Jejich práce má na pohodu hokejistů Eatonu zásadní vliv.

Přitom od nich nikdo nečeká góly, tvrdé hity, ani vymýšlení přesilovkových vzorců.

Maséři LIBOR HOVORKA a MARTIN MANDYS mají na starosti desítky jiných věcí. Od broušení bruslí přes přípravu výstroje, napravování zhuntovaných těl, až po funkci hokejových zpovědníků.

První působí v extraligové kabině Pardubic patnáct, druhý osm let.

V play off je to u nich podobné jako u hráčů. S vyřazovacími boji se jejich práce promění v ještě usilovnější dřinu.

„Je toho trochu víc. Hráči jsou víc unavení, zápasy jdou rychle po sobě a nároky jsou na ně vyšší,“ přiznává služebně starší z pardubického dua Libor Hovorka.

Přesto z obou vycítíte, jak si svoji práci vychutnávají. Nejspíš by neměnili ani s anglickou královnou…

Funguje to v pardubické kabině také tak, že od dobré nálady jsou tady maséři?

Mandys: Od rána v kabině šprýmujeme. Je normální, že se toho někdo chytne a přidá se.

Hovorka: Snažíme se dělat ze všeho srandu a odtáhnout mančaft trochu někam jinam. Ale zase je důležité odhadnout, kdy je dobré takové věci dělat a kdy je lepší být zticha. Na to musíte mít čuch.

Přihodí se někdy, že ani masér nemá dobrou náladu a na legrácky v kabině nemá ani pomyšlení?

Mandys: Taky se stane, že přijdete bez nálady. Ale nikdy to netrvá dlouho.

Hovorka: Záleží i na trenérovi, co si u něho člověk může dovolit. On je šéf kabiny. Pod Pepou (Jandačem) jsme zezačátku nevěděli, co půjde. On je takový…

Autoritativní?

Hovorka: Autoritativní a také trenér, který se na začátku vůči nám neprojevoval. Vůbec jsme nevěděli, jak s námi naloží.

Mandys: Netušili jsme, co se děje.

Hovorka: Říkali jsme si, že nás chce snad vyhodit. Když nastoupí nový trenér, obyčejně přijde a zeptá se: Jaký je tenhle, co víš o tomhle, jakou má povahu…? Takový rozhovor nakonec přišel, ale až za mnohem delší dobu.

Mandys: Byli jsme na začátku rozhodně trochu víc potichu, než je obvyklé (usměje se).

Co člověk, to úplně jiná nátura. Jinak se dá rozveselit třeba Jakub Nakládal a jinak zase například Aleš Píša. Je složité se v takové změti povah orientovat?

Hovorka: Trochu jo. Ale zase bych nechtěl, abyste si o nás mysleli, že tady děláme nějakou hlubokou psychologii. Někdo potřebuje ve svých názorech podpořit. Když si myslíme, že hráč říká něco špatně, tak je nutné najít takovou formu, aby se nenaštval, ale pochopil, že to, co říká, nemusí být vždycky pravda.

Dostanou se k vám na masérský stůl velká tajemství?

Hovorka: Když hráče něco štve, ať už je to trenér nebo někdo z vedení, tak to řeknou nám. Protože vědí, že my za tím dotyčným hned nepoletíme a nevyklopíme mu to. Ale někdy je vážně potřeba situaci rozebrat tak, aby člověk pochopil, že nemá patent na rozum.

Libore, vy jako bývalý velmi dobrý hokejista, máte někdy tendenci hráčům mluvit do herních věcí?

Hovorka: Mám (usmívá se). Ale přiznám se, že musím emoce brzdit. Je potřeba i odhadnout hráče, kterému něco takového můžete říct. Rozhodně nemůžu Hašanovi vykládat, jak by měl dělat rozklek. Přesto s ním mám jednu historku.

Tak povídejte.

