Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Exkluzivní rozhovor s Františkem Musilem

Východní Čechy – Hokejový mistr světa, v současnosti skaut Edmontonu Oilers, František Musil poskytl Deníku exkluzivní rozhovor na Turnaji pěti zemí

16.2.2011
SDÍLEJ:

František MusilFoto: DENÍK/archiv

Když stál u kormidla národního týmu Alois Hadamczik naposledy, naverboval k sobě na lavičku bývalého vynikajícího beka FRANTIŠKA MUSILA. Ačkoliv se někdejší ostrý obránce přestěhoval zpět za Atlantik, nabídku dostal znovu. „Lojzu uznávám jako trenéra i jako člověka a samozřejmě jsme se spolu bavili,“ přiznal na Turnaji pěti zemí v Hradci Králové.

 Na zápolení elitních výběrů do osmnácti let nebyl náhodou. Přicestoval jako skaut Edmontonu Oilers. A během exkluzivního rozhovoru pro Deník se rozpovídal, proč na nabídku vrátit se k reprezentaci zavrtěl hlavou. „Řekl jsem mu, že v současné době stojím někde jinde, ale kdykoliv bude něco potřebovat, rád mu pomůžu. Nemá to nic společného s Aloisem, je to člověk, kterého mám rád.“

Takže jste neuvažoval spojit vaše jméno víc s českým hokejem?
Spojil jsem ho už dřív (odmlčí se). Víte, nechci být sarkastický. Přišel jsem do Čech s nějakým očekáváním, neříkám, že jsem udělal a řekl všechno dobře. Jenže pak se staly věci, do kterých jsem se dostal třeba úplnou náhodou, takže jsem se rozhodl jít jinou cestou. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat rodině a za tím si jdu. Chci pomáhat dětem, to je teď to nejdůležitější.

A vaše kariéra?
Jaká kariéra? Ta pro mě není důležitá.

Co vás v Česku nejvíc zklamalo?
Byl jsem asi naivní. Nechtěl jsem vnímat zdejší systém, jak funguje a vplout do něj. Jsem člověk, který když si vezme něco do hlavy, tak za tím jde. Samozřejmě, že pak něco uděláte i něco špatně, ale důležité je umět se z toho poučit. Myslím, že jsem si v životě prožil svoje, dostal školu života a chtěl jsem se o ni podělit s českým hokejem.

Zase neříkejte, že by ale nebyl zájem. Jasným signálem budiž místo na reprezentační lavičce…
Když jsem viděl, co se tady děje, tak jsem se rozhodl, že to předám jenom svým dětem. To je celé. Lojza mi dal šanci a doteď vlastně nevím, proč si mě vybral, ani jsem ho do té doby kloudně neznal.

To jste se Hadamczika nikdy nezeptal, proč si vybral za asistenta vás?
Ne. Jako každý chlap jsem tím byl samozřejmě poctěn. Být u národního mužstva, to je čest. Pak se ale staly v Jihlavě věci, které se asi stát měly. Něco jsem chyboval já, v něčem druhá strana. Prostě jsem se rozhodl, že prostě začnu jinak.

V zámoří. Znamená to, že s Českem nechcete mít už nic společného?
My se do Čech vrátíme (rozhodně). Stáli jsme na rozcestí a rozhodli jsme se, že obětujeme všechno rodině. Máme dobré dny i ty špatné, ale všechno, co člověk prožije, ho dělá silnějšího a moudřejšího. Bojuje s těmi špatnými dny a užívá si ty dobré.

Váš syn David platí za velký hokejový talent. Byla touha pomoci mu v kariéře jednou z motivací pro návrat do Kanady?
Tou byla hlavně rodina. Mám tři děti a všechny mám rád úplně stejně. Když jsme jim to s manželkou říkali, tak si mysleli, že jedeme na nějaký dlouhý výlet. Venku poznali to, co jsme tady říkali všem dětem v Jihlavě. Že je život fakt těžký a je to složitá cesta.

