Porážka se Slováky byla jen dohrou našich nic neříkajících výkonů proti USA a Německu. Američany jsme porazili se štěstím, na Němce jsme už neměli, a se Slováky jsme v prvních dvou třetinách jen pokračovali ve výkonu, který neměl šťávu. Až když mužstvo cítilo, že bez tvrdé práce to nepůjde, začalo hrabat. Potom to byla radost se dívat a hráči šli opravdu na krev. Tyto řádky jsem psal ještě před utkáním s Kanadou, jež mohlo prakticky rozhodnout o našem konci na turnaji. Snad se tak nestalo…

Mám ale dojem, že to, co naši ve třetí části předvedli, byl strop tohoto týmu. Ten strop není ale tak nízko, aby naš tým nemohl pomýšlet na boje o medaile. Předpokladem ale je, abychom tak dokázali hrát šedesát minut, a ne pouze jednu třetinu.

Jinak tady občas sněží opravdu jak v ruském filmu a jako v květnu si tedy určitě nepřipadám. Nároďák se nakonec přeci jen přestěhoval do lepšího hotelu i přesto, že to z hračů nikdo nevyžadoval.

Kdo mě hodně překvapil, je tým USA. Mužstvo, v němž jediné známější jméno pro Čechy je Šťastny, hraje spíš evropský hokej, ale z amerických hráčů je cítit radost ze hry, chuť ukázat se skautům, a tudíž si vydobýt smlouvu v NHL. Výborně bruslí, rozumí si s pukem a dobře kombinují. Navíc k nim prostě patří důraz a nasazení. Před šampionátem jsem o nich ani nepřemýšlel, teď je však považuji za možné uchazeče o medaile.