Slavný hokejový útočník oslaví v neděli významné životní jubileum – 70. narozeniny. Legenda pardubického, českého a československého hokeje, jejíž dres je vyvěšen pod střechou pardubické haly, má ve sbírce řadu hráčských i trenérských úspěchů. V rozhovoru mluví VLADIMÍR MARTINEC o tom, jak hokej sleduje, nebo i o současném pardubickém hokeji.

Někdo věk řeší hodně, jiný vůbec. Co pro vás znamená, že se tam v neděli objeví sedmička?
Beru to jako skutečnost, sedmička tam bude. Je to osud, je to normální, tak je to v pohodě. Já si s tím nelámu hlavu, to spíše okolí o tom teď mluví. Pořád jsem ještě dost známý, tak to řeší okolí.

Následující dny se tedy ponesou spíše v duchu narozenin nebo Vánoc?
To je právě to, co jsem měl celý život. Měl jsem narozeniny a hned byly Vánoce. Dá se říct, že narozeniny tak víceméně nebyly žádné. Když jsem byl malý, tak se to v Lomnici bralo trochu jinak. Tam se slavily až takové kulaté narozeniny, jako třeba padesátiny. Navíc jsem to měl v předvánočním období, tak se to spláchlo najednou.

Když jste byl menší, nebylo vám to někdy líto?
O tom se mluví až teď. V šedesátých letech jsem o tom nepřemýšlel, bral jsem to jako skutečnost. Tehdy navíc nebyly takové oslavy jako dnes, kdy se pořádají domácí party s dětmi a rodiči. Byla jiná doba.

Hokej vás ovšem provází celý život. Jaká je ta vaše současná role?
Dá se říct, že jsem víceméně divák, který to sleduje a má o hokeji své myšlenky. Ty se ovšem málokdy dají více ventilovat. Věkový rozdíl už je velký, progres tady je. Mladí mají na hokej zase jiný náhled, než jsem měl já. Hrál jsem ho skoro až do šedesáti let, kdy jsem tady skončil při zápasech s veterány, protože mně už moc nepůjčili puk. Řekl jsem si, že už na led nemusím chodit. Přestal jsem a tím skončilo moje sportování. Zkrátka je to tak, čas se nedá zastavit.

Působil jste i jako trenér. V posledních letech už vás to nelákalo se postavit někam na střídačku?
V poslední době snad ani ne, protože trenérské povolání je řehole. Abyste to dnes vše zvládl, musíte mít i dobré asistenty. Musíte tomu věnovat podstatně více než dřív. Věda do toho dost pronikla, kluci to tak chtějí. Hraje se pořád na dvě branky, ale servis je nutný. Pokud není, tak se potom lze vymlouvat i na to, že hráč měl udělat kličku doprava, jenže ji provedl doleva. Věda jde hrozně dopředu, sestřih zápasu se dá rychle udělat. Když si vzpomenu na světové šampionáty 2000 nebo 2001, tak jsem měl dvě videa. Na jednom jsem to prohlížel a označil, potom nahrál na druhý přístroj. Teprve pak z toho vznikl nějaký desetiminutový sestřih.

Jaké hokeje sledujete, třeba i NHL?
Ne, na NHL se nedívám, to je v noci. Divám se na přenosy v České televizi. Hokeje jsem měl za celý život hodně, tak jsem si ani placené televize nepořizoval. Když je nějaký zajímavý zápas, tak se jdu podívat naproti do hospody. Dám si k tomu dva malé šnyty a ještě tam k tomu mám zasvěcené komentáře odborníků, kteří tam sedí ve výčepu. Kolikrát tam je sranda, někdy se jim snažím i oponovat. Ale abych byl fanatik, který bude sledovat odpoledne a večer každý zápas, to už ne.

Zápasy české reprezentace vám ovšem neuniknou…
Jasně. I když teď nároďák v Rusku prohrál, tak herní projev je slušný. Někdy se vyhraje a někdy prohraje.

