová federace) vztyčený prostředníček, pokud dojde k problému.

NHL nějakou IIHF vůbec nepotřebuje.
Přesně, zatímco IIHF zámoří potřebuje nutně. Pokud nepřijedou na mistrovství světa hráči z NHL, koho by takový turnaj zajímal? Neprodají se reklamy ani televizní práva za ceny, za které je potřeba prodat.

Ještě jednou se otočím k fotbalu. Říkal jste, že ve Slavii fouká. Můžete být konkrétnější odkud?

Z vysoka a odevšad (usmívá se).

Takže je fotbalové prostředí opravdu tak prohnilé, jak se říká?
Přísahám, že ve Slavii jsem se s něčím takovým nesetkal.

Vážně ne?
Fakt ne. Hodně lidí vás varuje před jinou spoustou lidí a spoustou situací. Ale k ničemu takovému jsem se nepřimotal. Dokonce si ani nepamatuji, že by za mě Slavia kopala penaltu (usmívá se). Teď si tak říkám, jestli ji kopala za poslední tři roky.

Potom tedy nechápu, jak jste tedy myslel větu, že ve fotbale fouká?

Neustále existuje dost lidí, kteří si v tomhle prostředí hledají svůj prostor. V případě, že máte snahu razit v klubu svoji vlastní cestu, narazíte na to, že tam má zájmy ještě někdo jiný. Ten vám samozřejmě u každého naloží, protože ohrožujete jeho zájmy.

Můžete být konkrétnější?

Na tom nezáleží, ale je jasné, že pak máte problém. Co si budeme vyprávět, ve fotbale jde o hodně peněz.

Od vašeho dost nečekaného odchodu z křesla generálního manažera hokejových Pardubic uplynul už rok a půl. Hádám, že vás tenhle krok majitele klubu Romana Šmidberského musel hodně bolet. Už jste to vydýchal?
Neměl jsem co vydýchávat. Když něco 22 let budujete a někam se dostanete, tak takový moment samozřejmě mrzí. Na druhou stranu, když něco vlastním, můžu si s tím dělat, co chci. Danou věc jsem nikdy nikomu neupíral, ať šlo o město, nebo současného majitele. Otázkou je, jaké kdo zvolí metody. Tečka.

Už jste se s Romanem Šmidberským od té doby potkal?
Asi dvakrát.

A dál?
Pozdravíme se a jdeme si po svých.

To toho spolu moc nenamluvíte.
Co jsme si chtěli říct, to jsme si asi řekli a dál není potřeba něco rozebírat. Oba máme svých starostí dost.

Na hokej do Pardubic aspoň někdy zavítáte?
V minulé sezoně jsem byl dvakrát, letos zatím třikrát, když měly sérii tří domácích zápasů po sobě. Většinu času trávím v Praze, do Pardubic dojíždím na jeden dva dny v týdnu, takže hlavně nemám moc čas.

Musíte si jako bývalý „GM" kupovat lístek, nebo máte nějakou čestnou permanentku?

Nic takového nemám, vyjma permanentky od občanského sdružení . Potom jako krajský zastupitel mohu, v případě, že o to požádám, chodit do krajského boxu, a to jsem taky využil. Když jsem z klubu odcházel, řekli jsme si, že pokud budu chtít jít na hokej, zavolám. V současné době se však dost potýkám s nedostatkem času.

Na oslavě Dominika Haška, když putoval jeho dres pod strop haly, jste však chyběl. Není to škoda?
Přišla mi pozvánka a taky jsem tady moc chtěl být. Ale zrovna jsem se vracel z Ruska. V okamžiku, když začínal zápas, jsem ještě seděl v letadle. Viděl jsem posledních deset minut v televizi, domů jsem přijel, když probíhala závěrečná třetina. Dorazil jsem až na závěrečnou party.

Fanoušci se k vám ale pořád hlásí, že?
Jo, jo, to je pravda. Bylo to vidět i při posledních volbách. Oslovila mě jedna skupina (Strana práv občanů zemanovci), abych kandidoval jako nezávislý. Rozhodl jsem se, že jim pomohu, v krajských volbách se nám podařilo uspět, ale v parlamentních ne, to se v životě stává. Nicméně cestování po kraji pro mě bylo hodně zajímavé.

