Legenda československého i českého hokeje nepřestává sbírat ocenění i ve svých třiasedmdesáti letech. Jeho milovaný klub v letošní sezoně pořádá oslavy sto let hokeje v Pardubicích. Za své úspěchy byl zvolen hráčem i trenérem celé pardubické éry. „V mém životě se jedná o něco výjimečného a těžko se pro tento okamžik hledají slova. Hokej byl pro mě kromě rodiny v Pardubicích všechno. Tady jsem dosáhl největších republikových úspěchů, Pardubice mě vystřelily do mezinárodního hokeje. Při vyhlašování mi přejel po těle příjemný mráz. Zajímavé bylo, že jsem do té doby nikdy takový pocit nezažil. Ani při zisku titulů ani při zisku mistra světa. Aplaus diváků jsem vnímal jako obrovský dík za mou hráčskou i trenérskou kariéru,“ vyznává se Martinec v rozhovoru pro Deník.

Co pro vás znamená hokej?

(pousměje se) Do patnácti pro mě neznamenal téměř nic. Snad jen to, že jsem ho hrál s klukama v Lomnici na rybníku. Ale v té době jsem dělal všechny možné sporty. Tím, jak jsem přešel do Pardubic, pro mě začal znamenat všechno. Hokej je celý můj život. Od mládeže přes dospělé, zahraniční angažmá až po trénování. Dá se říci, že od nějakých sedmnácti se živím a zabývám hokejem.

Co pro vás znamenají Pardubice?

Je to podobné. Do patnácti jsem pomalu nevěděl, že jsou nějaké Pardubice. No a potom se staly mým druhým domovem. Kromě přestávek, kdy jsem působil v Německu a v Praze na hokejovém svazu, jsem se odtud nehnul na krok. Dá se říct, že jsem Pardubák každým coulem.

Vladimír MartinecVladimír MartinecZdroj: DENÍK/Tomáš Kubelka

Standing ovation pro hráče i trenéra století

Nedávno jste se stal dvojnásobně nejlepším v historii pardubického hokeje, tedy ve spojení vašich dvou srdečních záležitostí. Kam řadíte ve vašem životě plných medailí a vyznamenání tato ocenění?

Odpovím vám otázkou: Kolikrát bude ještě sto let pardubického hokeje? V mém životě se jedná o něco vyjímečného a těžko se pro tento okamžik hledají slova. Hokej byl pro mě kromě rodiny v Pardubicích všechno. Tady jsem dosáhl největších republikových úspěchů, Pardubice mě vystřelily do mezinárodního hokeje.

Ocenění pro nejlepšího hráče vás asi nepřekvapilo.

Musím se přiznat, že ne. Když se podíváte, čeho jsem všeho dosáhl, těžko to ještě může někdo někdy zopakovat.

O primát jste se ale dělil s Dominikem Haškem. Co říkáte jeho společnosti?

Tak ta mi rozhodně nevadí (mrkne). Dominik byl ve své době nejlepším gólmanem v republice a možná v celé historii. Mezi nejlepší na svém postu se vypracoval i v NHL. V Pardubicích získal tři tituly. Hašan je ale především světová persona. V NHL si musel na svoji šanci počkat, aby mohl všem ukázat, že se mýlili. Jenom potvrdil, že je pan brankář. My jsme si to rozdělili. Hašan sbíral největší úspěchy v zámoří a já doma. Ti co nás vybírali, to vyřešili šalamounsky (usmívá se).

Vladimír Martinec si schovává bundu z Nagana i po pětadvaceti letech.
V Naganu: Martinec seděl načerno u komentátorů. U cigárka předával info Hlinkovi

Čekal jste, že získáte i neméně prestižní ocenění Trenér pardubického století?