Hráli jsme ve Varech a před penaltama se mě Domča zeptal, kdo by mohl jet. Tak sypu ze sebe: Melenovský a pojede blafák. Pak Ondra Němec, střela dvacet čísel nad beton na vyrážečku. Oba jeli a provedli to přesně tak, jak jsem řekl. Hašan pak ohromený přijel: Tys to věděl. Doteď se tomu smějeme.

Mandys: Někdy si člověk všimne, že by kluci měli dělat na ledě něco jinak, tak na sebe s Liborem mrkneme. Máme spolu nacvičené signály. Víme, co znamená, když jedno oko mrkne (usmívá se). Komunikujeme spolu na délku střídačky gesty.

Martine, vy zápasy docela dost prožíváte. Je to v play off ještě větší adrenalin?

Mandys: Oproti základní části je to mnohem vypjatější. K rozhodčím se nebudu vůbec vyjadřovat, ale prožívám to. Patří to k tomu. Pro kluky pracujeme a nejde to s nimi neprožívat. Hokej mám rád a přiznávám, na lavičce občas řvu, i když bych neměl.

I na rozhodčí?

To bych právě neměl. Radši dělají, že mě neslyší. Chci každý zápas vyhrát a tohle k tomu patří – hecovat kluky a burcovat střídačku.

Hovorka: Ono je docela těžké na rozhodčí občas nezakřičet.

Mandys: Zápas člověka občas tak vtáhne, že je to až nekontrolovatelný. V některých chvílích si člověk musí říct dost. Zase totiž nemůžete ublížit mančaftu.

Vzpomínám si na play off s Plzní, kdy jste po střetu Čáslavy se Strakou ukázal směrem k divákům, ať jsou zticha a docela je to rozběsnilo…

Mandys: Měl jsem s fanoušky konflikt. Hrál se vypjatý šestý zápas, dostal jsem lahví a ještě na mě někdo pořvával takový hulvátský slova. A nervy bouchly. Bylo potřeba se také ozvat. S dotyčným pořadatelem jsem si vyměnil pár slov a říkal jsem mu, ať to zastaví. Byl tam nátlak na manželky hráčů, které seděly za střídačkou s dětmi. Vytočilo mě to.

Hovorka: Lidi jsou zkrátka někdy jako zvěř.

Mandys: Měl jsem tep asi tři sta. Nebylo mi to jedno.

Hovorka: Je hrozně těžké jen tak stát na střídačce a dělat, že se tě to netýká. To nejde. Naše domácí zápasy se třeba moc nedaří panu Homolovi. Jednou jsme hráli v oslabení a bek vyhodil puk podél hrazení, který letěl kolem mě. Nevěděl jsem, jestli se dostane přes modrou, tak jsem ho chtěl popohnat a jenom jsem udělal gesto rukama. No, a Homola zastavil hru.

Měl jste v tu chvíli strach, že bude průšvih?

Hovorka: Bál jsem se, že dostanu dvojku. Myslel jsem, že se skácím. Strašná bezmoc. Mužstvo by kvůli mně šlo do tří. Dělám to i u jiných rozhodčích a ti se mi smějí. Nakonec z toho ale trest nebyl.

Už se kvůli vám někdy vylučovalo?

Hovorka: Ne, nikdy.

Mandys: Myslím, že se to ani nestane.

Hovorka: No, nikdy neříkej nikdy (usmívá se).

Mandys: Jo, to je pravda, ale některé situace jdou šikovně zahrát.

Pánové v pardubické kabině jste už docela dlouho. Kdo vám za ty roky nejvíc přirostl k srdci?

Hovorka: Když jsem byl mladší, měl jsem ke klukům přeci jenom trochu blíž. Pro mě to jsou Tomáš Pácal a Jarda Kudrna.

Mandys: K tomu se přidám. Kdo mi ale seděl úplně nejvíc, to byl Láďa Lubina. Kořen, se kterým jsme dělali prdelky, pokecali jsme. Bylo to super. Nechci na nikoho zapomenout. Těch skvělých kluků jsme tady měli a máme hodně.

