Jeden trénuje extraligové hokejisty Pardubic, druhý letos prožívá výjimečnou sezonu v prvoligovém Hradci Králové. PAVEL HYNEK a PATRIK MOSKAL.
Kouč a útočník.

Spojuje je zlatá stopa v historii českého hokeje.
Když juniorská reprezentace naposledy vyválčila na MS do 20 let v roce 2001 zlatý kov, byli oba u toho. Hynek coby asistent Jaroslava Holíka, Moskal v roli talentovaného útočníka.

„Naposledy jsme se setkali v létě, hráli jsme s Hradcem přípravný zápas,“ vybavil si pardubický trenér, kdy svého bývalého svěřence viděl minule.
„Před tím jsme se viděli tak před dvěma lety, pan Hynek si k nám přijel se Spartou pro porážku,“ uculoval se nejproduktivnější hráč Hradce.

Od památného turnaje v Moskvě se toho v jejich životě dost změnilo. Pavel Hynek se po letech, které trávil hlavně v roli asistenta ve Spartě, vypracoval na hlavního trenéra. Kariéra Patrika Moskala se zatím nerozjela v takovém tempu, jak by se před jedenácti lety asi čekalo…

Jak se blíží konec roku, vybavují se vzpomínky na zlatý turnaj?
Moskal: Jasně, o aktuálním turnaji je toho vždycky dost v novinách, poslední dobou přenáší zápasy televize. Jsou to moc krásné vzpomínky.
Hynek: Sleduji juniorské soutěže celoročně a mistrovství pochopitelně taky. Vzpomínky se vrací a dokonce se mi celoročně vrací jedna noční můra.

Noční můra po zlatém mistrovství?
Hynek: Ve finále proti Finům jel minutu před koncem brankář Duba zastavit puk za branku. Ten se ale zastavil o nějakou námrazu a odrazil se před branku. Tuším, že tam byl mladý Ruutu (Tuomo).
Moskal: (přikyvuje) Byl to on.
Hynek: Skočil mu puk pod nohy a on prázdnou bránu minul. Kolikrát mě to vzbudí, už jsem o tom mluvil i s doktorem, děsí mě to (usmívá se).

Prožívali jste před jedenácti roky svých nejlepších 14 dní kariéry?
Moskal: U mě jednoznačně platí, že ano. Další úspěch jsem pak nepřidal. Bylo to nejvíc, čeho jsem při hokeji dosáhl. Chtěl jsem pokračovat i dál, ale asi jsem hokeji nedával, co jsem měl. Třeba proto teď hraju druhou ligu. Byly to pro mě tenkrát dva úžasné týdny, na které nezapomenu.
Hynek: Jak se říká, zažili jsme svých pět minut slávy. Vážím si toho, že jsem mohl u reprezentace působit a poznal jsem hráče, kteří tam zrovna byli. Vždycky je příjemné, když něco vyhrajete.

Cítili jste, že vám zlato otevřelo v kariéře dveře?
Hynek: Takhle jsem se na to nikdy nedíval. Pro hráče je to obrovský úspěch. V té době to klukům třeba někde dveře pootevřelo. Jak už to v životě bývá, někdo toho využil, jiný ne. Někomu pak chybělo trochu víc štěstí. S odstupem času si té medaile vážím ještě víc než tenkrát. Československo a Česko vyhrálo titul za těch 35 let jenom dvakrát. Byly mnohem silnější ročníky než 80 a 81, a těm se to nepovedlo. Moc si cením toho, že jsem u toho mohl být jednou i já.
Moskal: Myslel jsem, že mě to někam posunout může a v extralize mně to vlastně trochu pomohlo. Moje chyba byla, že jsem hokeji nedal, co byla potřeba a bude mě to asi ještě dlouho mrzet.

Dostavila se po titulu mladická nerozvážnost?
Moskal: Dá se to tak říct. Přijde úspěch a u mladých hráčů to stoupne často do hlavy a každý si myslí, že to půjde samo. Řeknu to blbě, ale myslíte si, že vás budou mít všichni za boha, protože jste něco vyhrál. Jenže na zadek si před vámi nikdo nesedne a pravda se vždycky ukáže. Proto to se mnou takhle dopadlo.

Turnaje se účastnili Lundqvist, Kovalčuk nebo Heatley a nikdo z nich nezískal zlato. Mrzí vás, že oni v roce 2001 zlato nezískali, vy ano, ale stejně teď válí v NHL oni?
Moskal: Koho by to nemrzelo. Před rozhovorem jsem se díval na soupisky, za Kanadu hrál třeba ještě Spezza. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co je to za hráče, dnes je neuvěřitelné, jaké soupeře jsme dokázali porazit.

