V letech 1967 – 1981 oblékal ligový dres Tesly Pardubice a odehrál 655 zápasů. V průběhu hokejové kariéry čtyřikrát vyhrál prestižní anketu Zlatá hokejka. Zúčastnil se jedenáctkrát mistrovství světa, třikrát byl členem týmu, který se stal světovým šampiónem, třikrát byl jako hráč na olympiádě. V reprezentaci odehrál 289 zápasů, v nich vstřelil 155 gólů. Bylo to v době, kdy se československý – později již jen český hokej – vracel z významných akcí pravidelně s medailí.

Pardubická lajna Martinec, Novák, Šťastný byla ozbobou nejen pardubického, ale i československého hokeje. S Teslou Pardubice získal jako hráč mistrovský titul v sezoně 1972/73. Jako trenér získal s Pardubicemi další titul v sezoně 2004/2005. Úspěšný byl i na postu asistenta trenéra čs. reprezentace. Zažil zlatý hattrick (1999 – 2001), kdy český hokej se stal třikrát za sebou mistrem světa. Nechyběl jako trenér ani u olympijského zlata v Naganu. Vladimír Martinec nám ochotně odpověděl na několik otázek:

V Pardubicích jste odehrál čtrnáct sezon, jen pár měsíců v Dukle Jihlava. Neměl jste ve své kariéře někdy chuť změnit pardubický dres?
Nad tím jsem nikdy nespekuloval. V té době nejlepší hráči jednotlivých klubů nikam nepřestupovali, bylo prostě dané, že hráli jen za svůj mateřský klub. Občas někdo přestoupil, ale to byli většinou hráči třetí či později čtvrté lajny. Žádnou konkrétní nabídku jsem ani neměl, jednou se ozvala Sparta, myslím v sezoně 1971–72. Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec jsem to sám pro sebe zamítl…

Útočná řada Martinec, Novák, Šťastný v domácí lize excelovala, ale v reprezentaci se Jirka Novák nemohl dlouho mezi vás dostat. V centru vašeho útoku se nejčastěji střídali Hlinka a Farda. Jak jste vnímali, že váš oddílový kolega se na svoji příležitost dost načekal, ač šlo o kvalitního centra sehraného útoku.
Tehdy bylo v reprezentaci hodně kvalitních středních útočníků. Pro Jirku Nováka to byl prostě úděl. Já se dodnes řídím zásadou, že když je někdo nade mnou, tak se snažím respektovat jeho rozhodnutí, maximálně si k tomu řeknu svůj názor. Rozhodně se nic nepokouším obejít. Tenkrát se do reprezetace zpočátku nedostal proto, že tady skutečně bylo hodně kvalitních centrů – Nedomanský, Farda, Kochta, Hlinka. Novák se tam dostal až později, když z republiky odešli Nedomanský a Farda. Stejně jsme nakonec spolu odehráli dvě mistrovství světa a šlo nám to myslím tehdy velmi dobře, Jirka potvrdil, že do mužstva patří. Na vydařeném šampionátu 1975/76 v polských Katovicích jsme každý z naší lajny získali v kanadském bodování kolem dvaceti bodů. A hlavně, vybojovali si titul mistrů světa.

Pokud se ohlédnete zpět, které období vaší hokejové kariéry považujete za nejvýraznější?
Určitě to byl rok 1976, na olympiádě v Innsbrucku bychom asi zvítězili, ale postihla nás nebývale chřipková epidemie. Za dva měsíce jsme pak bez jediné prohry vyhráli světový šampionát v Katovicích a výborně zvládli účast na Kanadském poháru. Dostali jsme se až do finále proti Kanadě, s tím tehdy málokdo počítal.

Tehdy, právě vaše lajna byla na výsluní, dařilo se jí v lize, uspěla i v mezinárodní konfrontaci. Čím si vysvětlujete stabilní formu legendárního prvního útoku.
To, že jsme byli v nároďáku, tak jsme mnohé od soupeřů okoukali, pořád jsme se měli co učit. Hráli jsme na úrovni reprezentace hodně turnajů i přípravných zápasů s nejlepšími hokejisty Evropy. Takže jsme měli možnost se od nich hodně přiučit.

Zažil jste období zvýšených kontaktů se zámořským hokejem. Jak jste vnímali toto období, nelákalo vás, zkusit to v NHL? Patřili jste k nejlepším evropským hráčům?
Už na konci šedesátých let jezdil nároďák do Kanady, to později skončilo, ale pak přišla ta velká série zápasů s kanadskými profesionály proti Sovětskému svazu, zámořský celek se představil i v Praze. Na mistrovství světa ale Kanada profíky nepouštěla, tam hráli spíš talentovaní hráči. Měl jsem nějakou nabídku jít do Kanady, ale nakonec jsem to vzdal…

Hokejovou kariéru jste ale zakončil nakonec v německém Kaufbeurenu.
S Bogasem Šťastným jsme hráli v klubu, který jednu sezonu hrál dole, další nahoře. Když jsme tam přišli, tak jsme hráli i semifinále play off s Landshutem, a to byl tehdy prestižní klub jako u nás svého času Kometa Brno. Vedli jsme na zápasy 2:0 a to byla velká senzace. Zaměřili se na nás a při rozcvičce dalších zápasů nás „zmlátili“, mnohé hráče včetně Bogase prostě vyřadili ze hry.

Když jste přišli v juniorském věku do A týmu, připouštěli jste si tehdy, že vás čeká úspěšná hokejová kariéra?
Tehdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel, chtěl jsem hrát hokej a to mě vycházelo. Byl jsem spokojený. Tehdy se v kádru Tesly uvolnila dvě místa a my s Bogasem dostali šanci, kterou jsme prostě využili. Bylo to přesně podle rčení, být ve správný čas na správném místě.

Spolu s Bogasem Šťastným jste u hokeje zůstali a ve službách pardubického hokeje působíte nadále.
Od roku 1967 do roku 1985 jsme hráli nejvyšší soutěž v ČR a nakonec v Německu. Bohuže, tehdy ještě nebylo možné se hokejem zabezpečit tak, jako tomu je dnes. Proto jsme oba rádi, že u hokeje jsme měli možnost zůstat až do dneška…“

Příště: Vladimír Martinec o mládežnickém hokeji