V současné extralize se hraje hodně zápasů i přes vánoční svátky, což za vaší éry nebylo. Jak se na to díváte?
Když jsem hrál já, tak byla přestávka. Někdy kolem 22. prosince jsme se vraceli z reprezentace, pak byla přestávka až do 3. ledna. Potom byly doby, kdy se přiletělo z Moskvy a ještě jelo nějaké béčko do Kanady. Ale liga se nehrála, což byla škoda. Když vidíme, kolik teď na tyto zápasy chodí lidí… Pro hráče je to náročnější, ale lidé už zase rádi vypadnou z domova. Je to pro ně zábava.

Když jste přes Vánoce měli přestávku, hlídali vás hodně v té době trenéři?
Ne, vůbec. Letěli jsme do Ruska na turnaj a když jsme se vrátili, tak měl každý volno. Nebo potom ještě Pardubice jezdily do Švédska, kde se odehrálo třeba pět zápasů. Oslavil se tam i Silvestr a jelo se zpátky. Vánoční svátky tak dříve byly i spojeny s výjezdem do zahraničí. Jelo celé mužstvo, což pro kluky, kteří hráli jen v Pardubicích, byla odměna.

Spíše jsem to myslel i tak, jestli jste musel řešit, kolik cukroví si přes svátky dáte…
Tenkrát to nebylo tak přísné. Každý věděl, co je nejlepší pro jeho tělo. Co mu vadí a co může. Když někomu vadilo sladké, tak si to nedal. Teď máme nutriční poradce, ale já říkám, že každý hráč musí mít nějaký tuk na sobě. Když vidím dnes mladé kluky, tak říkám, že nemají z čeho brát energii. Někdo se mnou nebude souhlasit, ale já to tak cítím.

V tomto týdnu proběhlo tradiční setkání bývalých pardubických hokejistů. Vzpomínáte na dřívější úspěšnější časy?
No, úspěšnější… Udělali jsme titul 1973, potom dva v letech 1987 a 1989. to bylo všechno. Takhle… Dá se říct, že v té době, kdy jsme hráli, jsme měli málokdy existenční problémy. Je to nesrovnatelné. Tenkrát museli být všichni hráči tady, až do revoluce. Odcházeli jen okrajoví hráči. Když byl někdo v prvních dvou lajnách, tak neměl nárok. Mě tenkrát chtěl Bukač do Sparty, ale nakonec jsem to vzdal. Možná, že by se dohodli, ale spíše to nepřipadalo v úvahu. Kromě dvou roků vojny tak hráči zůstávali ve stejném klubu.

A když se bavíte, tak jsou bývalí hráči ze současného stavu v Pardubicích rozčarovaní?
Jsou, jsou… To už jsme tady slyšeli loni i předloni. Někteří jsou agresivnější, pak jsou ti, kteří to berou, jak to je. Když to řeknu neslušně, tak se do toho pořád šťourá. Lepší hráči, kteří by byli dostupní, nejsou. Nebo ne? Musí to odehrát ti, kteří jsou tady. Lidé, kteří jsou za to zodpovědní, z nich musí dostat to nejlepší. Když budou všichni hrát na sto procent, tak by neměl být problém. Když se podíváme, tak bylo hodně zápasů, které Dynamo prohrálo o gól. To jsou ztracené body. Ale ještě něco…

Povídejte…
V létě se tady udělaly dobré nákupy a bylo všechno happy. Možná si někdo myslel, že to půjde samo. Pak přišly porážky a vystřízlivění. Ale už chyběly body ze zápasů jako Litvínov, Zlín, Olomouc. Myslím, že ne všichni byli dobře psychicky připraveni na sezonu. Kdyby hráli tak zodpovědně jako nyní, tak by o ten gól vyhráli. Podívejte se na začátek Varů, které udělaly sérii a jsou teď v klidu.

