V dubnu 2008 se stal majoritním vlastníkem pardubického hokeje podnikatel v dopravě ROMAN ŠMIDBERSKÝ (38). Za částku pětadvacet milionů korun získal 50,11 % akcií.

Krátce poté, co tuto transakci schválilo pardubické zastupitelstvo, začal Roman Šmidberský čelit osobním útokům, což komentoval: „Vezmete ze soukromých peněz 25 milionů, přidáte další třicet pro to, aby se potápějící se klub odrazil ode dna, nastavíte pravidla tak, aby klub nebyl v co nejkratší době ztrátový, a přesto jste za gaunera, který si kupuje hračku pro vlastní zviditelnění…“

Tahle „hračka“ hned druhou sezonu poté vybojovala titul mistra republiky, získala další úspěchy na poli mládežnického hokeje a jako firma začala volně dýchat.

Co to s vámi dělá, když míjíte kamion se žlutou plachtou a charakteristickým nápisem Šmidberský, kterých v době vaše působení, ještě než jste firmu prodal společnosti C.S. Cargo, po světě jezdilo 350?
To víte, že si vzpomenu, zrovna teď jsem jich v okolí Pardubic pár potkal. Nějakou nostalgií však netrpím, v současné době mám před sebou tolik práce, že se musím spíše dívat dopředu, než se ohlížet opačným směrem.

Ale pojďme od volantů, silnic a dálnic k hokeji. Jaká je vaše první hokejová vzpomínka?
Ze základní školy. K nám do Polabin III tenkrát – myslím, že to bylo v roce 1982 - přišli na besedu hokejisté Tesly.

Pamatujete si, kdo to byl?
Úplně přesně. Dominik Hašek a Franta Musil.

Jaké padaly otázky, ptal jste se i vy?
Tak to si nepamatuju, vím zcela určitě, že já jsem se neptal na nic, ale oba jsem obdivoval a tak trochu jim i záviděl popularitu a úspěch. Kde by mě napadlo, že o osmadvacet let později budu stát na Pernštýnském náměstí s Dominikem bok po boku a před tisíci nadšenými fanoušky slavit zisk titulu mistra republiky.

Když už jsme začali určitou reminiscencí, jak vzpomínáte na předchozí pardubické tituly mistrů republiky z let 1973, 1987, 1989 a 2005?
Nejvíce samozřejmě na ten z roku 2005, kdy se v Pardubicích díky výluce v NHL dal dohromady vynikající tým kolem kapitána Jiřího Dopity, Milana Hejduka a Aleše Hemského. Byla to fantastická sezona se suverénní finálovou tečkou proti Zlínu.

No, a vidíte - historie se opakovala, tedy vyjma té výluky. Pardubice znovu ve finále a znovu bleskurychlé čtyřzápasové vítězství. Bylo o tom napsáno hodně, ale přesto – zkuste stručně ještě jednou charakterizovat největší důvody, proč Pardubice získaly letošní titul?
Kompaktnost týmu, vůle po vítězství, hráčské osobnosti Hašek, Sýkora, Koukal, Píša, trenérská invence… prostě bezchybné fungování celého složitého soukolí, kterým extraligový oddíl je.

Sestupme však z vrcholu této pyramidy na její úpatí. S jakou vizí jste vstupoval do pardubického hokeje?
S ní jsem se netajil od samého počátku. Mým cílem je zajistit efektivní a transparentní řízení klubu bez politického vlivu, jeho trvalý rozvoj a zkvalitnění mládežnického hokeje se snahou během tří let získat mistrovský titul dospělých.

Poslední položku si můžete odškrtnout v předstihu. A co ty předchozí?
Tady jsme dosáhli výborných výsledků, ale čeká nás ještě mnoho práce… Velká spokojenost panuje s mládežnickým hokejem – naše týmy 3., 5. a 7. třídy jsou nejlepší v republice, starší dorost skončil třetí. Ty výsledky jsou samozřejmě důležité, ale v oblasti mládežnického hokeje jde o celkovou koncepci a vizi. A ta v Pardubicích je od nepaměti, vrcholné úspěchy klubu jsou postaveny právě na velmi dobré práci celé mládežnické základny.