Hovorka: To má Mandy pravdu. Láďa byl velký parťák. Byl to také jeden z mála lidí, kteří měli v kabině velké slovo. Teď nikoho takového nemáme. On, Dopita, Hašek. Ti něco řekli a bylo to svaté.

Jaký byl v kabině právě Jiří Dopita?

Hovorka: Je to podobný případ jako Hašan. Svými schopnostmi a zkušenostmi strašně působil na tým, měl velké charisma. Hráči ho ohromně respektovali.

Útočník Jan Kolář nedávno říkal, že když ho viděl v televizi, čekal, že to bude velký introvert, ale ve skutečnosti prý nezkazil žádnou legraci. Měli jste z něho podobný dojem?

Hovorka: Jirka byl také svůj (usměje se). Byl v některých momentech docela přísný. Hlavně když se mu nedařilo. Pomatuji si, že měl skeletové brusle. Na paty se dávají měděné nýty, normálně tam jsou ocelové, ale tam byla měď. Neměl jsem je, tak jsem to nahradil podložkou, šroubkem a z druhé strany matkou.

A Dopitovi se váš patent nezamlouval?

Hovorka: Nevypadalo to úplně esteticky, ale účel to splnilo daleko líp než originál. Chodil s tím po kabině, že podobnou věc ještě v životě neviděl (usmívá se).

Máte také trenéra, na kterého nedáte dopustit?

Hovorka: Asi Miloš Říha. Byl tady za ta léta nejdéle. Prožili jsme toho s ním nejvíc. Líbilo se mi, že se vyřval a pak přišel a řekl, že si dáme panáčka. Když se nedařilo, přišel k nám pokecat. Prali jsme prádlo a on s námi rozebíral, co s týmem dělat.

Mandys: Souhlasím. On měl o nás i strach. Jezdili jsme etapy na kolech, Libor s ním jel vepředu v autě a proti hráčům se řítil splašený kůň. Jel jsem vzadu jako sběrný vůz a ve vysílačce se ozvalo tím jeho moravským přízvukem, ať si dám bacha, že se proti nám řítí splašený kůň. To potěší, že trenér nechtěl, aby se nám něco stalo.

Vozíte s sebou během play off i nějaký talisman?

Mandys: Vozíme to, co jsme měli loni. Puzzle. Kluci si sami řekli, že v tom chtějí pokračovat dál.

V minulém roce určoval, kdo bude dílky lepit, Dominik Hašek. Kdo má zodpovědnou funkci na starosti letos?

Hovorka: Kouky (Petr Koukal). Ale Hašan byl v tomhle směru jedinečný. Uměl i takovou v uvozovkách hloupou věc rozvinout v nesmírně emotivní chvíli. Stály u toho chlupy na těle. Hlavně když lepil poslední dílek Honza Starý. Dominik z toho udělal úplný obřad. Říkal: Ten kluk s námi jezdil, i když byl zraněný. Nehrál, ale dnes bude lepit on.

Ten projev musel být asi hodně silný…

Hovorka: Pořád to mám před sebou.

Mandys: Na takové věci se nedá zapomenout. Vzpomínat na to budeme i za deset let.

O Dominiku Haškovi koluje po celé republice mnoho historek. Překvapil vás něčím vůbec?

Hovorka: Všechno s ním jednoduché nebylo. Ale když pak všechno dopadne dobře, jsou vzpomínky jenom ty nejlepší. Byl geniální, ale i zvláštní a svůj. Nejdřív nás třeba spousta věcí štvala, ale pak se všechno obrátilo v dobré. Dnes se tomu smějeme. Vzpomínám si, že když jeli na přípravný zápas do Vrchlabí, kde měl poprvé chytat, tak…

Mandys: (vpadne do řeči) Tak tam lehčí nervozita byla (usmívá se).

