Hokejová veřejnost si s obdivem připomíná čtvrtstoletí od historického triumfu na Turnaji století. Jak na Nagano vzpomínáte?
Jako na olympijské vítězství, které bylo výjimečné. Jednou za rok si o vzpomínce přečtu v novinách. Jak je nějaké jubileum, je toho víc. Mám doma nějaké suvenýry, které mně Nagano připomínají. Ale vyhrál jsem tohov životě tolik. Navíc na tomto triumfu jsem neměl jako asistent až takovou zásluhu.

Proč si to myslíte?
Byl tam hlavní trenér Ivan Hlinka a především hráči, kteří si tu zlatou medaili vybojovali. Kluci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že nechají na ledě všechno. Role trenéra je sice důležitá, ale daleko důležitější je, jaké hráče má k dispozici. Pokud si je může vybrat a navíc je zná, tak nemůže nastat lepší kombinace.

Na olympijských hrách v Naganu jste plnil roli, řekněme, trenérské trojky. Jaké jste měl úkoly?
Chodil jsem nahoru na tribunu ke komentátorům. I když tenkrát to ještě bylo načerno. Seděl jsem vedle Petra Vichnara nebo Roberta Záruby a sledoval hru. O přestávce jsme s Ivanem Hlinkou vyhodnocovali situace venku u cigárka.

Kanadští trenéři už několik let v hledišti používali vysílačky a hlásili zprávy o dění rovnou na střídačku…
Tahle technika se k nám tenkrát ještě nedostala. Teď už jsou trenéři mezi sebou propojeni, ale já tvrdím, že stejně si to musí odehrát hráči na ledě. Nicméně v Naganu jsem vykonával ještě jednu, teď již nepostradatelnou funkci.

O co se jednalo?
Se Slávou Lenerem jsme plnili roli takových techniků. To ale nebylo jako v této moderní době, že se zmáčkne jedno tlačítko a daný moment je nahraný. Sestříhávali jsme videokazety. Měli jsme propojená dvě videa a nahrávali klíčové situace. Navíc současné týmy mají najaté specialisty.

S Čechy se na medaile rozhodně nepočítalo, což umocnila i soupiska s polovinou hráčů mimo NHL. Radil se Ivan Hlinka se starým kamarádem o nominaci?
Moc ne. Ivan si vzal své kluky z Litvínova, které znal a kteří patřili k české špičce. Bylo jich tam asi šest. Namíchal je s dalšími kluky z NHL. O všech nominovaných měli díky našemu kolegu Slávovi Lenerovi výborný přehled. Kromě hokejových dovedností mu pasovali do týmu také charakterově.

Ptám se i proto, jestli jste jako Pardubák nepomohl svému „krajanovi“ Milanu Hejdukovi na olympiádu?
Milana si Hlína vybral úplně sám. Já ho znal logicky z Pardubic a v duchu jsem si říkal: skvělá volba. To ostatně v další kariéře potvrzoval.

Jaký byl cíl národního týmu na hrách v Japonsku? Uvažovali jste o zlatu?
Ani náhodou. V Naganu jsme hlavně nechtěli udělat další průser jako rok a půl předtím na Světovém poháru. Většina kluků si tou ostudou prošla. Byli už připraveni na to, že pojedou do Kanady na závěrečný turnaj a pak dostali 7:1 od Němců. Tak si změnili letenky a jeli domů. To byla rána, která než se zacelí, chvíli trvá. A právě tahle tvrdá rána nám v Naganu pomohla. Hráči přistoupili k zápasům úplně jinak. Ne jako tým hvězd, ale jako tým pracantů.

K propadáku na Světovém poháru nutno dodat, že bránu České republiky nehájil Dominik Hašek, který si v tu dobu zjednával respekt v NHL. Vy jste ho znal z Pardubic. Byl jste v klidu?
To, že jsem ho dobře znal, nemělo takovou souvislost s jednou věcí. Dominikova účast na olympiádě strašně ovlivnila náš tým. Ještě před zahájením her. Hašan je svým způsobem trochu blázen. On je cílevědomý a má všechno nalajnované. Jde rovně a z jeho cesty nejde uhnout. Pravdu má Hašan a nikdo jiný… A to předváděl i na ledě. Při rozcvičce na tréninku začal jezdit dokola a všechny kolem sebe jebal, ať přidají. Na jednou ostatní viděli, v jakém tempu tam jezdí, a přidali se k němu. Viděli jeho příklad a začali pracovat úplně jinak. Dá se říct, že všechny vybláznil.

