Třiačtyřicetiletý všestranný sportovec se na ledě proslavil tím, že neustoupil ze žádného souboje. Co ztrácel ve výšce, doháněl bojovností. Ve stejném duchu pokračuje i na zeleném trávníku. I když tam jeho 177 centimetrů není takovým handicapem.

„Spoustu soubojů ustojím, až se mi spoluhráči kolikrát diví. Prý když jsem ve vápně, tak proč nespadnu. Já jím odpovídám: Proč bych padal, když chci dát gól. Stejně jako v hokeji se snažím všechno ustát. Kolikrát to nejde, ale určitě nepadám, abych nafilmoval penaltu. Když už se ocitnu na zemi, tak to je opravdu faul,“ říká Tomáš Rolinek v rozhovoru pro Deník.

Zdroj: Youtube

Zranit se při fotbale? Bez výplaty

Ze světa profesionálního hokeje jste přešel do světa amatérského fotbalu. Jak se tento nápad zrodil?

Fotbal jsem vždycky hrál rád. Už ve dvaceti jsem měl registraci a nastupoval načerno. I když jsem byl registrovaný hokejista, tak jsem hrával v letní přípravě fotbal. Takže to ve mně zůstalo a po skončení hokejové kariéry hraji za Srch. Když mě to čas dovolí, tak rád jdu na trénink a pak na zápas. Samozřejmě mám ambice hrát vyšší soutěž než je okresní přebor.

Říkáte po skončení kariéry, ale za Srch jste nastupoval ještě jako hráč Dynama. Měl jste ve smlouvě výjimku?

Přesně tak. Nicméně, kdybych se zranil, tak bych přišel o výplatu. Takhle jsme se s Dynamem dohodli. Fotbalové tréninky byly součástí mé individuální hokejové přípravy, takže takto trénovat v létě mi dávalo smysl.

Proč jste se v mládí nerozhodl pro fotbal, když ho máte tak rád?

Můj táta byl fotbalista i hokejista. Sporty provozoval na nižší úrovni. Také jsem dělal oba závodně. Nechal mi volnou ruku. Ani nevím proč, ale nakonec jsem si vybral hokej. Zpětně jsem pochopitelně rád. Byl jsem mladý kluk a láska hokeji, i díky nedaleké Jihlavě, byla holt o něco větší. Vždycky jsem ale strašně rád koukal na fotbal v televizi. Když mi to dovolí čas, tak teď chodím na první ligu u nás v Pardubicích.

Tomáš Rolinek v roli týmového manažera HC Dynamo Pardubice
Rolinek manažerem: Už pomáhám jinak, jsme na jedné vlně

Jako obojživelník můžete srovnávat, který sport je lepší či jednodušší?

Řeknu to laicky a jednoduše. Když ve fotbale vypadne ze hry nějaký špílmachr, tak to může celkový výkon týmu hodně ovlivnit. V hokeji pak máte dvacet hráčů, hraje se většinou na čtyři pětky. Jeden dva hráči mimo sestavu tolik výkon neovlivní. Nicméně podle kritérií lepší, jednodušší se to nedá srovnávat. Na nejvyšším levelu jsou oba sporty velice náročné. Nechci ale zabíhat do podrobností, protože každý sport je pro ty, co ho dělají naplno, těžký.

V minulosti jste se mohl legálně vyřádit při fotbalových exhibicích hokejistů. Asi jste si dělal na hřišti, co jste chtěl.

Pozor, tak to zase ne. Měli jsme ale tak našlapaný tým, že víceméně všichni starší hokejisti uměli hrát fotbal. Takže toho volného místa nebylo na hrací ploše tolik. Tak jsem šel občas i do brány. Jinak zápasy s fotbalovými kluby z nižších soutěží byly super. Místo a v rámci tréninku jsme poměrně často objížděli vesnice a dělali radost fanouškům. Jenže manažeři tyto sranda mače z obav zranění zrušili.