Co vy, trenére, nečekal jste, že se z vašich tehdejších svěřenců stanou hvězdy NHL? Dokázal to vlastně jenom Tomáš Plekanec…
Hynek: To je problém generací, které přicházejí. Z mladých kluků, kteří naskočí do NHL, se stanou nadprůměrní hráči. Podobně jako Plekanec je na tom ještě třeba Erat. Ale pořád to není hokejista top ten, aby navázal na Jágra a spol. Tahle budoucnost se třeba věštila Havlátovi, který s námi na turnaji už nebyl. Ale toho v kariéře zabrzdila zranění. Jágr je nesmírně odolný, má navíc obrovskou víru. Velký rozdíl je i v mentalitě. Když jsem působil v Plzni, s Martinem Strakou jsem se bavil o Jágrovi a vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, nedovedl jsem si představit, co jako hráč zažívá. Je výjimečný už jenom tím, že mužstvo na něm patnáct let stálo. Tlak, pod kterým hrál, byl neskutečný. To se v Česku zažít nedá.

Napadá vás, v čem byla ta vaše vítězná moskevská parta výjimečná?
Moskal: Těžko říct, asi byl ten tým dobře namixovaný. Měli jsme sraz v Havlíčkově Brodě, kde se vybrali hráči, kteří pojedou na mistrovství. Přijeli tam i kluci z Kanady, myslím, že dorazil Libor Ustrnul, Kuba Čutta.
Hynek: Bylo tam takových pět šest lidí ze zámoří.
Moskal: Ti nám v defenzivě strašně pomohli. Po každém úspěchu se říká, že byla vynikající parta. U nás to tak ale vážně fungovalo. Důležitým momentem celého mistrovství bylo, že jsme prohrávali ve čtvrtfinále se Švýcary po dvou třetinách 2:3, podařilo se nám to na 4:3. Dostali jsme se mezi čtyři, zvládlo se semifinále se Švédy a pak finále. Na zlatu měl obrovskou zásluhu celý tým, ale největší brankář Tomáš Duba, který si držel průměr pod jeden inkasovaný gól na zápas.
Hynek: Vždycky si vzpomenu na profesora Kostku, který mě učil na fakultě. Říkal, že když československý hokej něčeho dosáhl, pokaždé to bylo postavené na tom, že výborně zachytal gólman, mužstvo hrálo dobře do obrany a do útoku se už něco vymyslelo. Prosadila se ta česká chytrost, nadstavba navíc. Prostě něco, co dnes našemu mládežnickému hokeji trochu chybí.

Měli trenéři nějaký fígl, jak slepit z mladých hokejistů fungující kolektiv?
Hynek: Těžko se to popisuje, ale z tehdejšího mužstva byla cítit obrovská vůle a chuť po vítězství. Hráč musí mít napsané v očích, že jde za úspěchem a dýchá pro tým. Ten zlom byl určitě, jak říkal Patrik, v tom čtvrtfinálovém zápase. Byli jsme dvacet minut od letiště, ale ukázali jsme vůli a zápas se podařilo otočit. Nic speciálního jsme s klukama ale nedělali, přitom jsem o tom mockrát přemýšlel. O poradách, panu Holíkovi…

Hned jste si s Jaroslavem Holíkem kápli do noty?
Hynek: Když jsem s ním dělal, tak jsem ho vůbec nepochopil. Ale nemyslím to vůbec ve zlém. Většina z toho, co dělal, mi docházela třeba až dva roky potom. Na všechno se koukal jako starý zkušený trenér–praktik. Neříkal nějaká moudra nebo hokejové teorie. Díval se na zápas s odstupem staršího chlapa, táty. Bavili jsme se spolu o hokeji, životě, jeho výchově, o tom, jak vyrůstal. Pak toho člověka poznáte úplně jinak. Věkově je jako můj otec, zažil poválečné roky. Pak zjistíte, že Jarda Holík není jenom ten ohromný bouřlivák, jak ho líčí média. Vždycky jsem mu říkal, že je jako Jirásek. Proti všem (usmívá se).

Nikdy se ale nebál mluvit ani o nepříjemných věcech. Je jasné, že novináři za ním hned šli…
Hynek: Jednou jsem seděl v kabině a dělal s ním rozhovor Blesk. Novinář dával otázky a sám si odpovídal. Za dva dny pak vyšlo, jak řeší politiku, že je proti téhle vládě… Prostě to byly úplně nesmysly. V nitru byl úplně jiný.

Kdo z vás dvou měl třeba pod palcem přípravu na soupeře?
Hynek: To spíš nechával na mně. Petr Míšek nám dělal videokouče, pořádal porady a každého soupeře jsme měli zpracovaného. Dnes je to běžné, u každého máte sestříhané přesilovky, nebo jak brání střední pásmo. Tenkrát to byl ale takový nadstandard. Tím se pan Holík moc nezaobíral. Byl to hlavně praktik. Za rok jsme oba odvedli stejnou práci, ale prostě si to nesedlo (Češi skončili na domácím mistrovství světa ve čtvrtfinále – pozn. red.).

