Jeho hokej, to je pošušňání pro milovníky starých časů. Bez urážky. Technika, myšlení, vyčůranost. Martin Filip, dnes už sedmačtyřicetiletý bard, který stále válí v krajském přeboru za Českou Třebovou, je centr s darem bavit.

A zvládal to v obou klubech, které se v neděli poměří ve velkém derby, v Hradci Králové i Pardubicích.

Dokonce byl v sezoně 1993/94 součástí velké hráčské výměny, jež ovlivnila Hradec na dlouhá léta. Stala se totiž jednou z důležitých faktorů, proč nakonec tehdejší Stadion sestoupil. A on si zahrál finále play off.

V té sezoně hrál Hradec poprvé v historii nejvyšší soutěž. Ale vy jste ji dokončil v Pardubicích, že?
Jo, jo, společně s Radkem Měsíčkem jsme byli vyměněni za Pavlase s Webrem. Myslím, že to byl první podobně velký trejd v dějinách extraligy.

A Hradci moc nepomohl.
Měl negativní vliv, s tím můžu souhlasit. Jakoby se tím oslabila hradecká klika v mužstvu. Kluci, co přišli z Pardubic, byli žoldáci. Nemyslím to ve zlém, ale bylo to tak.

Mohl jste odmítnout?
Nebyli jsme postaveni před hotovou věc. Ptali se nás, jestli chceme. Ale tehdy nebylo v Hradci kladné prostředí. Byl tady trenérz Pardubic, byl tady dvojí metr. Vlastně bylo skoro jasné, že Hradec bude v extralize jen jednu sezonu. Všechno tomu odpovídalo.

Byly v té době v klubu potíže s financemi? Dostávali jste výplatu?
Směrem k nám problémy nebyly. To začalo až ve chvíli, kdy se spadlo. Pak se to podtrhlo a nebylo to nic moc.

Po Hradci se říká, že baráž, již nezvládl tým na konci sezony, někteří hráči prodali. Co vy na to?
Já už jsem v kabině nebyl. Bylo to zajímavé. Šel jsem z Hradce do Pardubic, do posledního týmu tabulky. A nakonec jsme se dostali až do finále, kde jsme prohráli s Olomoucí. Ale k Hradci. Na baráž jsem se chodil dívat. A jsem přesvědčený, že čistě sportovní to nebylo. Nás hradecký kluky, kteří jsme si postupem splnili sen, to hodně mrzelo.

Ale sezonu jste si užívali, jak se říká. Nebo ne?
Bylo to dobrý, lidi hokej baštili. V Hradci byla euforie. Mrzí mě, že pan doktor Voda, který tady platil hokej i fotbal, nakonec vlastně ostrouhal. On měl dobré úmysly, i když si to někdo nemyslí. Bylo mi ho hodně líto, protože do sportu nastrkal hodně peněz, které mohl utratit jinde. Sportu tady pomohl. A po jeho pádu tady bylo dvacet let mrtvo.

Jaký máte dnes vztah k Hradci? Trénoval jste v klubu mládež, ale mírně jste se s ním nepohodl.
To už jsem hrál přebor ve Vrchlabí a dostal jsem nabídku z Jihlavy do první ligy. Hradec mě nechtěl, tak jsem šel tam. Věk sice nezastavíš, ale kvalitu nevezmeš, říká se. No a pomohl jsem Hradec vyřadit v play off a lidem se to nelíbilo. Ale u dětí jsem skončil sám, nešlo to stíhat.

Hraju. Zrak a sluch mi neodešly  
Východočeský Jarda Jágr, to je Martin Filip. Je mu sedmačtyřicet, jako hráč (asi nikdo nezapomene na jeho lopatu, kterou má místo hokejky) zažil sezonu 1993/94, kdy Hradec válčil poprvé v historii v extralize.
Přesto centr s cejchem hokejového filuty pořád hraje. „Můj styl nikdy nebyl založený na rychlosti,“ směje se. „Neodešly mi zrak ani sluch, zdravotně zatím funguju. Takže dobrý. Až nevstanu z postele, skončím.“
Už si tedy nedává v čase volna fotbal, za své Kratonohy nehraje. Ale hokej – to je jiná. Působí v České Třebové, s níž v minulé sezoně vyhrál přebor Pardubického kraje. „Bylo to nešťastnou náhodou. Vždyť ten tým funguje teprve šest let,“ upozorní.
Postup do druhé ligy i proto klub nepřijal. Přesto Filip jednu změnu pocítil. Stal se hrajícím koučem. „Nějak se to schumelilo. Ale ideální to není,“ přizná. „V přípravě to jde, ale při zápasech to je horší,“ ví. „Ale hlavní trenér se vrátí ze zahraničí a vrátí se to do normálu.“