Penaltu bych nikdy nenafilmoval

Hrajete okresní přebor Pardubicka. Jak si v dresu Srchu vedete v letošní sezoně?

Poslední dobou, a jak už jsem starší, mám pocit, že jsem větší spalovač šancí (pousměje se). Takže nic moc. Ale byly doby, kdy jsem góly dával vcelku pravidelně.

Kolik jste vstřelil v jednom „mistráku“ nejvíce branek?

Především jsem rád za každý gól, kterým mohu přispět svému týmu k vítězství. V loňské sezoně se mi podařilo vstřelit pět gólů Starému Mateřovu. Snažím se prostě i ten okresní přebor v Srchu hrát naplno. A když nám to nevyjde, tak jsem na sebe docela naštvaný.

Je vaše, pro hokej nižší, výška 177 cm naopak na zeleném pažitu výhodou?

Těžím z toho, že z hokeje mám nízké těžiště. Spoustu soubojů ustojím, až se mi spoluhráči kolikrát diví. Prý když jsem ve vápně, tak proč nespadnu. Já jím odpovídám: Proč bych padal, když chci dát gól. Stejně jako v hokeji se snažím všechno ustát. Kolikrát to nejde, ale určitě nepadám abych nafilmoval penaltu. Když už se ocitnu na zemi, tak to je opravdu faul.

Tomáš Rolínek
Život jde dál, říká Rolinek. Nižší soutěže? Už jen fotbal

Handicapem některých fotbalistů je hra hlavou.

To podepíšu. Hra hlavou mi vůbec nejde, takže si jí vyhýbám. Do nějakých hlavičkových soubojů vůbec nechodím. Ani to neumím a víceméně nemám na vysoké míče odhad (směje se).

Jak se k vám chovají na hřišti protihráči? S úctou, když proti nim stojí mistr světa?

O úctě bych nehovořil. Ani bych to nechtěl. K soupeřům chovám respekt. Hrajeme sice proti sobě, ale v zápase je čas pokecat si. Musím to zaťukat, ale se zákeřnou hrou jsem se nesetkal. Tím, že se chovám k nim férově, oni se chovají férově ke mně. Navíc alespoň od vidění spoustu kluků z jiných týmů znám.

Položili All Stars tým z Ruska

Přejděme k vaší hokejové kariéře a zůstaňme v Německu 2010. Mezi sportovci se traduje, že úspěch dochází později. Kdy vám došlo, že jste mistr světa?

(úsměv) Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem zvedal nad hlavu pohár. Nejvíce mi to ale došlo asi týden poté, kdy jsem byl v show Jana Krause. Bavili jsme se o šampionátu, rozebírali jsme zápasy. Člověk je pak zvaný na různé akce a v tom okamžiku mu plně dojde, že se stalo něco velkého. Pro mě to byl obrovský sen. Vlastně nečekaný, že k něčemu takovému můžu dojít. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych byl součástí týmu, který si může říct: Jsme mistři světa.

Jak na šampionát vzpomínáte, protože se nevyvíjel dobře? V play off jste ale chytili lauf. Byly to přesně ty chvíle, že byste neprohráli ani s výběrem světa?

Všechny ty detaily, které jsme nestihli doladit v základní skupině, se daly v play off do kupy. Klíčové bylo, že jsme zvládli čtvrtfinále. To je vždycky odraz úspěchu nebo neúspěchu. Podařilo se nám vyřadit Finy na nájezdy. Díky gólu Rachny (Karel Rachůnek) jsme v posledních sekundách vyrovnali se Švédy a pak zase zvládli nájezdy. Nikoho by nenapadlo, že můžeme být mistři světa. Pak jsme čekali na finále a věděli jsme, že proti nám jde Rusko v olympijské sestavě. Takový All Stars tým. Řada z nás se po těch všech peripetiích už smířila s krásným druhým místem. Jenže náš tým byl tak odhodlaný, že jsme se zastavili až na nejvyšším stupínku.

