A pište si, že na severu Evropy nezapomínají. V hlasování na webu klubu, do kterého se zapojilo tři a půl tisíce příznivců, vyhrál anketu o nejoblíbenějšího hokejistu Jokeritu všech dob. „Je to velká pocta, hokej se pro lidi hraje,“ říká OTAKAR JANECKÝ, v současnosti asistent trenéra v pardubickém Dynamu.

Šestapadesátiletý Janecký patří mezi ikony klubu z Helsinek. Již dříve byl podobně jako v Pardubicích vyřazen jeho dres s číslem 91. Nyní byl fanoušky navíc zvolen jako nejlepší útočník a hráč desetiletí. Dostal se rovněž do nejlepší sestavy Jokeritu.

Co pro vás prvenství znamená?
Samozřejmě je to velká čest. Už jen tím, že jako cizinec ve Finsku nebo v jakékoliv zemi ovládnete podobnou soutěž. Sice jsem tam hrál 8 let, ale porazit takové hvězdy jako Teemu Selänne a Jari Kurri se jen tak někomu nepoštěstí. Není to jen moje ocenění, zásluhu na tom mají i ostatní kluci, s kterými jsem ve Finsku hrál.

V anketě hlasovali fanoušci Jokeritu. Jaký jste s nimi měl vztah, taky jste jim mával na tribuny jako tady u nás?
Finové jsou takoví, že dělají, co se jim řekne. Při utkání jsou koncentrovaní na výkon. Když tam potom přijde takový exot z Česka, který mává lidem, když jde na buly, tak jsem si asi jejich srdce získal. Samozřejmě to muselo být podpořené výkony a tím, že jsme získali čtyři tituly. Hráli jsme třeba o půl sedmé, po zápase byla před halou auta a čekala tam spousta příznivců. Já jsem pak přišel domů třeba o půl jedné, protože jsem se podepisoval a fanoušky jsem neodmítal. Takoví by měli profíci být. Je to stejné jako v divadle, herec publikum potřebuje, my jsme svoje fanoušky taky potřebovali. Pro lidi hokej hrajeme.

Když jste se vrátil zpět do Pardubic, tak Jižní tribuna zpívala chorál o tom, abyste se s tím nepáral. Znělo něco podobného i ve Finsku?
Fanoušci měli při zápase plakát s nápisem ve finštině, kde bylo uvedeno něco ve smyslu, že jsem mašina. V průběhu sezon, co jsem tam byl, vždy přišli s něčím novým. A to nebylo jen směrem ke mně, ale o všech hráčích. Jokerit jsem nebyl já. Sám hokejista nic nedokáže, vždy k tomu potřebuje spoluhráče. Ze začátku se mnou hráli Teemu Selänne a Keijo Säilynoja. Pak hráli v našem útoku Juha Lind a Petri Varis. Celou dobu za mnou byli obránci Walterri Immonen a Mika Strömberg.

Koho z bývalých spoluhráčů jste nyní ve Finsku potkal?
Dá se říct, že téměř všechny. Mají tam funkce ambasadorů Jokeritu, což jsou převážně právě kluci, kteří se mnou hráli a teď na zápasy docházejí. Když je nějaká veteránská hokejová akce, tak Finové mají největší zastoupení právě z Jokeritu. Tam se taky vidíme.

Jokerit slaví výročí padesáti let od založení klubu. Těšil jste se, že se znovu podíváte do známých míst?
Já jsem hlavně dva dny nespal, protože mi volali, že si mám připravit nějaký projev, pokud vyhraji (usmívá se). Blbě mluvím v češtině, ještě hůře v angličtině, navíc před takovým počtem lidí, to je takový horor. Uvědomoval jsem si, že pokud budu mluvit, tak to musím říct tak, aby to fanoušci pochopili. Ve čtvrtek jsme přiletěli, druhý den jsme šli se synem Davidem, který cestoval se mnou, na zimák. Dělal jsem rozhovor, pak jsme šli pozdravit kluky do kabiny Jokeritu.

A jak probíhalo vyhlášení zmiňované ankety?
Vrátili jsme se opět hodinu před zápasem, kdy nás dovezli na stadion. Tam těsně před utkáním proběhlo vyhlášení pěti nejlepších hráčů. Zjistilo se, že jsem vyhrál, měl jsem mít krátký proslov. Zápas jsme pak sledovali ze sky boxu, o přestávkách byla autogramiáda, tak jsem se vrátil až na třetí třetinu. Po zápase následoval galavečer, kde jsme se sešli téměř všichni. Chyběl jen Teemu Selänne, který žije v Americe. Druhý den jsme jeli zase domů. Bylo to rychlé, ale krásné.

Selänne byl za vámi na druhém místě. Jaké na něj máte vzpomínky?
Hráli jsme spolu v jedné lajně. Asi po dvou měsících nás dali dohromady, i Teemu měl velký podíl na našem titulu. Byl svůj, hrál výborně už v době, než šel do NHL. Byla mezi námi taková chemie, kdy on poznal, že nejsem chrt a nestřílím. Spíše jsem nahrával, což zase on dokázal využít, protože byl rychlý a uměl dát gól.

A třetí byl Jari Kurri, v současnosti generální manažer Jokeritu…
Hrál s námi během výluky. On toho moc nenamluvil, ale když něco řekl, tak každý hned věděl, co má dělat. Jinak je velice pozitivní. Teď má na starost hokej v Jokeritu, ale je skromný a není na něm vidět, že byl hvězda NHL a finského nároďáku. Je vidět, že to dělá dobře, stačí se podívat na tabulku KHL.

Pojďme se podívat ještě zpátky. Jaké pro vás byly začátky ve Finsku?
V té době byla taková pravidla, že může vycestovat hráč, kterému je třicet let a má odehráno něco v národním mančaftu. Bral jsem to tak, že ve Finsku je celkem rychlá liga a že tam vydržím dva nebo tři roky. A pak půjdu do Německa, odkud jsem nějaké nabídky měl. Plánoval jsem, že hokej budu hrát do pětatřiceti, ale to člověk nikdy neví. Šel jsem do SaiPa Lappeenranta, kde jsem hrál rok. I když jsme jako klub spadli, tak mně se celkem dařilo, udělal jsem šedesát bodů.

Potom hned přišla nabídka na přestup do Jokeritu?
V té době si mě vyhlédl prezident Jokeritu, ale mně se moc nechtělo, protože tam trénoval Boris Majorov. Všichni známe, jaké jsou drily ruských trenérů. A já jsem byl takový pohodář. Po diskuzi s manželkou, která mě přemluvila, jsem nakonec šel. Ze začátku to bylo dost tvrdé, ale samozřejmě toho nelituji. Postupem času mě měl rád i Boris (směje se). Zůstal jsem osm let. Potom chtěl prezident obměnit celý hráčský kádr, nepočítal už se staršími hokejisty. Mně v té době bylo už skoro čtyřicet. Šel jsem ještě na rok do Espoo Blues a pak jsem se vrátil sem do Pardubic.

S Jokeritem jste vyhrál čtyři mistrovské tituly. V čem byla největší síla týmu?
Mužstvo bylo kvalitní, proto jsme vyhráli ve Finsku a dvakrát jsme uspěli i v evropské soutěži. Za tu dobu, co jsem tam byl, se vystřídalo více trenérů. Nejen Majorov, ale i Hannu Aravirta, Curt Lundmark ze Švédska a další. Ale co se týče hráčů, tak první dvě nebo tři lajny se moc neměnily. Byli jsme na sebe zvyklí, šlo o týmovou práci podpořenou dobrým gólmanem.

Nenapadlo vás někdy, že byste ve Finsku zůstal i po skončení hráčské kariéry?
V té době, kdy jsme se vraceli, už nám děti vyrůstaly. Otíkovi bylo třináct, Karolínce deset. Byl čas se vrátit domů, aby si správně oprášili češtinu, protože chodili do anglické školky a potom školy. Mám tady i svoje kamarády, nejlépe se domluvím v češtině. Nás to táhlo domů, proto jsme se vrátili.

Jokerit nyní hraje Kontinentální hokejovou ligu. Jak fanoušci přijali tuto soutěž, projevilo se to nějakým způsobem na atmosféře?
Myslím, že je stejná. Už když jsem hrál za Jokerit, tak jsme se stěhovali ze staré haly, kde jsme působili s rivalem z IFK, do Hartwallu. Fanoušci novou soutěž přijali výborně, na každý zápas je osm až devět tisíc diváků. U nás v Pardubicích chodí taky dost lidí, i když se nám tolik nedaří.

Z návštěvy Helsinek jste si tedy odvezl pozitivní zážitky?
Všichni se rádi vrací do míst, kde je mají rádi a nezanevřeli na ně. Nebudu říkat, že mě tam každý zná, to v žádném případě, Helsinky jsou velké. Ale dýchne na vás taková pozitivní energie, když přijdete na klub do Jokeritu a vidíte, že dveře jsou otevřené a lidi vás tam rádi vidí. To je příjemné, samozřejmě.