Vůbec mě to nenapadlo. Já to netušil ani při vyhlašování. V první chvíli jsem nevěděl, co na to říct. Neměl jsem nic připraveného, tak jsem spustil, že výborných trenérů působilo v Pardubicích hodně. Mezi nimi se těžko vybíralo. Byli výborní, byli zkušení. Především pan Sekera, který s námi udělal první titul. Nebo Josef Paleček, který působil také u nároďáku. Zdeněk Uher, Karel Franěk, Miloš Říha. A mohl bych pokračovat.

Aplaudovala vám zaplněná aréna. Co se ve vás odehrávalo?

To bylo něco výjimečného. Počítám, že při oslavách stoletého výročí do ní dorazili vesměs Pardubáci. Tedy lidi, co milují hokej a také na něj chodí. Znají pardubickou historii a vědí, čeho hráči dosáhli. No a chtěli je po letech spatřit na vlastní oči. Těch nějakých 120 mistrů republiky v jedné hale, v jedné společnosti. Opakuji nádherný pocit.

Konkrétně vás v obou případech ocenili potleskem vestoje. Ukápla slza dojetí?

Slza neukápla ale přejel mně po zádě mráz. Řekl bych příjemný mráz. Zajímavé bylo, že jsem do té doby nikdy takový pocit nezažil. Ani při zisku titulů ani při zisku mistra světa. Vnímal jsem to jako obrovský dík za mou hráčskou i trenérskou kariéru. Taky jsem si říkal, jestli už se nechtějí se mnou rozloučit (směje se).

Jste pardubickou ikonou i na veřejnosti. Jak se žije s popularitou?

Nikdy jsem s tím neměl problém. Tím, že jsem celý život chodil po městě, protože bydlím prakticky v centru, na Karlovině, tak jsou lidi zvyklí, že se potkáme. Prohodíme pár slov a každý si jde svojí cestou. Nepřipadám jim jako nějaký exot.

Včas sešitá achillovka

Hokejový svět ale málem o Vladimíra Martince přišel daleko před začátkem jeho sportovní kariéry, když se nezranil při hře. Co se tehdy stalo?

Bylo mi asi sedm. Otec jel s traktorem, já stál na valníku a ukazoval jsem mu. Jak jsem couval, tak jsem šlápl na naklepanou kosu a probral jsem se až v sanitce. Doktoři mi řekli, že kdybych přijel o půlhodiny déle, tak pajdám celý život. Protože tu rozseknutou achillovku, už by mi dolů nenatáhli a nešla by zašít.

Záchrana talentu se podařila a vy jste mohl sportovat. Můžete přiblížit vaše začátky s hokejkou? Objevil jste v sobě nějaké geny?

Ne, absolutně žádné. V rodině nikdo moc nesportoval. Chodil jsem na rybník, který měl asi sto metrů. Tenkrát byly opravdu ještě zimy a u nás v Podkrkonoší mrzlo od listopadu do března. Odhrnul se sníh a byl jsem tam ode dvou až do tmy. Někdy i déle, protože z vedlejšího Technolenu na vytvořené hřiště dosahovala světla.

Jak jste se tedy sám naučil hrát hokej?

Měli jsme partu asi deseti kluků v rozmezí do pěti let. Takže jsme mohli v klidu hrát na dvě. No a za tři, čtyři hodiny denně se toho dá naučit hodně (úsměv).

Z Lomnice do Pardubic je to lán cesty. Jak jste se z rybníku dostal do hokejové bašty?

Hráli jsme v Pardubicích finále krajského dorostu. Trenér Sekera přišel za mým spoluhráčem, jestli by nechtěl jít k nim. Jenže on už byl v učení tam u nás, a odvětil mu, že nikam nepůjde. Tak si vybral mě. Já mu samozřejmě řekl, že jo. Pak se na mě byl ještě podívat na Sportovní hry mládeže v Turnově. Tam jsme se dohodli. V létě mě přivezl brácha na motorce do Pardubic. Pak jsem se chystal na soustředění na Sázavu, kde měl Sekera chatu a přišel úraz.