V klubu působíte dva roky, co se od té doby v jeho chodu změnilo?
Postupnými kroky se snažíme o jeho stabilitu. Jak se říká – je to běh na dlouhou trať, chceme vybudovat standardně fungující společnost západního stylu. Přinesl jsem zkušenosti s vedením obchodní firmy a podnikatelské zkušenosti, dbám na jejich využívání. Samozřejmě není v každé chvíli všechno ideální, víme však, kde nás bota tlačí a co budeme muset vylepšit.

Můžete být konkrétní?
Nezlobte se, ale ne. Já myslím, že problémy by se měly řešit uvnitř společnosti.

Dobře. Zmínil jste i odpolitizování klubu. Jak se vám daří toto?
V odpovědi na tuto otázku budu stručný – bojujeme.

V této souvislosti si neodpustím otázku na vaše možné budoucí působení v politice. Nechcete se - právě proto, že jste „na tomto hřišti“ narazil a utrpěl několik faulů - pokusit o změnu zevnitř a začít promlouvat do věcí veřejných?
I v tomto případě budu stručný a jednoznačný – určitě ne.

Pojďme tedy zpátky na led. Máte titul dospělých, daří se mládežnickým týmům. Co bude dál? Budete svoji původní vizi modifikovat?
Není důvod, cíle zůstávají. Musíme dobyté pozice obhájit, což je vždycky těžší. Vemte si případ týmu Karlových Varů, který po zisku mistrovského titulu jen taktak zachraňoval extraligovou kůži. Byl bych velice nerad, aby nás potkalo něco podobného. Nikdo z nás nesmí zpychnout, všechny nás čeká moc práce.

Samozřejmě, že vše je odvislé od kvality hráčského kádru. Ovlivňujete osobně nákup a prodej hráčů?
V žádném případě ne stylem, že bych ukazoval prstem toho chci a toho ne. Pochopitelně jsem o všech personálních plánech informován, vyjadřuji se k nim, diskutuju. Našim odborníkům však stoprocentně věřím.

Zapojíte se i do jednání o dalším působení Dominika Haška?
Pro nás je jeho setrvání v našem klubu naprostou prioritou. Pokud bude potřeba, přiletím a budu u toho.

Netajil jste se částkou, za kterou jste získal majoritu a kolik jste do pardubického hokeje vložil i následně. Prozradíte, na kolik vás přišel Hašek?
Ve smlouvě mezi námi je klauzule, která mi neumožňuje vám na tuto otázku dát konkrétní odpověď.

Vzhledem ke složité ekonomické situaci v celé společnosti jste museli třetinově redukovat svůj rozpočet. Jak to přijali hráči?
Jde o jednání dvou smluvních stran. Jedna nabízí, druhá přijímá. Pokud jsou pro někoho podmínky nepříznivé, smlouvu nepodepíše.

Hodně vzruchu způsobilo zvýšení cen vstupného.
Příjmy ze vstupného tvoří v našem rozpočtu nezanedbatelnou část – kolem patnácti procent. To je významný podíl zvláště v ekonomicky složité době, kdy počítáme a při nutných výdajích obracíme v ruce každou korunu. Té prvotní reakci se nedivím, každému v dnešní době jde o peníze. Fanoušci nás však podrželi a právě na tomto místě bych jim rád ze srdce poděkoval. Pokud bych nosil klobouk, smeknu ho. Jsou fantastičtí, stejně jako hokejisté… prostě nejlepší v republice. Kdyby se i v této oblasti uděloval titul, bylo by jejich vítězství v pomyslné divácké play off stejně suverénní jako na ledě.