Hovorka: Byla. Nic nám neřekl a po rozbruslení si nás zavolal a říkal: Kluci, pojďte sem. Jsem zvyklý na určitý věci. O výstroj se nestarám. Tak jsem se ho zeptal, co je teda všechno potřeba, a on mi na to odpověděl: Řeknu vám to takhle. Radši toho vezměte víc než míň.

Mandys: Vozili jsme v dalším pytli ještě náhradní věci navíc. Byl pořád v autobuse a nikdy jsme ho nevydávali. Byli jsme připravení, aby nás nemohl zaskočit, že něco nemáme. Všechno jsme měli dvakrát.

Hovorka: Navíc on se sám neoblíkne. Ale není to tím, že by nechtěl. To prostě nejde. Měl tak specifickou výstroj, že potřeboval u oblékání člověka navíc. V jeho výstroji je strašných vychytávek, má všechno moc dobře vymyšlené. U Hašana hrály roli i milimetry. Jednou tady byl opravář kvůli výstroji. A Dominik mu povídá: Podívejte, já normálně na odpolední tréninky nechodím. Ale na vás si udělám čas. Přijdu a budu vám říkat, co máte dělat.

To musel být opravář asi v sedmém nebi, že?

Hovorka: Taky se začal hned vykrucovat, že odpoledne něco má (usmívá se).

Mandys: Nebo hokejky. Před každým zápasem přišel a říkal: Udělej mi jednu novou, jo? Tak jsem si ji vždycky vzal do brusírny a měl před každým utkáním jednu novou připravenou.

A jak je to s jeho vajíčkovými sobotními dýchánky? Pokračuje někdo v jejich tradici?

Mandys: Snažíme se s Liborem.

Hovorka: Ven to ale netaháme.

Mandys: Jinak ale Libor vytáhne indukčku a za dvě minuty je to tady, Alkron hadr.

Slyšeli jsme, že jednou jste prý udělali vajíčka a Dominiku Haškovi nechutnala. Je to pravda?

Mandys: On je totiž dost vybíravý (směje se). Neměl rád anglickou slaninu, dostávala se mu do zubů.

Vzpomenete si, jak tradice vlastně vznikla?

Hovorka: Kluci na to nebyli moc zvyklí. Hašan to ale ráno každému vnucoval. Přišel a pobízel: Co je, Péťo, dáš si?

Mandys: Začali je jíst všichni, i když doma snídali.

Hovorka: Koho oslovil, tak si dal. I když třeba vůbec neměl hlad.

Mandys: Jednou se stalo, že jsme hráli zrovna dvojzápas play off a vyšlo to na sobotu. Nevěděl jsem, jestli mu to tady máme připravit. V den zápasu to trenéři moc rádi neviděli. Hašan přišel a spustil: Hoši, tak co je? Mandy, tady to není připravený! Zkusil jsem namítat něco ve stylu, že je zápas, ale řekl, že ho to nezajímá

Rozčilovali se trenéři hodně?

Mandys: Nelíbilo se jim to. Přišel za mnou buď Venca Sýkora, nebo někdo jiný. A začal (imituje řev kouče Sýkory): Mandy, kdo dělá ty vejce, to nemůže bejt.

Hovorka: My na to, že Hašan, a trenér jenom už jenom krátce: Aha… (chechtají se oba)

Mandys: A vejce jela dál.

Snídaně z kuchařky Dominika Haška:

Suroviny: vejce, máslo, rajčata.

Postup podle Libora Hovorky:
„Rozpustíte trochu másla, nakrájíte tři čtyři rajčata nadrobno a na tom másle je chvíli musíte dusit. Až pustí šťávu a trochu se odpaří, vznikne vám kaše, do které přidáte vejce. Spojí se s rajčaty a ve výsledku je to pak taková zvláštní jemná chuť. Vážně dobrý.“

RADEK ŠPRYŇAR, PAVEL RYŠAVÝ