Češi využili humbuku kolem favoritů. Znovu se ukázalo, že role outsidera jim vyhovuje více než úloha favorita. Jsou radši, když je ostatní podceňují?
My se nemůžeme pasovat do role favoritů. Obzvlášť na turnaji, který byl poprvé otevřen pro hvězdy NHL. V tomhle také dost ovlivňují média. Když kluci všude čtou, že jsou favoriti, tak tomu začnou věřit. Vzadu v hlavách něco povolí, a je to průšvih. To se stalo právě před tím Světovým pohárem. Úřadující mistři světa, doplněni o hráče NHL, co by se tak nám mohlo stát?

Tým, od kterého se nic velkého neočekávalo, to rozbalil hned od úvodního zápasu a kromě zaváhání ve skupině s Ruskem si razil cestu turnajem jako buldozer. A zastavil se až na Olympu.
Určitě nás nastartovala výhra nad tehdy fakt silnými Finy. Nicméně kdyby Hašan nechytal proti Americe jako bůh, tak by bylo brzy po srandě. Jeho výkon ve čtvrtfinále se ukázal jako základní kámen celého úspěchu. Kdybychom v první třetině dostali pět gólů, tak se nikdo nemohl divit. Hráli jsme jako lemry. Po bouřlivějším proslovu v kabině jsme se probrali a zastavili až se zlatou medailí na krku.

Nagano vstoupilo do historie ještě jednou věcí. Čeští hokejisté naprosto unikátním způsobem vtáhli do hry celý národ. Fanoušci doslova zavalili jejich kabinu povzbuzujícími vzkazy. Kolik jste jich napočítali?
To se vážně nedalo. Bylo to něco nového. Už v roce 1996, kdy jsme vyhráli titul ve Vídni, se zvedla vlna nadšení ve společnosti. Nicméně technika šla dál a dál a do kabin dorazily faxy. Jeden jsme měli v trenérské místnosti. Ten přístroj se pomalu nezastavil (usmívá se). Papíry se vzkazy jsme měli vytapetovanou kabinu. Každý byl pro kluky povzbuzením a zároveň jsme cítili obrovskou zodpovědnost i za lidi u nás. A takový ten zdravý tlak. Aby jim pak fanoušci doma nemohli říct, že se na to vybodli…

A to jste ještě netušili, co vás čeká doma po příletu. Fanoušci zase netušili, co čekalo hráče při cestě domů…
Já byl spíše mimo dění. Celý život jsem se bál lítat, a teď nás čekala taková štreka domů. Chvíli jsem bylu kluků, ale jak tam začali bubnovat, tak se letadlo nějak divně rozhoupalo. Raději jsem si šel sednout. Pak jsem si zdříml, abych cestu zaspal. Povědomě ale oslavy nešlo nevnímat. I když nějaké pauzy tam při takové frekvenci být musely (smích).

Patřil jste k těm, kteří v letadle už nepopíjeli?
My už jsme slavili hned po vyhlášení. Šli jsme do Slovenského domu a tam jsme si něco dali. Pak se jelo asi tři hodiny na letiště a pokračovalo se v autobuse. Tam už ale byly s hráči partnerky. Utvářely se různé skupinky, takže se upustilo od nějakého kolektivního slavení. V letadle už jsem tomu fakt moc nedal.

V Praze to po vašem příletu vypadalo jako při sametové revoluci. Dříve lidé vítali české fotbalisty po návratu ze světových šampionátů 1934 a 1962. Co jste říkal tomu, co se dělo po Naganu…
Neuvěřitelné. Z každého člověka čišela upřímnost a hrdost na to, že se díky hokejistům národu zase něco velkého povedlo. Přiletěli jsme někdy v sedm večer. Nezapomenutelná byla jízda autobusem. Na Pražský hrad jsem ještě dorazil, ale pak jsem se odpoutal. Vyzvedl jsem si v hale věci a mazal domů. Bylo to na mě strašně dlouhé a únava už dosáhla vrcholu (lišácky mrkne).