To platí i třeba o vašem dramatickém odchodu do Kanady v roce 1986. Při dovolené v Jugoslávii se z vás najednou stal emigrant, když jste daleko od hraničního přechodu překračoval „čáru“ s Rakouskem…
Nevím proč, ale v životě jsem se vždycky rozhodl dobře. Někdo nade mnou asi drží ochrannou ruku. Jsem asi dítě štěstěny. Nebo ne, nejsem. Myslím, že si za štěstím spíš jdu.

Právě, ale nechybí třeba dnešním mladým hokejistům víc ctižádosti vaší generace? Dnes stačí lusknout prsty, máte auto, dovolenou na Havaji, studijní pobyt na zahraniční univerzitě…
To jim nemám vůbec za zlé. Děti dělají, co mohou. Vždyť jsou hlavně naším odrazem. Když se my budeme chovat jako prasata, děti budou prasata taky. Celá společnost je obrázek náš, váš, můj a toho, co pro ni můžeme udělat. Když neuděláme nic, bude špatná. Jsem spokojený tam, kde jsem. Moje hlava musí pořád pracovat, je to hlavně psychicky náročné.

V Kanadě tak nemáte větší klid než v Česku?
Nemám. Člověk se pořád učí. Jako hráč dostáváte pořád všechno pod nos. Najednou jste řadový člověk a musíte pracovat úplně jinak a starat se o všechno možné. Jako profesionální sportovec berete hodně věcí za samozřejmé. Najednou z toho vypadnete a čekáte, že všechno bude úplně stejné. Ale tak to nefunguje. Mě moje práce naplňuje, jsem spokojený.

Říkáte, že vás práce skauta naplňuje…
(vpadne do řeči) Radši bych o tom moc nemluvil. Když to shrnu, tak nejcennější, co mám, jsou rodiče, díky nim jsem tady, moje rodina a hokej. Jsem strašně vděčný, že pořád mohu zůstat v tom kolotoči. Člověk by měl dělat to, v čem je dobrý. Když studuji ve škole, měl bych dělat ten obor, na který jsem se dal, a necpat se do ničeho jiného. Když hraji na hudební nástroj, měl bych být muzikantem. Tomu věřím. A já myslím, že celkem dobře dovedu v hokeji posuzovat, kdo na co má a kam patří.

Pojďme tedy k vašemu synu Davidovi, nadějnému mladému obránci. Jaká je před ním budoucnost?
Pánové, znovu, já mám tři děti (usměje se). Holka se dostala na stipendium do školy ve Spojených státech a v současné době možná dokázala víc než oba kluci. Jsme na všechny děti pyšní úplně stejně. Nevíme, jak daleko to mohou dotáhnout.

Ale co se týká hokeje, o Davidovi se mluví nejvíc…
Mluví, ale stejně rychle se o něm může i přestat mluvit. Víte, často jsem dostával takové ty, jak se to říká, dárečky. Něco dostanete a ani pro to nemusíte tolik udělat. Najednou se i já musím ohánět, abych dostal to, co chci a jsem spokojený, že nemusíme pro děti vytvářet nic umělého. V Česku je to těžké. Okolí se na holku i na oba kluky pořád dívá, že táta je Musil, který jim někde pomůže, támhle uleví a s někým se domluví. Nechtěl jsem, aby v tomhle museli vyrůstat. Vždycky jsme jim říkali, že je život o dvou kůrkách a všeho musí dosáhnout sami. Samozřejmě že jsme tam s manželkou proto, abychom jim pomohli. Je to jako když námořník pluje na lodi a normálně ji vede. Když ale začnou vlny, musí tu loď směrovat tak, aby se nepřevrátila. To nás s paní hodně naplňuje.

Dovolte přeci jenom ještě odbočku k Davidovi. Máte velkou radost, když se o něm mluví, že se vám při hře velmi podobá, že ho zdobí podobná zarputilost a neústupnost?
V tu chvíli je člověk určitě pyšný, i když víte, že pořád ještě nic nedokázal a nic nemá. Pamatuji si, když mi máma s tátou říkali, že nejtěžší práce v životě je, být dobrý rodič.

