Seděl v kabině trochu stranou, mimo epicentrum veselí. JAN STARÝ byl zabořen do svých myšlenek.

Dojatý, vzpomínal na dva roky starou bolest, kdy ho těžké zranění ruky nepustilo do finále. Moc si přál to prožít. Zase a sám, bez cizí pomoci, zvednout nad hlavu zlatý pohár. „Poslední dny jsem o té chvíli snil,“ přiznal pardubický kanonýr.

Nyní jste si korunovaci vychutnal se vším všudy. Je to pro vás satisfakce?
Jsem hrozně rád, že jsem finále mohl hrát. To zranění, co jsem před dvěma lety prodělal, nebylo vůbec příjemné a lehké. Ani další sezona nebyla ze zdravotního hlediska v pořádku. Až letos mě dal do kupy Petr Brabec, kterému bych chtěl hrozně poděkovat. Vrátila se mi síla a na ledě to bylo znát.

Stavíte letošní titul výš?
Víte, že ani nevím. Řeknu to jinak: jsem šťastnější než předtím. Nejsem zraněnej, hrál jsem finále. Skvělý pocit.

Myslel jste před finále na předchozí zdravotní trable?
Nikdo mi to nepřipomínal, ale v hlavě jsem to měl. Hrozně jsem to chtěl vyhrát. Před šestým zápasem jsem se bál, celou rozcvičku se klepal, protože jsme věděli, jací jsou v Brně bojovníci.

Co se ve vás odehrává?
Poslední týden, když jsem usínal, jsem si představoval, jak pohár konečně zvednu sám. Předloni mi musel pomáhat Céca (Cetkovský), teď jsem to už zvládl. Konečně se mi splnilo, o čem jsem snil. Jsem v hrozné euforii. Je to něco úplně jiného, než stát v civilu na střídačce. Snad si to ještě neuvědomuju.

Vážně?
Je to tak čerstvé… Komu se poštěstí hrát během tří let dvakrát finále a pokaždé ho vyhrát? Ukazuje to, že máme silný management, který každý rok dokáže postavit výborné mužstvo, navzdory tomu, že nás moc lidí nemá rádo. Je to neuvěřitelný. V Pardubicích jsem se narodil, pro klub bych dýchal a nikde jinde bych u nás hrát nechtěl.

Bylo to vážně finále snů?
Myslím si to. Hrál se skvělý hokej. V Brně mám kamaráda – Divocha (Tomáše Divíška). Znám tam spoustu dalších kluků, třeba Jirku Vašíčka. Lidi to vzalo, oba kluby si to zasloužily.

Dokážete si představit, co se v dalších dnech bude dít?
Docela živě. (směje se) Bouřlivě jsem slavil i se sádrou na ruce, teď to bude ještě větší. Jen doufám, že dopadnu lépe.

Vaši spoluhráči z prvního pardubického útoku Petr Koukal a Jan Kolář jsou na odchodu do Ruska. Mrzí vás to?
Bude nezvyk je nemít v kabině. Byli, nebo vlastně stále jsou, mí velcí kamarádi. Jsem bouřlivé povahy, občas jsem byl na ně pořádně nasr…, ale oni to vždycky vzali. Změna je život, tak to v hokeji chodí. Angažmá v KHL jim přeju, posune je to zase o kus dál. Osobně udělám všechno proto, abych si za pár let zahrál také někde v zahraničí.

V Pardubicích máte ještě dvouletý kontrakt. Tak potom hurá ven?
Bylo by to fajn. Bude mi osmadvacet. Rolas (Tomáš Rolinek) nebo Časy (Petr Čáslava) odcházeli také v podobném věku. Za dva roky ještě dozraju a snad se pak budu někomu v zahraničí líbit. (usměje se)