A pak že by prý Vítkovice mohly hokejistům Pardubic v semifinále play off sedět.
Pravda byla úplně jinde. Tým Mojmíra Trličíka přejel Jandačův mistrovský soubor na celé čáře. Deník vám nabízí pět důvodů, proč Eaton v sérii padl 1:4.

1. Bruslení

Jsou dvě možnosti. Buď jsou hráči Pardubic tak strašně pomalí, nebo Vítkovičtí extrémně rychlí.
Spíš „B“ je správně. Vypadalo to, že Vrána, Szturc, Pohl a spol. by se neztratili ani na dráze na short track. Beci Pardubic si s nimi nedokázali poradit, z toho průvanu jim div nenastydla krční páteř.

Stačí jeden příklad za všechny: gól Petra Vrány v posledním pátém zápase. Útočník Vítkovic objel couvající pardubickou čtveřici a najednou byl sám před Svobodou.

Podobný uragán na druhé straně chyběl. A to se před sérií leckdo posmíval Marku Malíkovi, že je to nemotora. Žádný z pardubických útočníků ho však v rychlosti nedokázal vyškolit.

2. Slabá střelba

Vítkovice hrály jednoduše, puky nahazovaly na branku klidně i z rohu. Nic si nekomplikovaly, jejich hokej byl nesmírně účelný. Držely se jasných pravidel: ujet a prásk. A když střela od modré, někdo musí dorážet a clonit.

Pardubičtí se zakončení báli. Třeba šikula Jan Kolář I. V prvních zápasech série několikrát vyhořel na Málkovi a pak jakoby měl strach vypálit. Neustále hledal někoho na přihrávku. Ne, ne, v play off se na góly do prázdné hrát nedá. Tam mají obrovskou cenu „šmudly“. Scházela také rychlopalba od modré.
Jaký kontrast s hráči Vítkovic, kteří snad měli nad postelí napsáno slovo „střílej“. Než usnuli, tisíckrát si ho přečetli. A po probuzení znovu, ale pozpátku.

3. Slovenským oporám došel dech

Když se na ledě objevili Somík s Bartkem, případně Špirko a Mezei, tak všichni pardubičtí fans věřili, že „teraz to príde“.
Nepřišlo.

Slovenská eskadra, která deptala Zlín a na konci základní části Eaton táhla, si v semifinále ani neškrtla.
Zní to neuvěřitelně, ale ze všech slovenských es bodoval jenom Rastislav Špirko v posledním pátém zápase, když přihrával na gól Píšovi.
Hlavní důkaz špatného rozpoložení? Bartek, střelecký trumf, odmítl jít v posledním utkání na samostatný nájezd: „Necítil jsem se dobře, proto jsem nechtěl jet. Roman Málek si na mě věřil,“ vykládal sklesle. Nakonec se přece jen odhodlal, ale nedal.

Před semifinále se pardubickou kabinou znovu prohnala chřipka. Že by si zasedla na slovenské opory?

4. Přesilovky

Jeden přesilovkový gól Pardubic proti třem Vítkovickým, to nezní jako katastrofa.
Jenže čísla neřeknou všechno. Vydařená početní výhoda, kdy na soupeře sypete jednu střelu za druhou, může tým nakopnout a kolikrát ani není potřeba vstřelit gól. Pořádný zámek dovede nastartovat. „Je pravda, že nám přesilovky moc nešly,“ uznal i kouč Josef Jandač.

Nedařilo se usadit v útočné třetině, a když už ano, borci Eatonu se o pásmo často sami připravili. Bylo vidět, že si moc nevěří, puky po sobě házeli a scházelo důrazné zakončení.

5. Roman Málek

Před startem série se jeho úloha pardubického bijce snižovala, málokdo věřil, že si Východočechy podá počtvrté. Ale stalo se.
Ve čtvrtfinále proti Českým Budějovicím rozhodně nebyl stoprocentní, ale pak jako by si jména pardubických střelců zapsal do sešitu a pak z něj gumoval jednoho po druhém.

„Roman Málek chytal výborně, ale my mu to trošku usnadnili. Šance na gól jsme si vypracovali, ale často se nám je nedařilo dobře vyřešit, jeho výkon jsme jen povýšili,“ všiml si Jandač. A má plnou pravdu. Gólman Vítkovic hodně střel viděl a málokdy mu někdo clonil.
A pardubický Růžička? Bylo by laciné hodit vyřazení na jeho hlavu. Předvedl kvalitní výkon, stejně Svoboda, ale Málek byl famózní. To rozhodlo.