Co jste jim na to v tu chvíli říkal?
Coby, jako mladý rodič jsem si říkal, že to jsou jenom takové ty kecy. Ale když to prožíváte, zjistíte, že je to svatá pravda. Když pak najednou uhodí mezníky, které jsem si prožil jako hráč, s dětmi je berete úplně jinak. Jste na ně pyšní. I když musíte s mírou a nasměrovat je do těch správných kolejí. Pochválit je, ale také jim říct: Tady přeci nechceš skončit, ještě je to pořád cesta, vrchol je někde jinde. U Davida může být vrcholem NHL, u holky obchodní titul, druhý kluk má také nějaký svůj vrchol. Musíte se tam jenom nějak dostat a prostředí je k tomu jenom tlačí. Když nepracují, tak je všechno okolo semele.

Sníte o tom, že by si Davida při nadcházejícím draftu zvolil váš Edmonton?
Přál bych si, aby všechny tři děti byly zdravé a vyrostly v dobré lidi. Vím, že to jsou takové ty okecávačky. Ale máma s tátou měli pravdu. Když jste zdraví, můžete dosáhnout všeho, co si přejete. Peníze jsou důležité a být ve správný čas na správném místě taky. Byl bych hrozně pyšný, kdyby se dostal do NHL. Na draftu nedokážete kontrolovat, kam půjde. Budu rád, když si ho vůbec někdo vybere.

Pozorujete u svých dětí podobné vlastnosti, jaké máte vy, hlavně takovou tu vaši , v dobrém slova smyslu, umanutost nic nevzdávat?
Všechny tři děti jsou jiné. Co se týká schopností, jsou podle mého spíš po Áje. Jsou šikovné, vnímají hru a situace po mámě, protože ona byla vždycky šikovná. Manželka byla také pracovitá, ale po mně mají asi takovou tu zarputilost, touhu chtít se prosadit. Ale zase se to nikdy nedá říct takhle jednoznačně. Jsem rád, když se jim daří, a když něco nevychází, prožíváte to s nimi, ale nedáváte to najevo. Jsou pod obrovským tlakem.

V Česku by ten tlak tedy souvisel hlavně s příjmením Musil?
To by nebyl tlak, ale spíš závist. U nás člověku nepřejeme. Vždycky, když má někdo úspěch, tak spekulujeme, jak se k tomu dostal. Že někde musel být podvod. Za mořem je na Davida takový tlak, že musí neustále potvrzovat dobré výsledky. Buď ho srazí, nebo ho to posílí a pak se z vás může stát někdo jako je Jarda Jágr nebo Dominik Hašek. Zase záleží na tom, jak se chová společnost a pak jak se do ní jedinec integruje. Buď ho vezme, nebo ho zavrhne.

Když už jste zmínil Dominika Haška, co vůbec říkáte jeho nekonečné kariéře?
Minulý týden jsem s ním mluvil. Přál jsem mu, aby zůstal zdravý. Kdybych někdy vedl tým a Dominik mi v pětačtyřiceti či padesáti řekl, že bude hrát, tak bych ho tam vždycky chtěl mít. Zná svoje tělo a schopnosti. Když něco řekne, dokáže se připravit, je to velká osobnost. Zase někdo může říct, že to jsou jenom takové řeči. Ale Dominik je člověk, který ví, co chce. Uvědomuje si, že když uspěje tým, uspěje i on. S tím má hodně hráčů problémy, myslí si, že jsou před týmem. U něj to tak nefunguje. Vždycky je zájem o ty, kteří vyhrávají, to jsou nejlepší hráči. Ne ten nejlepší z poražených.

František Musil

 Narozen: 17. prosince 1964 ve Vysokém Mýtě.

 Post: obránce.

 Charakteristika: Tvrdý defenzivní bek, jehož hlavním teritoriem byl prostor před vlastní brankou.

 Hokejová kariéra: Tesla Pardubice (1974 – 84), Dukla Jihlava (1984 – 86), Minnesota North Stars (1986 – 90), Calgary Flames (1990 – 95), Saxonia Foxes (1994, Německo), Sparta Praha (1994), Ottawa Senators (1995 – 97), Edmonton Oilers (1997, 1998 – 99, 2000 – 01), Detroit Vipers (1997–98, IHL), Indianapolis Ice (1997–98, IHL).