Ocenění pro nejlepší hráče ve stoleté historii Dynama Pardubice si odnesl Vladimír Martinec a Dominik Hašek.
Dynamo se obléklo do gala. V Pardubicích oslavili sto let svého fenoménu hokeje

Povídejte, co se přihodilo?

Pracoval jsem na letní brigádě jako závozník. Jel jsem na pionýru a sestřelilo mě nějaké auto. Zlomil jsem si levý klíček a v tu chvíli nastala otázka, co bude. Nakonec jsem na soustředění odjel, ale musel jsem být opatrný, protože jsem se vyléčil sám.

Jak to?

Brácha mě vezl na motorce do Semil na kontrolu. Mimochodem málem jsme se v jedné zatáčce vysypali, jak jel rychle. Přijeli jsme do nemocnice a tam bylo tolik lidí, že se nám nechtělo čekat. Tak jsem na záchodě sundal takové esíčko na zafixování klíční kosti, protože tehdy se to do sádry nedávalo. No a jeli jsme domů. Tím skončilo léčení. Ale to nebyl jediný problém na soustředění.

Co se ještě vyvrbilo?

Už nic, ale byl jsem fyzicky zaostalý. Mí spoluhráči měli od nějakých deseti let pravidelné hokejové tréninky. Já žádný. V Lomnici jsem začal hrát až někdy ve dvanácti za žáky a pak hned za dorost. Spíše jsme hráli, než trénovali. Na Sázavě jsme běhali a vzpírali. Poprvé v životě jsme viděl medicinbal. A když jsme běhali, tak byl Sekera věčně za mnou, abych se neztratil. Protože jsem byl daleko poslední. Na druhou stranu patřil jsem k nejlepším v různých hrách. Nebyl jsem totiž tak jednostranně zaměřený jako ostatní kluci. Takže si mě nechali. A já pak sedl na vlak, Sekera si mě vyzvedl na nádraží. Odvezl mě na svobodárnu a řekl: Starej se!

Rodiče vám nebránili v hokejové kariéře, nechtěli vás mít doma?

Nevím o tom, tedy nikdo nic neříkal. Bralo se to tak, ať si to kluk vyzkouší a uvidí se. Navíc do Pardubic šel i mladší brácha ale po čtrnácti dnech to vzdal a vrátil se domů.

Zdroj: Youtube

Na vodních lyžích za Štrougalem

Obrazně řečeno, napadlo vás někdy, že budete docházet na pardubický zimák ještě ve svých 73 letech?

To mě nenapadlo snad nikdy. Když je člověk mladý, tak s něčím podobným vůbec nepočítá. Jednou ale musí přijít doba, kdy sem přestanu chodit.

Dokonce jako jediná z legend máte vlastní kancelář. Máte nějakou funkci v klubu, nebo jste jen „emeritní pan rada“?

Ono je trochu jinak. Já jsem sice poradce sportovního ředitele HC Dynamo Pardubice, ale vykonávám také funkci předsedy Krajského svazu ledního hokeje. Část této kanceláře, respektive místo pro sekretáře, je k tomu určená.

Největší hráčskou slávu jste zažil v Tesle Pardubice. Proč titulů nebylo více než jeden?

V sedmdesátých letech jsme měli výborný mančaft. Bohužel trenér Sekera odešel do Karviné a nás neměl kdo držet u huby. Kdyby zůstal v Pardubicích, tak jsem přesvědčený o tom, že jsme ještě jeden nebo dva tituly udělali. My jsme byli lumpové a potřebovali jsme tvrdou ruku. Mysleli jsme si, že všechno umíme a Sekera nás rychle vracel na zem. Jak se lítá někde v oblacích, tak to je první krok k tomu, že se přestane dařit.