To podepíšu. Oslavy mistrovského titulu si nazadaly s legendárním Naganem.
Pro mě to byl neskutečný zážitek, nikdy na něj nezapomenu a děkuju všem, kteří se zasloužili o to, že jsem to mohl prožít. Málem jsem to však prošvihl, což bych si do smrti vyčítal. Až na poslední chvíli se mi totiž podařilo přebukovat letenku, letěl jsem přes Řím a nikoliv přes Frankfurt, který vzhledem k islandské sopce uzavřel provoz. Řím ještě odbavoval a moje letadlo bylo jedno z posledních, které v Praze přistálo. Cesta z Vítkovic autobusem byla neskutečná, příjezd na Pernštýnské náměstí, kde na nás ve velkém chladu čekaly několik hodin tisíce fanoušků, fantastický. To se nedá popisovat slovy, to se musí zažít. Jsem šťastný, že jsem mohl být u toho.

Jistě jste dostal stovky gratulací. Osobně, telefonem, esemeskami. Je nějaká gratulace, která vám udělala obzvláštní radost?
Byla to esemeska od mé ženy, která se vinou islandské sopky na rozhodující zápasy dostat nemohla. Její esemeska pípla jako jedna z prvních a měl jsem z ní opravdovou radost.

Oslavy jsou za námi, euforie pomalu vyprchává a noříme se do reality všedního dne.
Já bych se přesto ještě rád vrátil k play off, které z ekonomického hlediska bylo pro nás vlastně prodělečné. Semifinále a finále jsme rozhodli v nejkratším možném termínu, doma před vyprodanou halou jsme hráli jen čtyřikrát. Těch zápasů mohlo být jednou tolik… Ne, nechci se rouhat, prostě jen ekonomicky přemýšlím nahlas. Na druhou stranu ty nervy… to by taky mnozí nemuseli ve zdraví přežít. Jsem neskutečně hrdý na rekord, kdy jsme v play off vyhráli dvanáct zápasů v řadě. Neskromně říkám, že to bude jen těžko smazatelný zápis v hokejové historii. V tomhle pohledu – chtě nechtě – musí ekonomická racionalita ustoupit trochu do pozadí. Doufejme, že se nám podaří úspěch z letošní sezony zúročit v příštím roce.

Pojďme tedy k celkové ekonomice. Jak bude vypadat vaše ekonomická vize pro sezonu 2010 – 2011? Nepochybuji, že by se v ní měl odrazit vynikající úspěch klubu ziskem titulu.
Jak už jsem zmínil, čeká nás mnoho práce jak na výdajové, tak příjmové části rozpočtu. Na straně výdajové bude nepochybně nejdůležitější jednání s vlastníkem haly, kterým je Městský rozvojový fond města Pardubic. Nájemné, které za halu platíme, nás v porovnání s ostatními extraligovými kluby zásadně hendikepuje. Pevně věřím, že nám i letošní sportovní úspěch pomůže přesvědčit zastupitele napříč politickým spektrem o tom, že si klub pomoc města zaslouží. Na straně výnosové to budou především jednání s našimi obchodními partnery o prodloužení spolupráce na příští sezonu. Pevně také věřím, že se nám podaří nalézt nové partnery, kteří s námi budou chtít spolupracovat. Práce na rozpočtu není jednoduchá, v této chvíli jsme třeba u páté verze a další nás ještě čekají.

Zejména před zahájením letošní sezony jste čelil atakům ohledně vašeho vstupu do pardubického hokeje a odkoupení majoritního podílu. Jak se situace vyvinula?
Na zastupitelstvu, které rozhodovalo o prodeji majoritního balíku akcií HC, jsem řekl, že doufám, že hokej v Pardubicích bude lidi spojovat, ne rozdělovat. Doufám, že i lidé, kteří zmiňovanou transakci kritizovali, vidí, že nechci klub vykrást, zavřít nebo ho odstěhovat někam jinam. Přiznávám však, že vámi vzpomínané období pro mě osobně a celou moji rodinu nebylo vůbec příjemné. I to byl jeden z důvodů našeho odchodu do USA.

Netrpí vaší neúčastí chod klubu?
Nemyslím si. Ve třetím tisíciletí jsou komunikační technologie na takové úrovni, že to nehrozí. S klubem jsem ve styku prakticky každý den. Fakt není důležité, jestli sedím v kanceláři na zimáku nebo ve své pracovně na Floridě.

Kdy vás zase v Pardubicích uvidíme? Zase až za deset měsíců?
Věřím, že dříve.

Jaromír Fridrich