 Statistika v NHL: 797 zápasů, 140 bodů (34+106), 1241 trestných mi­nut.

 Reprezentace: 6× se účastnil MS, 2× si zahrál na Kanadském poháru.

Úspěchy: 1. místo na MS (1985), 2. místo na MS (1983), 3. místo na MS (1992).

 V letech 2006 – 2008 působil u národního mužstva v roli asistenta. Nyní dělá skauta pro tým NHL Edmonton Oilers.

 Jeho manželkou je bývalá česká tenistka a dcera Jaroslava Holíka Andrea. Mají spolu tři děti. Dcera Dana studuje ve Spojených státech vysokou školu, synové David a Adam hrají hokej.

Jaroslav Holík o Musilově konci v jihlavském hokeji
„Základem toho odchodu je, že v Jihlavě rozhodují o hokeji kuchaři, číšníci nebo taxikáři. Řekli mu tam, že už si ho v klubu nepřejí. Zřejmě proto, že chtěl děti něco naučit a byl na ně přísnej. A to se u nás nenosí. Některým rodičům, těm blbým, se právě ta přísnost nelíbila. Některým naopak ano, ale ti bohužel neměli šanci o něčem rozhodovat. Frantovi v Dukle říkali, jak se má dělat hokej. To víte, to je něco pro naši rodinu. U nás byli všichni vynikající sportovci a teď máme poslouchat moudra nějakých místních chcípáků?! To tedy ne.“

11. srpna 2009, Deník Sport

Jak rozhovor vznikal
Zpočátku se mu do diskuse moc nechtělo. S fungováním českého hokeje nemá z poslední doby dobré zkušenosti. Pak svolil. Ve skyboxu na hradeckém ČEZ Stadionu bylo znát, jak váží každé slovo. Častokrát přemýšlel, jak se nejlépe vyjádřit, aby mu čtenáři porozuměli a především jeho myšlenky pochopili. Je radost mu naslouchat. Ne, tohle nebyl obyčejný rozhovor. Musilovo povídání vás ihned zaujme, pohltí. Čerpá ze svých zkušeností, kdy si v životě musel všechno poctivou prací vydřít. Povedlo se mu to. Český hokej by si takových borců měl vážit. Bohužel neváží…

PAVEL RYŠAVÝ

RADEK ŠPRYŇAR

16.2.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Proti proudu času zdarma k oslavám Mezinárodního dne archeologie

Ilustrační foto

Pardubice se rozloučí s dostihovou sezonou

Pravý břeh Labe zůstane klidovou zónou. Stavět se nebude

Pardubice – Obyvatelé Pardubic už znají budoucí podobu pravého břehu Labe. Nejzásadnější změnou je nová lávka přes řeku, vybudování informačního systému či doplnění městského mobiliáře. Vzniku nové zástavby určené k bydlení se starousedlíci a ekologové obávat nemusí.

Fotbal a škola. Zkusili si to i v Kanadě

Pardubice – Plnit si povinnosti na fotbalovém hřišti a zároveň i ve škole se vyplácí. O tom dobře vědí hráči Regionální fotbalové akademie Pardubického kraje. Jeden z nich se nedávno dočkal zajímavé odměny, když po úspěchu v „olympiádě“ z anglického jazyka vyrazil na výměnný pobyt do zahraničí. Čtrnáctiletý Petr Beneš týden poznával, jak se žije a trénuje v Kanadě.

Si děláš kozy... No vážně, tři kozy v autě

Pardubice - Kdo viděl film Slavnosti sněženek ví, že koza dovede cestovat autem. I když běžný pohled to opravdu není.

Téma kampaně? Strach dominuje

Pardubický kraj /KOMENTÁŘ/ - Je to v posledních letech již takový kolorit. Politici hledají racionální témata předvolebních kampaní čím dál obtížněji. Viditelné to bylo loni před krajskými volbami, letos se situace opakuje. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení