Objímal se s rodiči, maminčiny slzy se mu kutálely po dresu, táta zářil štěstím. Klan Kolářů prožíval zlatý triumf Pardubic naplno.

„Jsem opravdu nadšený z toho, jak sezona probíhala. Přišlo tolik zvratů… Ani nespočítám, kolikrát jsme byli dole, ale vždycky jsme se z toho dokázali vyhrabat," říká útočník JAN KOLÁŘ.
Pro jednatřicetiletého křídelníka byl šestý finálový zápas v Brně na delší dobu poslední v dresu Pardubic. Společně s Petrem Koukalem odcházejí do Nižněkamsku, týmu KHL.
„Musím vystoupit ze zóny komfortu," uvědomuje si Kolář.

Rodiče jsou štěstím bez sebe. Hodně to prožívali?
Oba jsou naměkko. Máma to prožívá strašně, taťka je zase takový hokejový blázen a já jsem po něm. Všichni jsme byli dojatí. Je to krásné zakončení sezony, která byla perfektní. Tohle je třešnička na dortu.

Byl to pro vás poslední zápas v pardubickém dresu?
Pro příští sezonu to tak bude. Stojí přede mnou velká výzva a já bych ji rád přijal. Chci zase o kus pohnout se svojí kariérou. S Pardubicemi jsem spjatý, strávil jsem tady neskutečné roky. Nějakou dobu jsme hráli první lajnu… (dojetím přestane mluvit) Tohle je vážně nejhezčí rozloučení, jaké jsem si mohl představit.

Společně s Petrem Koukalem odcházíte do ruského Nižněkamsku. Čeká vás jiné prostředí, jiný hokej. Zvyknete si?
Věřím, že se k tomu postavím čelem a v mém životě to bude další zkušenost, kterou snad zvládnu.

S Pardubicemi jste získal třetí titul. Stavíte ho nejvýše?
A víte, že to tak asi bude. Při prvním titulu v roce 2005 jsem moc nehrál, spíš jsem se toho jen zúčastnil. Ty dva další ale už byly nádherný. Před dvěma lety jsem si myslel, že je to nejvíc. Teď si to myslím taky. (usměje se)

V čem byla síla zlatého týmu?
Na naší straně byla hokejová kvalita. Pak už to bylo jen o tom, jestli to zvládneme a dokážeme všechno dobré přenést na led. Myslím, že nám to vyšlo. Během sezony i v play off jsme zvládli spoustu těžkých chvil. Častokrát jsme měli doslova nůž na krku, ale vždycky se z toho dokázali vyhrabat. Klobouk dolů před trenéry, kteří krizi pokaždé řešili racionálně. Vždycky zachovali chladnou hlavu a prací jsme se z těžkostí dostali.
Máte toho hodně na srdci, že?
Jsem opravdu nadšený z toho, jak sezona probíhala. Přišlo tolik zvratů… Ani nespočítám, kolikrát jsme byli dole, procházeli si špatnými sériemi – vždyť jsme prohráli šest zápasů v řadě. To v Pardubicích nepamatuju.

Kde se v mužstvu vzala síla, že jste krizi pokaždé přestáli a šli dál?
Nevím, prostě to v tom týmu je. V play off jsme vždycky prohrávali 1:2, ale následně sérii otočili. Byla tam kupa emotivních momentů. Lidé nám říkali, ať jim šetříme srdíčka, že jsou z toho na nervy. Jenže my jsme to neuměli udělat klidně. (směje se)

Bude se vám z Pardubic odcházet s těžkým srdcem?
Samozřejmě, vždyť jsem tady prožil parádní, neskutečné roky. V posledních sezonách jsme byli v roli lídrů, na naše místa se cpe nastupující generace. S Koukym (Petrem Koukalem) nás ostatní nahradí a Pardubice budou dál sbírat medaile a tituly.

Co když to byl opravdu váš poslední zápas za Pardubice? Nikdy nevíte, co bude dál…
Věřím, že ne. To bych měl opravdu slzy na krajíčku. (vážně) Teď prostě musím jít dál, musím udělat další krok v kariéře. Moje žena to umí výstižně  pojmenovat: když se chce člověk někam posunout, tak musí vystoupit ze zóny komfortu. Něco na tom bude. Odcházím z Pardubic, kde jsem to měl na zimák minutu pěšky, přešel jsem jen parkoviště a byl v kabině. To málokdo z hokejistů zažije, jelikož my vedeme spíš kočovný život. Užíval jsem si to deset let a teď jdu ven, budu asi muset něco překousnout, zvládnout jiné tlaky. Ale aspoň získám větší nadhled.