„Měli o mě zájem v domácí extralize, v Rusku i na Slovensku. V ruské Superlize se rýsovala zajímavá nabídka ze Spartaku Moskva. Ve hře však bylo asi dalších sedmnáct možných adeptů z Ruska i ciziny. Jsem rád, že moje jméno má v Rusku zvuk a že si nakonec vybrali mne,“ předesílá trenérský bard Miloš Říha.

Spartak Moskva, to je v hokejovém světě pojem. Podobně jako Pardubice v České republice se může pochlubit velmi bohatou historií…

Určitě. Spartak Moskva má obrovskou tradici. V klubu působili hráči, kteří patří mezi legendy nejen sovětského či ruského hokeje, ale také světového formátu. Dva příklady za všechny: Vjačeslav Staršinov a Alexander Jakušev.

Váš trenérský přestup se zrodil jako blesk z čistého nebe. Můžete nastínit průběh vyjednávání?

Mojí přátelé v Rusku se zmínili o tom, že jsem skončil v Pardubicích. Nabídli, že bych mohl trénovat Spartak. Dozvěděl jsem se, že ve hře je dalších dvanáct trenérů z Ruska a pět ze zahraničí. Před týdnem mně doma zazvonil telefon a já obdržel konkrétní nabídku.

Jak jste na ni reagoval?

Ihned jsem se rozjel do Moskvy. Během dvou dnů jsem zhlédl mistrovský zápas a probral s vedením klubu některé záležitosti. Pak jsem se vrátil s tím, že teď je na tahu Spartak Moskva.

Váhal management ruského klubu s rozhodnutím dlouho?

Ani ne. Za dva dny po mém příjezdu se představitelé klubu opět ozvali. Odsouhlasili jsme si určité podmínky a já jejich nabídku definitivně vzal. Následoval opětovný přesun do Moskvy a hned první trénink s mužstvem.

Spartaku se podobně jako pardubickému Moelleru v nejvyšší soutěži nedaří. Ve dvacetičlenné Superlize okupuje až osmnácté místo. Takže je před vámi opět výzva: šplhat tabulkou nahoru…

Jednu podobnou zkušenost s ruským týmem už mám. Když jsem přicházel k Chimiku Voskresensk, tak figuroval rovněž na osmnácté příčce. To však byla situace malinko jiná. Jednalo se totiž o začátek sezony. Teď už je soutěž v polovině. Manšaft je teď dole, neboť prohrál dvakrát doma s podobně postavenými celky. Vedení je však připraveno udělat vše pro vzestup slavného klubu a já věřím, že mu svou prací pomůžu.

V evropských soutěžích je nyní reprezentační přestávka. Rusko podobně jako Česká republika startuje na Channel Cupu. To je pro vás zřejmě dobrá výchozí pozice?

V pondělí se sešlo na tréninku celé mužstvo. To znamená, že v něm není jediný reprezentant té silné evropské čtyřky. Tato skutečnost mi opravdu hraje do karet. Máme více času se navzájem s hráči poznat. Za deset dní se hraje další důležitý zápas, tak snad již budeme naladěni na stejnou notu.

Napadlo vás, že se do Ruska vrátíte už po dvou letech? Tenkrát jste přece neprodloužil smlouvu s Chimikem Moskevská oblast…

To mě nenapadlo, vždyť jsem podepsal v Pardubicích tříletou smlouvu. Chtěl jsem zde zůstat. Holt se to nepodařilo. Trenérský život prostě nejde dopředu nalinkovat.

Nabízela se další možnost, udělat si pár měsíců volno…

Však jsem ji také zvažoval. Jenže na stole se mi hromadily nabídky. Kromě Ruska ještě z domácí extraligy a ze Slovenska. Je pravda, že jsem si v Pardubicích prožil těžkou půlsezonu. Po rozhovoru s rodinou jsem se rozhodl pro variantu – znovu se vrhnout do hokejového dění.

Je vůbec možné, aby trenérský živel, jako jste vy, měl volno?

Tím oslovením jste mě rozesmál. Samozřejmě že bych chtěl mít někdy volno. Ale abych byl upřímný, v sezoně asi ne.

Říká se: „Dvakrát nevkročíš do jedné řeky“. Vy jste tuto známou pravdu porušil…

Už jednou jsem ve své trenérské kariéře šel v půlce sezony k mužstvu, kterému se nedařilo. Byla to Sparta Praha. Tenkrát se to angažmá nepovedlo. Sám sobě jsem si říkal, že už nikdy nepůjdu k týmu v rozehrané soutěži. Jenže zviklalo mě obrovské množství nabídek. Vždyť jsem si mohl vybírat z osmi. To mě opravdu příjemně překvapilo a hlavně potěšilo. Okamžitě jsem znova dostal chuť do práce.

Také se spekulovalo o tom, že vám vedení pardubického klubu nabídne v HC Moeller jinou pozici. Jde to vůbec, aby tak ambiciózní kouč dělal něco jiného, než trénoval?

Já si myslím, že ano. Ale ta nabídka prostě… (dlouze přemýšlí). Nevím, co bych k ní více řekl…