Od zvláštního zpravodaje Deníku

Pomalu se zdá, že tihle tři chlapíci vůbec nestárnou. Pořád je kolem nich veselo, jako když jim bylo dvacet. Jan Kolář, Petr Koukal a Petr Průcha spolu naposledy hráli hokej v roce 2005. Pak Průcha odešel do NHL a zbylí dva parťáci zůstali v Pardubicích. Zábava je s nimi ale pořád. Samý smích a vtípky, nic se nezměnilo. Je vidět, jako moc si Švédské hokejové hry útočná trojka vychutnává.

„Odjakživa to jsou moji zobáci, takže musí sekat latinu,“ dloube do svých kamarádů nejstarší z útoku Kolář. Ten si po osmi letech užil návrat do reprezentace a hned dal gól. Proti Švédům srovnal na 1:1. Kouč Hadamczik si mohl mnout ruce, sázka mu vyšla. Dnes si spolu zahrají i proti Finům.

Užíváte si, že jste po letech zase pohromadě?

Průcha: Tak něco, Kouky, řekni, jsi přece kapitán.
Koukal: Mně se to líbilo (usmívá se). Jen Količ (Jan Kolář) říkal, že byl moc svázaný taktikou.
Průcha: V první třetině bylo hodně vyloučených a Količ se tam dostal méně. Ve druhé třetině to vlastně bylo totéž, až v té poslední jsme se tam konečně dostali spolu a mohli jsme něco vytvořit.

Napadlo vás, že byste se ještě někdy potkali v reprezentaci?

Koukal: Já to čekal. Co ty, Količ?
Kolář: Abych se přiznal, tak moc ne.
Průcha: Kouky, ty jsi to fakt čekal?
Koukal: Jasně, v Pardubicích to táhneme, přece musí vidět každý, že to funguje (všichni tři se začnou šklebit).

Už nejste dvacetiletí zelenáči jako v roce 2003. Je cítit, že máte v národním týmu úplně jinou pozici?

Koukal: Jasně, Průchyč to vede jako kapitán.

Pravda, na trénink se dostavil s vlaječkou a „céčkem“ na dresu…

Průcha: Zkusil jsem to nadhodit (usmívá se). Je jasné, že ta role není stejná. Dřív jsme tady hlavně získávali zkušenosti, teď jsme třicetiletí borci. Teď je už můžeme rozdávat (všichni tři se smějí).
Kolář: Já jsem tady jenom pár dní, moje role je taková, že jsem vlastně zase na začátku. Jestli sem pojedu ještě někdy, bude to třeba jiné.

Když jste ale všichni tři spolu, pořád mi připadáte jako ti vysmátí a bezstarostní dvacetiletí kluci. Takže tady beze změn…

Průcha: Osobnost se moc nemění, myslím, že jsme pořád stejní. Teda až na Količe, tomu to trochu stouplo do hlavy, jinak je dobrý (směje se).

V jednom on-line rozhovoru jste kdysi říkali, že máte kladný vztah k novinářům, že dělají ze sportovců oblíbené a neoblíbené. To také pořád trvá?

Průcha: To teda nevím, kdo tohle napsal.
Koukal: Asi novináři. (všichni tři se smějí).

Průcha: Já se v novinách moc vidět nemusím. Ale patří to k tomu, co se dá dělat.

Když jste ještě hráli v Pardubicích, dívky po vás doslova šílely. Už je to pustilo?

Průcha: Kluci už jsou ženatí, já pořád tak nějak hledám.
Kolář: Po Průchyčovi bohužel pořád šílejí (usmívá se).

Pánové, Petr Průcha odešel v roce 2005 do NHL a vy jste zůstali v Pardubicích. Upřímně, přáli jste mu velké angažmá?