LEGENDÁRNÍ pravé křídlo, Vladimír Martinec, kouzlilo s hokejkou i v Novém Městě nad Metují.
Vladimír Martinec: Svobodu kalil pohled na hokejovou tabulku

Pilný jste byl i mimo led. Většina tehdejších hráčů si vystačila z učilištěm. Vás ale pořád hnalo něco výše a výše i ve studiu. Nakonec jste to dotáhl k titulu magistra. Myslel jste na zadní kolečka?

Vysvětlení je prosté. Já jsem se tak dlouho vyhýbal vojně až jsem vystudoval vysokou školu (směje se). Původně jsem chtěl jít na průmyslovku do Jičína, ale přesun do Pardubic plán zrušil. Tady jsem nastoupil do učňáku Tesly. A po jeho ukončení jsem měl jít na vojnu. Jenže oddíl měl zájem, abych zůstal. Tak jsem se přihlásil na večerní střední školu, kterou dělalo asi dalších pět kluků z týmu. Na to jsem ze stejných důvodů navázal vejškou – peďákem v Hradci Králové. Při zaměření této školy, jsem absolvoval vojenskou katedru. V Pardubicích se hodila odbornost chemik. Přesto jsem měl vojnu ne rok, ale jen na pět měsíců.

Jak se vám to podařilo?

V roce 1976 i 1977 jsme vyhráli mistrovství světa. Přijal nás předseda vlády Štrougal a mimo jiné se zeptal, jestli nemáme nějaké problémy. Tak jsme se s Ivanem Hlinkou ozvali, že nás trápí vojna. On zavolal nějakému generálovi a řekl mu, že tihle dva půjdou jen na pět měsíců na vojnu a udělej si to, jak chceš! Tak jsem šel do Jihlavy. A Ivan by musel na celé dva roky, protože nedělal katedru. Když jsme se vraceli z přijímače z Kašperských hor, tak jsme se stavili v jeho vile mu poděkovat. Měl ji někde u Orlické přehrady. Vzal nás na vodní lyže a tahal za člunem.

Zdroj: Youtube

Na ledě pořád improvizoval

Kolem vás se zrodila jedna z nejlepších útočných trojic v dějinách československého hokeje. Jak jste s dali s Bohuslavem Šťastným a Jiřím Novákem dohromady?

Je pravda, že jednu sezonu jsme váleli. Na mistrovství světa v Katovicích jsme všichni tři ovládli kanadské bodování. Bogas Šťastný se přihlásil ve své vesnici na nábor a začínal v Pozemních stavbách Pardubice, já přišel z Lomnice a Jirka Bochník Novák byl místňák. V té době jsme hráli krajský přebor, tedy stejnou soutěž, co hrála Lomnice. Když jsme tam přijeli a já už si trochu odvykl na tamní podmínky, tak jsem si po vystoupení z autobusu na ledě málem rozbil hubu. Všichni místní se mi tlemili. Pak jsme vyhráli svoji skupinu a přes kvalifikaci postoupili. Hned v další sezoně jsme hráli nejvyšší soutěž juniorů, kterou jsme vyhráli. Finále bylo v Pardubicích. Ale pozor: každý z nás hrál v jiné lajně. Bochník v první, já ve druhé a Bogas ve třetí lajně.

Takže vás dali do kupy až v chlapech.

Přesně tak. V další sezoně začal Bogas trénovat s áčkem. Já jsem se v létě potuloval po mládežnických výběrech. Vrátil jsem se začátkem září a šel jsem si sednout na své místo v kabině juniorů. Na to konto by mělo sděleno, ať se sbalím a jdu do áčka. Začali jsme hrát s Bogasem, který hrál v tu dobu centra třetí lajny. Střídali se u nás kluci, kteří nepůsobili v Pardubicích dlouho. Ke konci sezony přišel Bochník. Nějak se mu zpočátku nedařilo, tak ho trenéři šoupli k nám a už jsme se od sebe nehnuli.

Vladimír Martinec
Oslava či Vánoce? Spláchlo se to většinou najednou, říká jubilant Martinec

Klišé hrát poslepu jste přetavili v realitu. Byl to jen instinkt, nebo jste kombinace trénovali?