Měl pan Holík u hráčů ohromnou autoritu? Neměli jste z něho až strach?
Moskal: Strach ne, ale zdravý respekt rozhodně. Brali jsme ho jako bývalého vynikajícího hráče, dokázal nás neskutečně nahecovat.

Trenérská legenda Herb Brooks říkával, že trenér není od toho, aby s hráči kamarádil, na to mají asistenta. Fungovalo to stejně i ve vašem případě?
Hynek: On ale nikdy k hráčům nevystupoval přehnaně tvrdě. To z něho udělaly noviny a jeho historie – hráčská či trenérská. Něco jiného bylo trénovat v Dukle Jihlava v době totality, kde to fungovalo v rámci hesla „drž hubu a nemysli“, a něco jiného po revoluci. Chtěl spíš hráče přesvědčit a dát jim podnět.

Nechodili si tedy za vámi hráči vylít srdce ve stylu – Holík už na mě zase řval?
Hynek: (usmívá se) To ne. Jen jednou jsme spolu měli názorovou výměnu, po druhé třetině semifinále proti Švédům.
O co šlo?
Hynek: To je interní věc, ale zachoval velký nadhled. Věděl, že na ledě si to musí hráči uhrát sami a nikdo jim nepomůže.

Jste v kontaktu?
Hynek: Dřív to bylo častější, ale i nyní si zavoláme. Když jsme byli s Pardubicemi na soustředění v Havlíčkově Brodě, tak jsme si na dvě hodiny sedli a popovídali si.
Stává se, že zavolá a zeptá se: Proboha, jak to s těmi Pardubicemi hraješ?
Hynek: (rozesměje se) To se stávalo na začátku mé trenérské dráhy. Ale že by mi radil, nebo se snažil o ironii, to ne.
Řekněte, jak se pan Holík radoval z titulu? Moc si ho nedovedeme představit.
Hynek: Byli jsme tak unavení, že jsme moc neslavili. Jarda si šel lehnout.

To myslíte vážně?
Hynek: Dohrálo se, proběhl ceremoniál, něco v kabině, cesta na hotel. Bylo toho dost. Hráči měli od generálního manažera Zbyňka Kusého vypsanou prémii. S realizačním týmem jsme se sešli na pokoji a vážně moc neslavili. Abychom chodili po barech? To ani náhodou. Proběhlo nějaké pivo, se Zbyňkem panák na baru, a to bylo všechno.
Moskal: My to měli trochu vydatnější, ale nic extra. Také jsme toho měli dost.

Jak vám zlatý úspěch ovlivnil vaši kariéru?
Moskal: Jelikož jsem hokeji nedával, co jsem mu měl dát, tak mě to kariéru moc neovlivnilo. Když si vezmete, kde kluci z mužstva jsou a kde jsem já… Je to strašný skok a znovu říkám, je mi to líto. Vrátit to však nemůžu. Snažím se makat, letos je to snad vidět. Tak uvidíme.

Až zavolá pan Hynek z Pardubic?
Moskal: (směje se) No to nevím.
Hynek: My jsme do Hradce už volali, ale měli zrovna hromadu zraněných, tak nám Patrika nepůjčili.

Cítil byste se na to?
Moskal: Byl bych rád.
Hynek: Když se kariéra láme, tak potřebujete mít i štěstí. A to není klišé. Musíte mít kliku na mužstvo, na spoluhráče, na trenéra a na zdraví. Patrik byl v Třinci, kde byly velké ambice. Mužstvo „nakoupené“, bylo hrozně těžké se prosadit. Pak jsi šel do Liberce viď?
Moskal: Ne, do Karlových Varů. V Třinci byl hrozný přetlak hráčů. To bylo neskutečné. Daňo, Jánoš, Král a plno dalších.
Hynek: A v tu chvíli to přijde. Buď to udělám, nebo ne a je průšvih. Každý má svůj příběh.

Jak vám, pane Hynku, ovlivnil šampionát trenérskou kariéru?
Hynek: Větší prestiž to má v zahraničí. Neuvědomuji si, že by mi to někdy v něčem pomohlo nebo naopak. Nejsem typ člověka, který žije ze vzpomínek. Medaili si neprohlížím, ale říkám, že bych chtěl mládežníky ještě někdy trénovat.
Opravdu? Chtěli jsme se vás na to zeptat, ale přišlo nám to jako hloupá otázka. Po Spartě, Plzni, Slovanu Bratislava či Pardubicích k mládeži…
Hynek: Je mi jednačtyřicet, stále se považuji za mladého začínajícího trenéra. Momentálně se vidím na ledě, každý den v kontaktu s mužstvem. Dělat jen dvacítku by mi nyní nevyhovovalo. Chyběl by mi adrenalin. Do budoucna, až budu starší, bych to zvažoval.

A jednou budete dělat pana Holíka.
Hynek: (směje se) Už se na to těším.

RADEK ŠPRYŇAR
PAVEL RYŠAVÝ