Prožil si nepředstavitelný stres, strach o život se mu zarýval do morku kostí. Den před Štědrým dnem mu na urologii oznámili, že má zhoubný nádor na varleti. Jedna návštěva v ordinaci mu totálně změnila život. Převrátila ho naruby.

Peter Frühauf, dvaatřicetiletý obránce hradeckého Mountfieldu, překonal fázi prvotního šoku a s rakovinou bojuje na plné pecky. Stejně jako býval zvyklý na ledě.

Zdá se, že vyhrává. V únoru podstoupí léčbu radioterapií a už nyní plánuje návrat na led. Ne, v této sezoně ne. Ale v té další rozhodně. „Teď už si nepřipouštím nic zlé. Vůbec nepřemýšlím nad vyšetřeními po léčbě. Zajímá mě, kdy začnu trénovat," říká přesvědčivě.

Na dalších řádcích si přečtěte jeho osobní zpověď.

Jaký je v současnosti váš zdravotní stav?
Jsem po operaci a čekám na léčbu radioterapií, tedy ozářením. Jelikož mám zašitou ránu na slabinách, musel se začátek léčby odložit do doby, než operované místo sroste a uzdraví se natolik, aby vydrželo ozáření, které bude probíhat po celý únor.

Kdo se nedostal do vaší situace, jen velmi těžko si dovede představit, co prožíváte. Zkuste to popsat.
Cítil jsem změny na těle a větší únavu. Ale hrál jsem extraligu, trénoval v obrovském tempu se zdravými sportovci a nic si nepřipouštěl. Najednou jdete na rutinní prohlídku a máte rakovinu.

Jak jste přišel na to, že je s vaším tělem něco v nepořádku?
Už v září jsem pociťoval bolesti. Ovšem nijak extrémní. Přičítal jsem je vadě na výstroji, nebo reakci na úder. Pravou příčinu jsem ovšem neřešil, což byla samozřejmě chyba. V Třinci jsem schytal ránu pukem, dva týdny jsem nehrál a bolesti ustoupily. Utvrdilo mě to v tom, že šlo o problém s výstrojí. Vrátil jsem se na led a konečně se začal cítit fakt dobře – kondičně i herně. Vůbec by mě nenapadlo, že se mnou něco může být.

Jenže bohužel bylo.
S partnerkou Ivetou a s malým jsme jeli do Prahy na vánoční trhy a bolesti se mi vrátily. Věděl jsem, že tohle z hokeje nebude. Začal jsem si toho víc všímat. I na dotyk jsem cítil změnu, přesto jsem to nechal být. Čekal nás důležitý úsek sezony. Nechtěl jsem do sebe cpát antibiotika a chodit po doktorech.

A pak přišlo zlomové úterý třiadvacátého.
V kabině jsme jedli zelňačku, jely fórky morbidnějšího charakteru, dělali jsme si z toho srandu, jenže náš fyzioterapeut Jakub Dudek to vzal vážně a poslal mě do nemocnice. Možná mi tím prodloužil život. Netvrdím, že by se s tím později nedalo nic dělat, ale včasná diagnostika zvyšuje procenta uzdravení. Od té chvíle se můj život změnil na počítání procent. Kuba mi ještě volal, ať tam hned jdu, že mi to vyjednal. Na urologii to vzalo rychlý spád. Doktor zapnul ultrazvuk a za pár sekund mi oznámil, že mám rakovinu.

Takhle natvrdo?
Jo. Řekl mi jasně: nebudu vám nic nalhávat a dávat naději. My to tady vidíme. Víme, že máte rakovinu. Jděte si domů zabalit věci. Ještě dnes to musí jít ven. Mezitím vám vypíšu žádanku na lůžko.

Vybavíte si, jak jste reagoval?
Jeho řeč šla úplně mimo mě. Zavolal jsem Ivetě, mojí partnerce. V Hradci jsem měl na Vánoce rodiče, musel jsem jim to oznámit. Strašný stres… Vůbec nevím, co jsem si doma sbalil. Moc si toho nepamatuji. Volal jsem trenérovi Draisaitlovi, našemu generálnímu manažerovi panu Kmoníčkovi. Z auta jsem vytočil i číslo našeho týmového doktora Honzy Víchy.

Potřeboval jste informace?
Přesně tak. Ptal jsem se ho, zda to může být nezhoubné. A on na to: Jasně. Šance je.

Chápu, toužil jste slyšet dobrou zprávu.
Ano, nakoplo mě to. Na urologii jsem se vrátil pozitivně naladěný, položil jsem stejný dotaz doktorovi a ten mi řekl, že to je stoprocentně zhoubný nález. Jiná možnost u těchto typů nádorů neexistuje.