V čem nejvíc?
Zjistil jsem, jak se na kraj, město Pardubice i hokej dívají lidé ve všech možných vesnicích, objeli jsme jich v kraji opravdu hodně. Klidně jsme vyrazili do hospod čtvrté cenové skupiny.

Tam jste si asi musel vyslechnout věcí…

Dozvěděl jsem se toho hodně, třeba o osudech lidí, kteří žijí kousek od hranic s Polskem. Sám jsem musel řešit jisté problémy v profesionálním sportu, ale teď  za mnou najednou přijde pětatřicetiletý otec dvou dětí, řekne, že je v háji, bez práce, manželka bere 15 tisíc hrubého…  A zeptá se, jestli by s tím nešlo něco udělat. Když pak vy vidíte, jak stát, ten moloch, funguje…

Jste z politiky naštvaný?
Spíš bych řekl rozčarovaný. Myslím, že třeba Pardubický kraj má zrovna hodně schopného hejtmana. Je mladý, má sílu a chuť něco změnit. Ale když vidíte hromadu problémů, které naše republika má, není to vůbec jednoduché. Pro mě byly cesty po vesnicích hodně poučné. A kromě toho jsem se naučil dát si občas i zelenou (usmívá se).

Ta je ještě pořád v kurzu?
O tom nepochybujte. Zelená, borovička, tuzemák s kofolou. Mám nějaké nové favority (usmívá se). Ne, vážně, bavilo mě s lidmi mluvit.

Přesto, nemáte spíš chuť prásknout v politice dveřmi a vrátit se zpátky do hokejové kanceláře?
Neříkám, že se to jednou nestane a do sportu se nevrátím. Mě tahle práce ale teď naplňuje, vím, že mohu kraji pomoci.

Dobře, ale až jednou budete mít politiky plné zuby a kývnete na návrat, lákalo by vás třeba Rusko?
Nebudu mlžit, za poslední tři měsíce jsem byl v Rusku asi čtyřikrát. Tahle věc má ale hlavně víc stránek, není to tak jednoduché. Jednou jsou peníze, druhou místo, třetí délka kontraktu a čtvrtou nějaká pravomoc, kterou získáte. Pak je taky důležitá moje vlastní situace. Ani jedna z těch možností, které jsem měl, nebyla v Moskvě nebo v Petrohradu, kde by se mi strašně líbilo, ale někde úplně jinde.

Kde?

Daleko (usměje se). Ale v tuto chvíli nemám na stole žádné konkrétní nabídky.

Ale byly…
Byly. Když jsem skončil v Pardubicích, tak byly dvě a velmi zajímavé. Vyrazil jsem se tam i podívat a letos jsem si cestu zopakoval. Problém mého možného angažmá je prostě vzdálenost a vztahy, které mám v soukromí. Nejsem si momentálně jistý, jestli by bylo úžasné trávit teď čas takhle daleko. Mám už nějaký věk a nejsem si jistý, jestli bych to úplně chtěl.

Navíc se o vás ví, že příliš nemilujete létání, což by v Rusku mohl být problém…
Nemiluju? Bojím se! Ale i tak toho nalétám dost. Je to pro mě pořád problém, hlavně když je mizerné počasí. Můžete si vzít prášek na spaní, ale ten funguje šest hodin, což může být občas i pěkný malér.

Malér?

No jasně. Jednou jsem si vzal prášek dřív, než letadlo odstartovalo, a usnul jsem ještě před předpokládaným startem. Jenže do vzduchu se nešlo kvůli poruše. Je to už pár let zpátky, měl jsem rohypnol a vůbec se nemohl hýbat. Museli mě vyvézt na vozíčku a všichni si mysleli, že jsem úplně na kopr. Je strašný pocit, když jste při smyslech, jenom se nemůžete hýbat a kolem sebe slyšíte: „Vidíš ho, jak vypadá, Máňo?" tak to je děsný (usmívá se). V letadle jsem zažil docela dost nepříjemných situací. Byť se mi to v poslední době nedaří, snažím se létání vyhýbat.

Jenže stejně o Rusku uvažujete jako o jedné z možností. Je to pro vás výzva?
Asi ano. Ale znovu říkám, v tuhle hodinu to není tak, že by mi z faxu měla vylézt nějaká smlouva.