Tohle je zpověď opravdového chlapa.

Na rozhovory se nehrne, ale když se rozpovídá, jeho slova mají hlavu a patu. Ne, rozhodně nenudí.
Obránce ALEŠ PÍŠA (36) působil v Rusku, vyzkoušel si i NHL, ale doma je věrný Pardubicím. Když všechno vyjde, jak má, 28. prosince si za ně zahraje zápas číslo 700.  „Nastupovat v Česku jinde? To by mě bolelo," říká v exkluzivním rozhovoru pro Deník.
Rozpovídal se i o tom, že se mu docela ulevilo, když mu sebrali kapitánské „céčko", proč  ho už tolik nelákají bitky nebo o rozhodčích. Vyhlášený tvrďák rozhodně má co říct.

Zápas číslo 700. Přijde vám vůbec, že jste toho v Pardubicích stihl tolik?
Docela to letí. Vzpomínám si, že docela nedávno byla pětistovka. Teď se otočíte a máte sedm set zápasů. Hokejovej život letí.

Napadají vás myšlenky, jestli vydržíte třeba do čtyřiceti?

Rád bych, kdyby to vyšlo.  Ale podle mě to nedopadne.

Proč hned tak černé myšlenky?

Mám smlouvu ještě do konce příští sezony, bude mi osmatřicet, a co přijde pak, to je momentálně ve hvězdách.

Je strašákem každého hokejisty, že nepozná čas, kdy skončit, nebude stíhat a tribuny na něj budou řvát, že je „dědek"?
Dnes je doba úplně jiná. Jako dědek si třeba teď rozhodně nepřipadám. Dříve to tak fungovalo, to je fakt. Hráči bylo třiatřicet a lidi na něj křičeli „dědku". My to máme teď posunutý. Na povrch možná dědek jsem, ale uvnitř jsem pořád mladej kluk (usměje se ).

Je pravda, že třeba v utkání s Kometou jste pěkně nabančil jedenadvacetiletému Janu Káňovi. Vitality máte pořád dost. A mimochodem, stále si myslíte, že šlo jen o kondiční cvičení?
Pořád si to myslím.

Přitom on se nechal slyšet, jak je rád, že bitku s vámi přežil…
(usmívá se) Beru to hlavně tak, že se mě dobře chytil, byli jsme tělo na tělo, já ho nemohl odstrčit, tak jsem se u toho trochu zadýchal.

Jestli si dobře vzpomínám, do poslední větší akce jste se pouštěl v roce 2006 ve Zlíně, kde jste za rvačku dostal osmizápasový trest. Tolik vás vyděsil?
(přemýšlí) Je to už dlouhá doba. Narodil se mi pak kluk, tak jsem si řekl, že mám nějaký věk a tyhle věci jsem dělal v mládí. Teď to prostě tak nějak přišlo.

Nechtěl jste, aby syn viděl, jak se táta pere?
To bych mu možná i vysvětlil, horší by bylo, kdyby přišel ze školy, že dal někomu pěstí. A vezměte si, že by říkal, že tohle viděl u táty. To by nebylo dobrý.

Takže teď radši spíš počítáte do deseti, o soupeři si pomyslíte, že je blbec, a jedete si sednout na střídačku?

Změna je prostě v tom, že dříve jsem byl moc horká hlava a nastartovalo mě všechno. Teď je to jiné, jen tak něco mě nevytočí.

Pokud oficiální extraligová čísla nelžou, tak by měl váš zápas číslo 700 vyjít na 28. prosince, kdy Pardubice přivítají Hradec Králové. To je slušné, ne?
Jak pro koho. Pro mě je to obyčejný zápas. Asi přijde hodně lidí, to se mi líbí. Ale moc nekoukám na to, kdo nás čeká. Je mi jedno, jestli přijede Hradec, Brno, Sparta…

Počkejte, ale když se teď jako Pardubák kouknete na tabulku a vidíte Hradec napsaný nad vámi, nějaké emoce to ve vás vzbuzovat musí, nebo ne?
Abych se přiznal, na tabulku moc nekoukám. Mě by to pak zbytečně znervózňovalo (usmívá se).

Dobře, tak co říkáte tomu, že je Hradec druhý?

Ale my jsme byli jednu chvíli první, ne? (rozesměje se).

To je pravda.
Vidíte, tak hlavně, aby jim to dlouho vydrželo. Zajíci se počítají až po honu, sezona se hodnotí až po play off, ne někdy v listopadu.

Odehrát 700 zápasů za jeden klub je docela slušná porce. Nikdy nepřišlo laso odjinud?
Na rovinu, já jsem pardubický srdcař. Narodil jsem se tady, začal v téhle hale s hokejem a jinam bych sám nešel. Nikdy jsem o něčem takovém nepřemýšlel. Jednou, když jsem se vracel z Ruska, tak se ozvala Sparta a byla tam už i nějaká dohoda. Ale pořád jsem věřil, že se domluvím s Pardubicemi. Nakonec to dopadlo. Bolelo by mě hrát jinde.

Povězte, co se podle vás od poloviny 90. let, v hokeji nejvíc změnilo?

Upřímně?

Samozřejmě.
Tak rozhodčí.

K horšímu?
Dříve to bylo jednoznačně lepší, nepískalo se tolik zákroků. Teď se jenom někoho dotknete hokejkou a jdete ven. Hráče jste si trochu přidrželi, flákli s ním o mantinel… Hra do těla byla lepší. Vím, že rozhodčí si pravidla nevymysleli, ale říká to každý.

Tohle je ale světový trend, i v NHL platí, že jakmile přiložíte hůl na výstroj, jdete bez milosti ven.

A je to taky pěkný nesmysl. Místo toho, aby se pískaly sekery a další nebezpečné a nepříjemné fauly, tak se chodí ven za ptákoviny. Hodně lidí chodí na hokej i kvůli tomu, aby vidělo tvrdou hru a vlastně nemají moc šancí.

Jsou obránci oproti době, kdy jste začínal, v nevýhodě?

Rozhodně, takhle to cítím.

Podle mě se v Pardubicích od 90. let výrazně změnila i atmosféra na stadionu. Teď sice lidí chodí víc, ale v ochozech není takový kravál, jaký býval. Vám to nepřijde?
V porovnání s devadesátými lety to možné je. Ale já tohle stejně moc nevnímám. Spíš si pamatuji ty negativní věci. Když se nám nepovede přesilovka, je za střídačkami nějaký chytrák, který začne hned pískat. To slyším víc než fandění.

Máte za vaší střídačkou člověka, co po vás „jde"?

Sedí za střídačkou soupeře. Neřeším, jestli je to jeden a ten samý člověk. Ale vím, že když se něco nedaří, tak tam ten pískot začíná, pak se chytnou další. To je jediné, co mi vadí.

Příští týden v Hradci si možná budete připadat, že jste se vrátil v čase. Na tribunách euforie, starší zimák, vzduchem se line vůně z klobás… Těšíte se?

Tam jsou cítit klobásy? To nemám rád (usmívá se).

Vážně? Dráždí vás ta vůně?
Samozřejmě, tři čtyři hodiny před zápasem nejíte a jdete na rozbruslení, tak najednou dostanete chuť. Je to hodně záludné (usmívá se).

V extralize toho máte za sebou opravdu hodně. Jaký byl váš nejzářivější moment?

(dlouho přemýšlí) To je strašně těžký.

Za mě to bylo play off 2010 – titul, 13 zápasů, 14 bodů a žádný obránce od dob Miloše Holaně nedokázal hru tak výrazně ovlivnit…
Dařilo se mi, to je pravda, po hokejové stránce to byla dobrá sezona. Ale  nevzpomínám na ni vůbec rád. Co se týká rodiny, stálo to pěkně za prd. V tu dobu mi umřel táta. Tenkrát mě ten hokej zase tak moc netěšil.

Tak berte jako životní sezonu ročník 2000/2001, kdy jste byl zvolen nejlepším bekem ligy?

O nějaké životní sezoně mluvit nemohu. Co se mi docela dařilo, tak poslední rok v Rusku pod trenérem Milošem Říhou, tam to šlo i bodově.

Dovolte teď jednu nepříjemnou otázku. Jak vám, hrdému Pardubákovi, bylo před rokem, kdy jste přišel v rozehrané sezoně o kapitánské „céčko"?
Teď už to mohu říct, ale já ho vůbec nechtěl. Přiznám se, že jsem ho vzal kvůli trenérovi (Pavel Hynek). Naznačoval, že by byl rád, kdybych si ho vzal. Na rovinu jsem říkal, že ho nechci, nejsem na tuhle roli stavěný. Někde pořád něco řešit… Mám rád svůj klid, svoje území. Pro mě rozhodně nebylo neštěstí, že mi céčko vzali, spíš to bylo vysvobození.

Vážně jste do toho šel jen kvůli Pavlu Hynkovi, protože on cítil, že vás potřebuje?

Z devadesáti procent ano.

To vám pak muselo být hodně líto, že dostal docela nečekaně vyhazov…
Bylo to unáhlený, celá sezona za moc nestála. Ačkoliv jsme ztráceli jenom pár bodů na přední příčky (Pardubice byly osmé, ale na 5. místo měly jen tři body manko), šel pryč. Aby se vyhodil trenér po vyhraném zápase, to mi připadá postavené na hlavu.

Přijde mi, že vy se nikdy nebojíte říct, co si myslíte, vaše slovo má váhu a i v kabině ho musí ostatní spoluhráči respektovat. Přesto jste se na kapitána necítil?

Jednu věc neuznávám. Nemám rád, když někdo hodně mluví a pak to neukazuje na ledě. Radši budu v kabině zticha. Kdybych začal něco vykládat, pak se to proti mně na ledě obrátí. Představte si, že říkáte, jak musíte hrát do těla… Pak přijdete na led a právě tady vám něco nevyjde. To se přitom stává… Radši nebudu řečnit a budu hrát.