V čem podle vás bylo největší kouzlo zlaté party?

Náš tým byl složený převážně z evropských hráčů. Musím zdůraznit, že všichni kluci, včetně mě byli strašně vděční za šanci, že mohli na mistrovství světa v být.

Tomáš Rolinek s Jaromírem Jágrem ukazují ruzyňskému letišti slavnou trofej.
Rolinek: 'Omlouvám se, pane prezidente'

V Německu jste se sblížil s Jaromírem Jágrem. Co jste si od něj vzal?

Jarda Jágr měl být kapitán, o tom není sporu. On však nechtěl, takže céčko zbylo na někoho jiného. Všichni jsme k němu vzhlíželi. My kluci z extraligy i evropských klubů jsme na něj koukali s otevřenou pusou. Neustále jsme ho pozorovali. Viděli jsme to jeho obrovské zaujetí v tréninku. Hokejem žil. Vzal jsem si od něj obrovskou profesionalitu. Hrál strašně týmově a šlo mu hrozně o ten úspěch. V tom jsme si byli podobní.

Když jste do Pardubic přišel jako junior, dovolil jste si jen pomyslet na zářnou kariéru?

Byl jsem kluk, kterého bavily všechny sporty. Jak jsem se začal věnovat hokeji, měl jsem jediný sen. Vyrůstal jsem ve Žďáru nad Sázavou a chtěl jsem hrát extraligu za Duklu Jihlava. Pravidelně jsem poslouchal S mikrofonem za hokejem. Jihlava byla zeměpisně nejblíž. Když se jezdilo někam na hokej, tak jedině tam. V tom snu by mě životě nenapadlo, že bych si zahrál za reprezentaci, natož vyhrál mistrovství světa.

Uvědomujete si, že jste posledním českým kapitánem, který zvedal nad hlavu pohár? Asi nechcete dopadnout jako Jarmila Kratochvílová s rekordem na 800 metrů?

(rozesměje se) To už je asi čtyřicet let ne? Rozhodně nechci. Jsem přející člověk. Sleduji každé mistrovství a vesměs naše nezdary vnímám. Před každým šampionátem, když se koukám na sestavu nároďáku, tak si říkám, že už to musí vyjít. Bohužel to trvá třináct let.

Záchrana na úrovni titulu

Pět let před MS v Německu jste získal titul s Pardubicemi. Bylo to nejvíc v kariéře?

Stoprocentně. Také proto, že sezonu před titulem jsem tam nehrál. Poslali mě na hostování. Vrátil jsem se a kvůli výluce v NHL byl v Pardubicích neskutečně nabitý tým. Dva roky před tím jsem zažil velké zklamání, když jsme doma prohráli 0:1 v sedmém finálovém zápase se Slavií. Bolelo to, ale říkal jsem si, že to ještě někdy přijde. Jenže mě čekalo těžší období na hostování. Titul pak byl pro mě nejvíc a také jsme to pořádně oslavili. Pardubice na něj čekaly šestnáct let, takže jsme trochu řádili a užívali si zlaté medaile.

Napadlo vás v době, kdy jste pendloval mezi Libercem, Litvínovem a Pardubicemi, že si někdy zahrajete KHL?

Určitě mě to nenapadlo. Možná v osmnácti, ve dvaceti, kdy si mladý člověk nějakým způsobem představuje svoji budoucnost. Ale takhle pozdě už ne. Už jen proto, že jsem se nemohl dlouho uchytit v Pardubicích. Titul jsem vyhrál v pětadvaceti. O rok později jsem se usadil v národním týmu.

Nebyl o kapitána zlatého týmu zájem v NHL?

Ne, to už mi bylo třicet. Něco se ale povídalo po mistrovství světa v roce 2006. Podle mě však žádný klub vážný zájem neprojevil. Myslím si, že pro mě bylo daleko vůbec do zámoří jet na nějaký kemp, abych si mohl případně zkusit NHL.