Co podle vás ukázaly domácí výhry nad Spartou a Kometou?
Ukázalo se, že na to tým má. Je otázka, co s mužstvem udělají další změny, které se o přestávce odehrály. Teď to je jejich věc. Nemá do toho nikdo šťourat. Novináři to samozřejmě mohou kritizovat. Ale jak říkám, je tady manažer, hlavní trenér, realizační tým. Dělejte a pokud to nepůjde, tak si třeba za čas uděláme schůzku. Zhodnotíme to a rozhodneme se, jestli budeme pokračovat dál.

A když se podíváme do nejvyšších klubových pater a vedení… Pomůže podle vás Dynamu aktuální hledání strategického partnera, nového akcionáře?
Asi by někdo měl přijít a vzít si to. To je můj názor. Když se podíváme na některé další kluby, tak v nich fungují persony, podle kterých se jede. Musí být ve vedení pevná ruka.

Nějaký velký šéf…
Jasně. Ten, který to bude mít pod kontrolou. Pod sebou bude mít další lidi, kteří za dané věci zodpovídají. Musí být jasná pravidla. Když si to někdo koupí, tak si je určí.

HOKEJOVÉ KAPITOLY POHLEDEM VLADIMÍRA MARTINCE

Hráčská kariéra

Pardubice: První titul pro Teslu. Lidi chodili
„Určitě musím zmínit první titul v roce 1973, který tady do té doby nebyl. A zase na dlouho zůstal jediný. Hrál jsem tady od roku 1967 do roku 1981, v té době jsme hráli slušný hokej. Lidi na to chodili, tady bylo ještě na starém zimáku zvýšené poschodí na stání, kapacita byla vyšší než dnes. Neměli jsme nikdy problém se záchranou, možná až na jednu sezonu, kdy nám utekl brankář Jirka Crha. Já jsem se navíc z olympiády vrátil se zlomenou rukou. Pak jsme se z toho dostali. Ty sezony předtím byly bez problémů.“

Reprezentace: Stálý tým a třikrát mistři
„To byl jeden mančaft, který se prakticky neměnil. Základ? Já, Bogas Šťastný, Bubla, Hlinka, Ebermann a další. Všichni jsme takhle jezdili po reprezentačních akcích prakticky až do nějakého roku 1978. Získali jsme tři tituly mistra světa. Měnil se dvanáctý útočník, případně šestý a sedmý bek, jinak byl tým stabilní. Znali jsme se, vyhověli jsme si. Byly tam různé povahy, ale všichni se respektovali. To byla sedmdesátá léta. A pro mě navíc přišel vydařený rok 1976, kdy jsem byl nejlepším útočníkem mistrovství světa.“

Trenérská kariéra

Pardubice: Tituly i volnost po revoluci
„V roce 1989 jsme udělali titul, to byl ještě stále stabilizovaný mančaft. Potom přišla sametová revoluce, řada lidí si myslela, že najednou můžeme všichni všechno. Vzhledem k úrazu Čajky se začaly řešit pojistky a další věci. Možná jsme taky nebyli schopni hráče ukočírovat. Po posvícení následuje půst, ale ovlivňovaly to i další okolnosti. Když jsem přišel na střídačku v roce 2005, tak jsem měl zase celkem zdravý tým. Vzhledem k výluce NHL tady byli Hejduk, Bulis, Hemský, už tady hrál Rolinek a další. Tým měl vnitřní sílu, vždy někdo uměl bouchnout do stolu.“

Reprezentace: Zlatý hattrick a Nagano
„Jako asistent jsem byl u nároďáku od roku 1997, hrál se velice dobrý hokej. Jen škoda, že jsme prohráli na olympiádě v roce 2002 s Ruskem. Předtím byl třikrát titul mistra světa. Nejprve ještě s Ivanem Hlinkou, pak jsme u týmu zůstali s Josefem Augustou. A fungovalo to. Vyhověli jsme si, hráči nás respektovali. Bylo to v pohodě. A největší úspěch bylo Nagano v roce 1998. To je jasné. Sešli se nejlepší hráči světa. Udělali jsme tam díru do světa, hlavně díky Hašanovi a dalším hráčům.“