Koukal: To je přeci jasné, že to bylo díky nám, nebudeme si nic zastírat (usmívá se).
Průcha: O tom žádná, a jsem jim za to také vděčný. Oni se ale také neztratili, nějaký čas táhnou Pardubice.
Koukal: Průchyč to má těžší v tom, že to ve svém klubu musí táhnout sám. My jsme v Pardubicích aspoň dva.

Vážně jste si neříkali, že když na Petra ukázali Rangers, vy byste si také zasloužili nějakou větší štaci?

Koukal: Hlavně o mě se vždycky v cizině prali a perou doteď, takže to je hrozně jednoduché (usmívá se).
Kolář: Do NHL musí být člověk draftovaný, dokud je mladý, pak už není šance se tam dostat. Do Evropy zase vede cesta přes reprezentaci. Když budu mluvit za sebe, ukázal jsem se tady jen na tři turnaje a doteď jsem za nároďák nehrál (od roku 2003). Je těžké se prosadit do ciziny jenom z ligy. Nějaké cesty jsou, ale vždycky jsem dával přednost spíš Pardubicím. Budoval jsem si tam nějakou pozici. Nechtěl jsem ji zahodit a makat někde zase od začátku.
Koukal: V Pardubicích jsme o tu pozici bojovali hodně dlouho. Dlouho jsme hráli čtvrtou lajnu, a co si budeme povídat, o takové hráče se nikdo moc nepere.

Strašně dlouho jste měli nálepku „talentovaní útočníci“, jenže před sezonou do Pardubic většinou dorazily drahé nákupy a museli jste se prokousávat pořád nahoru. To vás muselo pořádně štvát, nebo ne?

Koukal: Když to vidím teď, tak je to něco úplně jiného. Dřív se pomalu na každou sezonu koupili čtyři noví hráči a bylo jasné, že se budeme těžko někam posouvat. Teď se doba trochu změnila a mladší kluci to mají o chlup snazší. Není to už tak, že by byly tři našlapané lajny a jedna mladá. Jenom málo ligových klubů teď dovede udržet dvě silné pětky. Bylo to jiné, ale všechno se mění.

Petře, vyměnit Pardubice za New York, vaše obvyklé spoluhráče za Jaromíra Jágra, to musela být změna jako hrom …

Průcha: Byla to obrovská změna. Na druhé straně se na to člověk svým způsobem celý život připravuje. Co jsem začal s hokejem, tak jsem si představoval, že odejdu a budu hrát v NHL. Když ta šance přišla, neváhal jsem.

Petru Koukalovi končí v Pardubicích smlouva, myslíte, že byste se mohli brzy potkat i v nějakém zahraničním klubu?

Průcha: Blbé je, že KHL má limit na cizince. Když jich má tým pět, dva má třeba podepsané, tak hodně přemýšlí o tom, koho podepíšou.
Koukal: A oni si můžou vybírat z celé Evropy.
Průcha: Málokdy podepíšou dva hráče najednou jenom kvůli tomu, aby je postavili ke třetímu.

Kouč Petrohradu Říha vás všechny moc dobře zná, možná by se mu ta představa i líbila, ale kvóta na cizince situaci dost ztěžuje…

Průcha: Právě, navíc chtějí udělat pravidlo, že gólman z ciziny bude počítán za dva zahraniční hráče. A to bude pro některé týmy pořádná čára přes rozpočet.

Říkali jste si, že kdyby to všem třem teď ve Švédsku vyšlo, mohli byste se tady objevit za pár měsíců znovu, ale už na mistrovství světa?

Průcha: Osobně se tak daleko nekoukám.
Kolář: Já o žádném mistrovství ani přemýšlet nemůžu. Jsem hlavně vděčný za to, že jsem dostal šanci hrát tady. Odehráli jsme jeden zápas a na nějaké vyhlídky je moc brzo.

Nedávají vám to vaši kamarádi najevo? Nejste teď v reprezentaci za bažanta a nemusíte jim třeba leštit plexi?

Kolář: Vůbec ne, oni jsou odjakživa moji zobáci, takže musí sekat latinu (usmívá se).