Zaznělo v tom šuškání jméno konkrétního zájemce?

Od jednoho skauta jsem zaslechl Calgary Flames. Ale to bylo tak strašně daleko, jako kdybych teď řekl, že chci hrát fotbal za Spartu (úsměv).

To není zas tak strašně daleko, čekal jsem Barcelonu…

(chechtá se) Tak to bych se těch kilometrů nedopočítal.

Tomáš Rolinek
Kapitán Rolinek v Pardubicích končí!

Návrat z ruských angažmá byl rozpačitý. Na vašem příkladu se potvrdilo, že člověk je jednou nahoře a podruhé dole, což vyvrcholilo vyhazovem. Proč?

Pro mě to bylo strašně těžké období. Když jsem se vrátil z Ruska, nedopadlo vyjednávání s Pardubicemi a tak jsem šel do Sparty. Pak jsme přeci jenom našli společnou řeč. A ten zmíněný vyhazov nemám v hlavě absolutně vyřešený. Bral jsem to těžce a myslel jsem, že budu mít v Pardubicích dveře definitivně zavřené a nikdy už pro ně nic dělat nebudu. Naštěstí mám fungující rodinu a ta mě v těžkých chvílích hodně podržela. Manželka i všechny tři děti.

V dresu Dynama jste působil v temném období. Prakticky každou sezonu hrálo o holé žití. Mohl jste vůbec klidně usnout, když s týmem, který milujete, hrajete o padáka?

Když zpětně koukám na ten tým, neměl kvalitu na to, abychom hráli někde výše. Právem jsme byli dole. Neustále se tady měnili hráči, trenéři, nedal se pořádně stabilizovat. Ty sezony byly šílené. Člověk se tím trápil. My starší hráči jako Petr Sýkora jsme si toho v té špatné době tady prožili hodně. Strašně nám záleželo na tom, aby to dopadlo. Naštěstí to dopadlo dobře. Ne jenom starší hráči ale i srdcaři okolo týmu jako Martin Mandys, Libor Hovorka, ti tady taky nechali pár roků svého života. Určitě jim je vzal stres, co jsme prožívali.

Dá se říct, že se bavíme o nejhorších vzpomínkách na hokej, tedy když pomineme leteckou katastrofu, při které zahynuli vaši spoluhráči z reprezentace?

Stoprocentně to bylo hokejově nejhorší období. A když jsme se bavili o těch úspěších, tak pro mě byl velký úspěch, že jsme nejvyšší soutěž v Pardubicích zachránili. S tou bodovou ztrátou, kterou jsme měli. Řadím ho k titulům, protože si nikdo nedovede představit, co by se v Pardubicích dělo, kdybychom sestoupili do první ligy. Záchrana extraligy je pro mě velký úspěch. Nicméně tragédie hokejistů Jaroslavle, to byl pro mě největší zásah. V tu chvíli jsem věděl, že chci jít z Ruska pryč. Čím dál víc, jsem se v letadle bál. Také proto, že vím, co se v letecké dopravě dělo v Rusku za historky. Když vám tahle smutná událost vzala lidi, které jste znal a měl s nimi nějaký vztah, tak to je naprosto šílené. Dodnes je to pro mě obrovská tragédie.

Chtěl jsem vyhrát i při rybolovu

Po kariéře jste se vrhl na manažeřinu. Na ledě jste do všeho vletěl po hlavě. V kanceláři ale asi musíte být větším diplomatem, viďte?

To, co mi zbylo ze sportu celkově je, že chci všechno dělat naplno a vítězit. Jsem naštvaný, pokud to nevyjde. Což se může stát, protože prohry k hokeji patří. Ale o to více mě štvou. Je pravda, že teď nemohu všechno říct, jak si myslím. Kolikrát v sobě nějaké věci dusím. No a když bouchnu, tak to stojí za to. Samozřejmě ale mohu bouchnout jen v prostředí, kde to znám a rovněž z titulu své funkce.