Netrénovali. Všechno bylo intuitivní. Všichni tři jsme dokázali u hokeje přemýšlet a uměli jsme si vyhovět. Každý z nás měl nějaké přednosti. Bogas výborně bránil, já s Bochníkem jsme tvořili a napadali. Vymýšleli jsme akce. Byli jsme schopni, tedy já určitě, předvídat. Přesně v těch momentech jsem zúročil zkušenosti z rybníku v Lomnici. Aniž bych o tom věděl…

A ve vašem případě? Jel jste si svoji šablonu, nebo na ledě čistě improvizoval?

Pořád jsem improvizoval. Co se týče šablony, tak jednou jsme celá lajna okopírovali přesilovku Sovětů, jak ji hráli Michajlov, Petrov, Charlamov. Jenže vyšlo nám to asi jen dvakrát, protože nás soupeř přečetl.

Hráli jste spolu v klubu, v národním týmu. Byli jste spolu pořád, nelezli jste si na nervy?

Občas k nějakému sporu došlo, ale nikdy jsme se nepohádali, jak se říká, do krve. Na ledě jsme věřili tomu, že spoluhráč dělá to nejlepší. A když to zkazí, to patří k hokeji. Nikdy jsme to nebrali jako úmysl. A mimo led, jsme byli každý jinde. Na soustředění nebo zájezdech jsem celý život bydlel s Bogasem. Jsme podobné nátury. On je z vesnice, já z menšího města. Jsme tolerantní, na nikoho se nepovyšujeme ani se neurážíme.

Zdroj: Youtube

Ilegálně do NHL? Nebyl takový ranař!

Stal jste se mistrem světa a olympijským medailistou jako hráč i trenér. S Pardubicemi dosáhl na domácí titul. Ve sbírce vám chybí jen Stanleyův pohár. Jak jste měl daleko do NHL?

Do NHL jsem neměl daleko. Když jsem končil v reprezentaci na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1981, mohl jsem odejít do Kanady legálně. Ale to už mi táhlo na dvaatřicet, takže na NHL jsem byl starý. Už jsem se na odchod připravoval, ale pak jsem se z toho podělal. Jedním z důvodů bylo věčné cestování. Navíc letadlem, a z těch jsem měl celý život fóbii. Navíc manželka by byla s dětmi pořad sama. Bez známých, bez kamarádek, bez jakékoliv znalosti řeči.

Říkáte, že na zákonný odchod do nejprestižnější soutěže jste byl starý. Neuvažoval jste dříve o nezákonném?

Měl jsem obavu o všechny příbuzné, které bych nechal doma. Manželku s dětmi by za mnou museli pustit, ale co ten zbytek? Ten by se do Kanady nebo Ameriky nikdy nedostal. V Lomnici žili starší rodiče, tchán pracoval jako vyšetřovatel u policie. Nechtěl jsem nikomu přidělávat problémy. Navíc v tomto jsem byl tak trochu zbabělec. Nejsem v životě takový ranař, abych se na všechny vykašlal a šel pryč.

Byl jste jako jeden z nejlepších evropských hokejistů žhavým zbožím pro NHL?

V zámoří jsem hrál vícekrát, s reprezentací i s pardubickou Teslou. Jednou jsme byli posíleni o kluky z Litvínova včetně Ivana Hlinky a Jirky Bubly. Pokaždé nás lanařili, abychom zůstali. Nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsme byli na Kanadském poháru v roce 1976. Pořád se tam kolem mě motal jeden maník. Říkal mi, ať zůstanu, že tam budu mít všechno. Připadal mi ale jako podvodník. Bál jsem se, jestli nejde o provokaci. Oficiálně si mě vybrali Hartford Whalers až v roce 1981 na speciálním československém draftu.

Dominik Hašek (vpravo) a Jaromír Jágr se zlatými medailemi z Nagana.
KVÍZ: Hlinkova kultovní hláška či zdivočelý Hašek. Znáte finále v Naganu?

Kolem vás ale hráči sem tam do Kanady „zdrhli“. Jako Jiří Bubla a Crha. Druhý byl dokonce vaším spoluhráčem z Pardubic. Měl jste o jeho opuštění země nějaké informace?

Tenkrát se všechny takové věci tutlaly. Myslím, že se o tom ani nepsalo. Byly jedny noviny a ty měly o takových událostech zákaz psát. Nicméně asi po čtrnácti dnech se ke mně dostalo, že v baráku nechal peníze na doplacení dluhu za jeho výstavbu.

Měl jste nějaký rituál či talisman?

Dát v každém zápase gól (rozesměje se). Ne, s tímhle jsme si vůbec nelámal hlavu. A jestli se dá považovat za rituál, že jsem si jako první vždy zavazoval levou brusli… To ale má asi každý, že je zvyklý navlékat si jednu botu dřív.

A co numerologie, měl jste nějaké oblíbené číslo? Hrál jste se 13 v Tesle, s 10 v nároďáku. Jak k tomu došlo?

Když jsem v roce 1965 přišel do Pardubic, tak jiné číslo nebylo. Tenkrát měly sady asi jen dvacet čísel. Byla volná třináctka, tak mi ji dali. Později jsem se dozvěděl, že ji nikdo nechtěl, protože je to smolné číslo. A vidíte, mně přinesla jenom štěstí. Nosil jsem ji i v Kaufbeurenu. V reprezentaci to nešlo, protože byla vyřazená. Nikdo ji nesměl mít, protože se Jirkovi Holíkovi nepovedl nějaký zápas a řekl, že už ji nikdo nebude nosit. Tak jsem si vzal desítku. Ale čísla v mém životě roli nehrála. Jaké mě přidělili, tak jsem s ním hrál. Takové prkotiny jsem neřešil.

Teď už je hokej hrozná věda…

Ne každý vynikající hráč, je dobrým trenérem. Chtěl jste být vždy koučem, nebo vás k tomu donutily okolnosti, a nebo jste jen chtěl dělat, co umíte nejlépe?

Těžko říct. Když jsem končil kariéru, tak jsem začal studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu trenérskou licenci A. Uznali mi Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, takže jsem mohl dělat jinou specializaci. V té době jsem ještě neměl žádnou velkou představu, co bude v dalším životě. Každopádně vzdělání na trenérskou činnost jsem pak měl. Po návratu z Německa, byl v Pardubicích předsedou oddílu Lupoměský, který mě měl v učňáku. Poradil mi, ať jdu trénovat. Tak jsem nastoupil u juniorů. Tam se nastartovala moje další dlouhá éra v hokeji.

Nutno konstatovat, že neméně úspěšná. Československý i český titul. Především ten z roku 2005 byl podobně cenný jako zlato z Nagana. Extraliga totiž byla při výluce NHL napěchována českými hvězdami… Navíc jste se k němu prokousávali z poslední příčky. Potvrdilo se v tu chvíli, že trenér musí mít vztah k Pardubicím?

Je fakt, že jako Pardubák mám výhodu. Znají mě lidi z vedení a rovněž fanoušci ke mně mají větší důvěru. Mají ke mně jiný vztah, dívají se na mě jinou optikou. Tehdy působil u mužstva trenér Výborný známý ze Sparty. Ale nějak si to nesedlo a byl asi po pěti kolech odvolán.

Jak jste dokázali ze suterénu vystoupat až na vrchol?

Znovu byl v Pardubicích velice dobrý mančaft. Možná, kdyby stal na lavičce někdo jiný, tak to dopadne stejně. Pracovat s takovými hráči jako byli Milan Hejduk, Aleš Hemský, Honza Bulis, Michal Rozsíval. Do toho Janko Lašák chytal v životní formě. A všichni kluci byli výborní po charakterové stránce.

Olympijský vítěz z Nagana Roman Čechmánek.
Vzpomínky na zlaté Nagano. Osudné zranění Prospala, Čechmánek nemá medaili

Při vašem prvním titulu dostával široký prostor na ledě Král, při druhé krasojízdě celá lajna Koukal, Průcha, Kolář. Navazoval jste na trenéra Sekeru a chtěl dávat příležitost mladým hráčům i když byly kladen důraz hlavně na výsledky?

Z mládí jsem měl zafixované, jak se Sekera choval k mladým hráčům. Nehledě na to, že jsem pak poznal hodně trenérů a snažil se z nich vzít to, co mi přišlo přínosné. Od Sekery jsem si nejvíce odnesl disciplínu. Nebál jsem se dávat šanci mladým v duchu: vždyť nemusí být na ledě celý zápas. Mohou to zkusit a uvidíme. A pamatuji si, že Koukal, Průcha a Kolář pěkně větrali obrany soupeřů. Trochu mě připomínali nás s Bogasem a Bochníkem (úsměv). Před tím, než šli do chlapů, tak měli největší zásluhu na zlaté éře juniorů v Pardubicích. Tedy na dvou po sobě jdoucích titulech. Ve čtvrté lajně by měli hrát vždycky mladí. Řekněme do dvaceti let, kteří budou jezdit jako fretky a občas si vykoledují nějaký faul. Nepotřeboval jsem mít ve čtvrté lajně třicetiletého kořena, který má prakticky kariéru za sebou.

Dynamo v letošní sezoně stejně jako vaše parta proslavuje pardubický hokej. Jak se vám líbí?

Není k tmu co dodat. V základní části jsme získali přes sto bodů. Hrají výborně. Jsou to i dobří kluci. Uvidíme, co s nimi udělá play off, které se hraje jinak. V základní části to je brnkačka. Když se jednou prohraje tak se nic neděje.

Připomíná vám letošní tým, nějaký ve kterém jste hrál, nebo který jste trénoval?

Asi nejvíce sezonu 2004/2005. I když v sezona 1988/1989 jsme také měli tři výborné řady: Janecký, Kovařík, Šejba – Musil, Čech, Vršanský – Kopecký, Jiroutek, Lubina. Je to podobné. Když jsem hrál, tak jsme měli také vyrovnaný kolektiv. A to je vždy potřeba. Hlavně, aby ho nikdo nerozeštvával.

Nechcete se v play off pohybovat poblíž lavičky. Platí přeci: Kde je Martinec, tam je úspěch…

(chechtá se) To už neplatí. Musíme se podívat do občanky. Je ale pravda, že jsem štěstí v hráčské i trenérské kariéře měl. A znáte to: Štěstí přeje připraveným…

Nechodí si k vám trenér Rulík pro moudra?

Ne. Ani nevím, jestli by chtěl a já bych mu měl něco radit. Už nemám žádné tendence nikomu do jeho práce zasahovat. Navíc je mezi námi větší věkový rozdíl a hokej je úplně jiný. Teď už je to hrozná věda. Samá moderní technika, to už mně uteklo. A v neposlední řadě si představím, kdyby mně do toho někdo kafral, když jsem trénoval. Uzavřel bych to tímto: Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě.

Při hokeji se nestresoval

Kdy jste se vůbec naposledy postavil na brusle?

Někdy před třemi týdny. Přijela vnučka z Prahy. Dokonce jsem si musel koupit brusle. Jsou nějaké lehké, na to vůbec nejsem zvyklý (smích).

A co hokej?

Možná, že by to ještě šlo. Ale obratnost a rozsah pohybu už je menší. Stačilo by jednou blbě spadnout. Já byl zvyklý všechno dělat naplno, a to by nemuselo dobře dopadnout. Chodíval jsem hrát za pardubické veterány, ale přestalo mě to bavit. Přišli mezi nás kluci, které jsem trénoval. Jsou o pětadvacet let mladší a brali to strašně vážně. Dělali si na ledě, co chtěli a já si tam připadal jak na veřejném bruslení. Tak jsem to zabalil.

Jak se udržujete v kondici?

Já žádnou kondici nemám, ostatně tu jsem neměl nikdy (směje se). Když použiji hlásku z přednášek na fakultě: To je běžná populace. Nikdy jsem nezávodil, neběhal žádné tratě. Já jsem hrál jen hokej a na ten se samozřejmě připravoval i po fyzické stránce. Měl jsem štěstí, že za mé hráčské kariéry se nebyly posilovny.

Jste takové dítě hokejové štěstěny. Litujete vůbec něčeho v kariéře, vyčítáte si nějaké rozhodnutí?

Zpětně vidím, že jsem měl jít zkusit hrát hokej do té Kanady. Když nic jiného, tak bych se za ten nasmlouvaný rok, naučil anglicky. Jak teď nemáte angličtinu, tak jste s odpuštěním v hajzlu. Na jakékoliv úrovni. To jsem pocítil jako trenér v Německu. V týmu jsem měl plno Kanaďanů a já jim musel udílet pokyny přes tlumočníka. Nedělalo to dobrotu.

Vladimír Martinec
Martinec vzpomíná na zlaté Nagano. Hašek? Všechny seřval a pobláznil, říká

Jaký výsledek vás nejvíc zarmoutil na ledové ploše?

To je hokej, ten se nedá jedincem tolik ovlivnit. Ale rozhodnutí nejít do Kanady bylo čistě na mně. Přesto mě mrzí, že se nám nepodařilo na domácím mistrovství světa v Praze v roce 1978 dotáhnout zlatý hattrick. Stačilo, aby rozhodčí uznali gól, který jsem v posledním utkání proti Sovětům dotlačil do sítě. Být tehdy technika jako dnes, tak by byl vidět puk za čárou a my máme titul. Tak aspoň se to podařilo našim nástupcům o nějakých pětadvacet let později.

Vy jste se vždy uměl ocitnout na správném místě se správným týmem. Ať už jako představitel zlaté hráčské generace ze sedmdesátých let, či jako trenér na přelomu tisíciletí včetně Nagana. Jak jste to dělal?

Především jsem nikdy nebyl stresovaný. Vždyť se jednalo jen o hokej. Řídil jsem se hláškou: Pokud nejde o život, tak jde o ho*no… Je to stoprocentní pravda. Když vím, že jsem pro vítězství udělal všechno, ale ono se to nepovedlo, mohu mít hlavu nahoře. A mně se s klukama povedlo vyhrát třikrát mistra světa a jako asistent trenéra jsem byl u čtyřech zlatých medailí. Nevím, komu se tohle ještě povede…

Pravé křídlo Vladimír Martinec v akci…

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, stříbro ze ZOH 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977, účastník ZOH 1972 a 1980 a MS 1970, 1971, 1973, 1974, 1975, 1978, 1979 a 1981; Zlatá hokejka 1973, 1975, 1976 a 1979, čtvrtý v anketě Český hokejista 20. století, Klub hokejových střelců (498 gólů); asistent trenéra u zlata ZOH 1998 v Naganu a titulů mistrů světa 1999, 2000 a 2001; člen Síně slávy IIHF, člen síně Slávy českého hokeje.

Reprezentace:

292 utkání, poprvé 12. 3. 1969 v Pardubicích proti USA (6:1), naposledy 26. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SSSR (1:1); 155 gólů (58 ve světových soutěžích), první v premiérovém zápase (2 branky), poslední 22. 4. 1981 (Göteborg, MS proti Švédsku, 2 branky)

Ligová soutěž:

539 utkání v letech 1967 – 1981, 345 gólů; mistrovský titul 1973, král ligových střelců 1979 (42 gólů); jako trenér mistrovské tituly 1989 a 2005.