Jak vznikal rozhovor
Potkali jsme se po utkání s Libercem, dali řeč. „Čau Frigo, tak jak se máš?" Tuhle blbou otázku musel za poslední měsíc slyšet minimálně tisíckrát. Stejný dotaz, stejná odpověď. Pořád dokola. Jinému by z toho hráblo, poslal by ostatní k čertu. On ne. Nemá to v povaze. Vždycky se choval srdečně. I v této chvíli zachoval nadhled. Rozesmál se, rozverně se ptal, kde mám telefon a jestli ho jdu vyzpovídat. Byl to jeho klasický fórek. Vždycky si ze mě takhle střílel. Pak zvážněl, vysvětloval mi svoji současnou situaci, že ho čeká radioterapie. Zprvu se mu do povídání, které ho muselo emočně a psychicky vyčerpávat, moc nechtělo. S neurčitým výsledkem jsme se rozešli. Druhý den volal. „Jsi někde tady? Jestli chceš, tak za mnou přijď." Nebyl to klasický rozhovor. Spíš velmi osobní a emočně nesmírně silná výpověď člověka, který se zničehonic musel bát a pořád se bojí o svůj život. Peter Frühauf má můj nezměrný respekt a úctu, že se do toho pustil, že bojuje a že chce formou osvěty pomáhat dalším lidem.

Vážně nebyla sebemenší šance?
Byla, ale tak velká, jako kdybyste vyhrál pětkrát za sebou v národní loterii. Takže zase pecka na psychiku.

Kdy jste dostal první pozitivní zprávu?
Po operaci přišel můj lékař, že nález nebyl tak velký, a řekl mi větu, na kterou nikdy nezapomenu.

Jaká to byla?
Nebojte, uzdravíme vás! To mě zase koplo zpátky. Vytrhlo mě to z beznaděje. Stejně ale další vyšetření byly obrovským náporem na nervy. Šel jsem na CT, které mělo určit, kde všude jsou metastáze a zda postupují. Nikomu bych nepřál sledovat doktory, jak se u toho tváří. Jestli klidně, pozitivně, nebo jinak. Těch pár sekund, kdy vám jdou sdělit výsledek je hrozných. Člověk odhaduje, jak to dopadne. Zvyšuje a snižuje procenta. Ale na konci každého dne, kdy jsem tohle musel absolvovat, byla pozitivní zpráva. To mě velmi posilovalo. Teď už si nepřipouštím nic zlé. Vůbec nepřemýšlím nad vyšetřeními po léčbě. Zajímá mě, kdy začnu trénovat.

Co jste předtím o vaší nemoci věděl?
První dva dny zhola nic. V den, kdy mi to oznámili, jsem hned absolvoval operaci. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Jen jsem čekal, že mě někdo vzbudí. Nebo se bouchnu a probudím se. Fakt to bylo zlé.

Prožil jste nejhorší hodiny v životě?
Ano. Ze začátku vám není nikdo schopný povědět, o jaký typ rakoviny jde a co vám způsobí. Jaké jsou toho důsledky. Jestli budete žít, jak dlouho budete žít. Těch otázek je strašně moc. První hodiny jsou děsivé.

Od přírody jste bojovník, máte to v krvi. Musel jste i tak hledat jakousi skrytou sílu, jak se popasovat s tak zákeřným nepřítelem?
V první chvíli jsem říkal: Dejte mi padesát procent naděje. Stačí padesát. A poperu se s tím a zvítězím. Mám přece synka. Musím ho vidět odmaturovat, jít na jeho stužkový večírek a padesát procent mi k tomu bude stačit. První den jsem do noci čekal na operaci. Seděli jsme s doktory, rozebírali Armstronga. Jeho proces léčby. Že měl metastáze na plicích. A kdybych je měl i já, že ať se nestresuju, že můj typ rakoviny dobře reaguje na léčbu. Mě to stačilo! Každé procento naděje mě nabíjelo další a další silou. Až jsem vnitřně dospěl do stadia, že se nyní bavím jen o hokeji a o našem synkovi.

Pět dní po operaci jste ze skyboxu sledoval zápas s Litvínovem. Neměl jste spíš zůstat v posteli?
Měl. (usměje se) Ale nešlo to jinak. Oholil jsem se, nageloval se. Přitom jsem měl bolesti. Iveta mi nadávala, že si beru rifle. Dělal jsem úplné kraviny. Rána mě tlačila jako sviňa. Jenže já jsem nechtěl, aby se na mě na stadionu někdo díval jako na nemocného člověka. To by mi strašně odčerpávalo síly.

Mountfield Hradec Králové – HC Verva LitvínovFanoušci vám vyjádřili podporu obrovským transparentem, celá hala tleskala. Bylo to obrovské a upřímné gesto. Vnímal jste to stejně?
Mám to vyfocené v mobilu, vzkaz na té tapetě znám z paměti. Nechci shazovat nikoho doma, ale tohle by se mi na Slovensku asi nestalo. Poprvé od operace jsem byl dojatý, skoro jsem slzel. Naši „šéfové kotle" jsou inteligentní kluci. Co pro nás dělají, je neuvěřitelné. Jak nás povzbuzují i v totální krizi… Dvacet jich přišlo na rozbruslení, roztáhli transparent, že nás neopustí. Já už jsem prostě Hradečák! Vždyť oni se mnou prožívali narození syna. Vzniklo mezi námi velké pouto. Teď jsme jedna rodina.