Trénování vás neláká, nebo vám jeden neúspěšný pokus v pouze čtvrtfinálové sezoně 2021/2022 stačil?

Já bych snad ani neřekl, že to byl pokus. Jednalo se o formu nějaké výpomoci. Richard Král mě a Petra Sýkoru oslovil, abychom mu šli pomoct. Takže jsem stál na střídačce a chodil na tréninky. Spíše jsem u týmu působil jako konzultant a ne jako trenér. I když jsem měl na starosti oslabení a další věci. Tvrdil jsem to před tím a tvrdím i teď, že trenérem nechci být. Nemám k tomu bližší vztah. Ani by mě to nebavilo, takže bych to nemohl dělat naplno. Nikdy neříkej nikdy, ale trenéřinu v sobě nemám nějak zakódovanou.

Hokeji se stále věnujete aktivně, ovšem už ne jako útočník, ale jako gólman Třebechovic pod Orebem. Proč jste se tak rozhodl?

Hráčskou kariéru jsem definitivně pověsil na hřebík. Jako útočník už se posouvat nemůžu. Brankářina, když to takto řeknu, mě vždycky lákala. Převlékal jsem se do gólmanského a nechal jsem na sebe střílet. A vím, že v této činnosti se mohu zlepšovat. Myslím, že se posunuji každým tréninkem. Strašně mě to baví a naplňuje. Ta soutěživost, že nechci dostat gól. Jako útočník jsem spoustu střel zblokoval a jenom jsem u toho neměl brankářskou výstroj. Takže jen na to plynule navazuji. Zkrátka teď mám kariéru gólmanskou (směje se).

Tomáš Rolinek hájil bránu Třebechovic v krajské lize.
Rolinek už nechce na sebe hráčskou výstroj. Teď mám gólmanskou kariéru, směje se

Jaké jsou vaše zájmy a koníčky kromě sportu?

Rád chodím na ryby. A zase, než jsem se k tomu prochytal a získal nějaký klid, tak ze začátku jsem chtěl každý rybolov zdolat rybu a vyhrát. Nechtěl jsem odcházet z prázdnou. Takže než jsem se uklidnil i na těch rybách, tak mi to trvalo. Teď už si jdu k vodě opravdu odpočinout. Jestli nevytáhnu rybu, nebo ji pak pustím zpátky, už není pro mě důležité.

Co rybářské závody, když jste tak soutěživý?

To bych nemohl (směje se). Kolikrát jsme šli s kamarády na ryby s tím, že si zahrajeme o to, kdo jich vytáhne více. To vždy absolutně odmítám, protože bych byl ve stresu z toho, že chci vyhrát. Vůbec bych si to chytání neužil.

Zmínil jste fungující rodinu a tři děti. Můžeme se těšit na sportovce Rolinka či Rolinkovou?

(směje se) U holek asi ne. Vedeme je ke sportu, ale nevybraly si, že by chtěly být vrcholoví sportovci. Mladý Tomáš hraje hokej, baví ho. Je v pardubickém dorostu a jestli ho bude hokej dál takto naplňovat a on k němu bude přistupovat jako doteď, tak může někdy hrát nějakou ligovou soutěž. Všechno bude záležet jen na něm.

Na závěr si pojďme vysvětlit jednu záhadu z vašeho života. Až do mistrovské sezony jste byl všude uváděn jako Tomáš Rolínek. Kdo to vypátral, že vaše příjmení správně zní Rolinek a proč jste se nedral za zkrácení dříve?

Byl jsem takový bohém. Svým způsobem mi to bylo jedno a vůbec mi to nevadilo. Podepisoval jsem se s dlouhým i. Vypátral to sportovní komentátor Robert Záruba. Když s tím přišel, jak to je, tak jsem si jenom příjmení upravil zpět. Takže ano, s krátkým je to správně.