Vy jste se vždy uměl ocitnout na správném místě se správným týmem. Ať už jako představitel zlaté hráčské generace ze sedmdesátých let, či jako trenér na přelomu tisíciletí včetně Nagana. Jak jste to dělal?
Především jsem nikdy nebyl stresovaný. Vždyť se jednalo jen o hokej. Řídil jsem se hláškou: Pokud nejde o život, tak jde o ho*no… Je to stoprocentní pravda. Když vím, že jsem pro vítězství udělal všechno, ale ono se to nepovedlo, mohu mít hlavu nahoře. A mně se s klukama povedlo vyhrát třikrát mistra světa a jako asistent trenéra jsem byl u čtyřech zlatých medailí. Nevím, komu se tohle ještě povede…

Stal jste se mistrem světa a olympijským medailistou jako hráč i trenér. V obou rolích jste s Pardubicemi dosáhl na domácí titul.Ve sbírce vám chybí jen Stanleyův pohár. Jak jste měl daleko do NHL?
Do NHL jsem neměl daleko. Když jsem končil v reprezentaci na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1981, mohl jsem odejít do Kanady legálně. Ale to už mi táhlo na dvaatřicet, takže na NHL jsem byl starý. Už jsem se na odchod připravoval, ale pak jsem se z toho podělal. Jedním z důvodů bylo věčné cestování. Navíc letadlem, a z těch jsem měl celý život fóbii. Navíc manželka by byla s dětmi pořad sama. Bez známých, bez kamarádek, bez jakékoliv znalosti řeči.

Říkáte, že na zákonný odchod do nejprestižnější soutěže jste byl starý. Neuvažoval jste dříve o nezákonném?
Měl jsem obavu o všechny příbuzné, které bych nechal doma. Manželku s dětmi by za mnou museli pustit, ale co ten zbytek? Ten by se do Kanady nebo Ameriky nikdy nedostal. V Lomnici žili starší rodiče, tchán pracoval jako vyšetřovatel u policie. Nechtěl jsem nikomu přidělávat problémy. Navíc v tomto jsem byl tak trochu zbabělec. Nejsem v životě takový ranař, abych se na všechny vykašlal a šel pryč.

Byl jste jako jeden z nejlepších evropských hokejistů žhavým zbožím pro NHL?
V zámoří jsem hrál vícekrát, s reprezentací i s pardubickou Teslou. Jednou jsme byli posíleni o kluky z Litvínova včetně Ivana Hlinky a Jirky Bubly. Pokaždé nás lanařili, abychom zůstali. Nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsme byli na Kanadském poháru v roce 1976. Pořád se tam kolem mě motal jeden maník. Říkal mi, ať zůstanu, že tam budu mít všechno. Připadal mi ale jako podvodník. Bál jsem se, jestli nejde o provokaci. Oficiálně si mě vybrali Hartford Whalers až v roce 1981 na speciálním československém draftu.

Jste takové dítě hokejové štěstěny. Litujete vůbec něčeho v kariéře, vyčítáte si nějaké rozhodnutí?
Zpětně vidím, že jsem měl jít zkusit hrát hokej do té Kanady. Když nic jiného, tak bych se za ten nasmlouvaný rok, naučil anglicky. Jak teď nemáte angličtinu, tak jste s odpuštěním v hajzlu. Na jakékoliv úrovni. To jsem pocítil jako trenér v Německu. V týmu jsem měl plno Kanaďanů a já jim musel udílet pokyny přes tlumočníka. Nedělalo to dobrotu.

Jaký výsledek vás nejvíc zarmoutil na ledové ploše?
To je hokej, ten se nedá jedincem tolik ovlivnit. Ale rozhodnutí nejít do Kanady bylo čistě na mně. Přesto mě mrzí, že se nám nepodařilo na domácím mistrovství světa v Praze v roce 1978 dotáhnout zlatý hattrick. Stačilo, aby rozhodčí uznali gól, který jsem v posledním utkání proti Sovětům dotlačil do sítě. Být tehdy technika jako dnes, tak by byl vidět puk za čárou a my máme titul. Tak aspoň se to podařilo našim nástupcům o nějakých pětadvacet let později.

Co pro vás znamená hokej?
(pousměje se) Do patnácti pro mě neznamenal téměř nic. Snad jen to, že jsem ho hrál s klukama v Lomnici na rybníku. Ale v té době jsem dělal všechny možné sporty. Tím, jak jsem přešel do Pardubic, pro mě začal znamenat všechno. Hokej je celý můj život. Od mládeže přes dospělé, zahraniční angažmá až po trénování. Dá se říci, že od nějakých sedmnácti se živím a zabývám hokejem.