Ještě jste nepodstoupil krycí léčbu a už jste se pustil do osvěty. O co přesně jde?
Pan doktor Hoffman mě požádal, zda bych do toho nešel s nimi. O této formě rakoviny se toho totiž moc neví. Chlapi nevědí, jak se prohmatat, jak si to najít, co při tom cítit. Chybí informace. Přitom to postihuje kluky od čtrnácti let. Jenže spousta z nás se stydí. Co si budeme povídat – chlap je chlap. Nebude se kontrolovat, k doktorovi půjde, až když je to nevyhnutelné. Nechce jít na vyšetření, které trvá minutu a není nepříjemné. Jenže to málokdo ví. Proto budeme chodit po školách, pořádat semináře a vést debaty v rádiích. Docela se to rozjíždí, což mě moc těší. Kdybychom pomohli třeba jen jednomu člověku, bude to pro nás výhra.

Berete to jako vaše nové životní poslání?
Bezpochyby. Musím to tak brát. Kuba mi toho 23. prosince možná zachránil život. Zvýšil mi procenta. Vůbec nevím, kdy bych k doktorovi zašel. Jestli by už nebylo pozdě. Chci předat svoje zkušenosti, které jsem za tu dobu získal. Cítím, že je to tak správné. Nedokázal bych žít s pocitem, že jsem mohl někomu pomoct a neudělal to.

Už jste měl přednášku v kabině?
Chtěl jsem kluky uklidnit, že pokud si něco nahmatají, aby se nestresovali, nebáli se toho a podstoupili vyšetření. Považoval jsem za povinnost jim říct, co a jak.

Vyptávají se, kdy se vrátíte na led?
Samozřejmě. Spekulovali jsme, že pokud by se v play off došlo daleko, že bych se mohl vrátit. Ale po té léčbě bych nehrál ve stoprocentní formě a to bych klukům nemohl udělat. Kdybych něco pokazil, nepřežil bych to. Tato sezona je sice pasé, ale je skvělé, že se můžeme bavit o další kariéře.

Po utkání s Libercem vás v zákulisí zastavil Jan Výtisk a vyptával se na váš stav. Nebyl jediný. Je vám nepříjemné dokola odpovídat na stejnou otázku?
(přemýšlí) Není. Je to pro mě vyjádření podpory. Není to o tom, co jim povím. Stejně tomu z medicínského hlediska houby rozumí. Zeptají se, jak se mám. Jsou rádi, že mě vidí a že na mě ještě nemusí sypat hlínu. (rozesměje se) Vidí, že stojím na nohou a vypadám zdravě. Přišli i kluci, o kterých jsem neměl vysoké mínění. Podpoří mě, udělají gesto. Hned si uvědomím, jak jsem byl hloupý, že jsem si o nich vytvořil obrázek z jednoho zápasu, z jednoho nečistého zákroku.

Slavní sportovci, kteří přemohli rakovinu:
Mario Lemieux (hokejista)Jednoho z nejlepších hokejistů historie postihla rakovina lymfatických uzlin. Během operace mu vytáhli třícentimetrovou uzlinu, poté absolvoval radioterapii. Ve vrcholové formě se v dresu Pittsburghu vrátil do kolotoče NHL.

Lance Armstrong (cyklista)Ještě před tím, než byl usvědčen ze systematického dopingu, jeho příběh inspiroval masy. V roce 1996 onemocněl rakovinou varlat. Lékaři mu dávali jen padesátiprocentní šanci na přežití. Slavný cyklista nemoc přemohl. Vrátil se do sedla a zase vyhrával největší etapové závody.

Saku Koivu (hokejista)Finská hokejová legenda si krutou zprávu vyslechla v roce 2001. Za bolesti hlavy a břicha mohly rakovinotvorné buňky v žaludku. Koivu podstoupil devastující chemoterapii, rok na to se oženil a ve formě se vrátil do sestavy Montrealu Canadiens.

Martina Navrátilová (tenistka)Lékaři slavné tenistce našli v únoru 2010 bulku v levém prsu. „Posadilo mě to na zadek. Plakala jsem," vzpomíná na chvíle děsu devítinásobná vítězka Wimbledonu ve dvouhře. Podstoupila šestinedělní terapii, vyléčila se a po světě začala šířit osvětu. Dokonce o nemoci natočila film.

Miloš Holaň (hokejista)Ještě během aktivní kariéry mu na předsezónních testech v Anaheimu diagnostikovali leukémii. Výjimečně nadaný ofenzivní obránce podstoupil nutnou transplantaci kostní dřeně. K hokeji se vrátil, ale už nikdy v bývalé formě.