Příští měsíc teprve překročí práh plnoletosti, ale hokejová brankářka VERONIKA HLADÍKOVÁ toho už zažila opravdu hodně, a to nejenom na poli sportovním. Na přelomu roku startovala již na třetím MS hráček do 18-ti let, kde byla vyhodnocena mezi třemi nejlepšími hráčkami českého týmu a v utkání proti Švédkám získala cenu pro hvězdu utkání. A to je jistě důvod k sondě do hlubin brankářčiny duše.


Momentálně studuje třetím rokem gymnázium, od září si zvolila zaměření na cizí jazyky, bydlí v Řepníkách a hokej válí už čtvrtou sezonu za Pardubice.

Pořád platí, že dívka a hokej je tak trochu exotika. Jak jste se k nejrychlejší kolektivní hře na světě vůbec dostala?
Můj starší bratr začal hrát hokej ve Skutči, navíc otec tam trénoval. Když pak mamka chodila na odpolední směny a neměl mě kdo hlídat, jezdila jsem s nimi na stadion. Samozřejmě jsem tam jen tak nečekala, ale proháněla se po ledě. Do brány jsem se dostala nejspíš kvůli Olympiádě v Naganu, kde naši hokejisté vybojovali historické zlato a z Dominika Haška se stal národní hrdina. Přestože mě byly sotva čtyři roky, sledovala jsem to. Jinak poprvé jsem stála na bruslích někde na rybníku v necelých třech letech.

Ve Skutči chytáte za juniory. Jak Vás berou spoluhráči a co říkají protihráči, když mají proti sobě v bráně děvče?
Zpočátku to nebylo vůbec lehké. Když jsem v přípravce začala hrát zápasy, často se mně protihráči a někdy i jejich rodiče smáli. Většinou ale jen před zápasem. Muselo to pro ně být zvláštní, holky v té době teprve začínaly hrát v chlapeckých soutěžích. Dnes je to již běžnější. Asi pro to, že hokejistek stále přibývá. Co se týče současnosti, tak už to ani moc nevnímám, protože všichni soupeři v kraji už mě znají, hrajeme proti sobě už dlouho. Stejně tak spoluhráče znám víc než 10 let, takže to je v pohodě.

Kromě Skutče ale zvládáte hrát i za pardubický ženský tým…
V Pardubicích hraji čtvrtou sezonu. Jsem tam na střídavý start. Často hrajeme v neděli, zatímco s klukama v sobotu, takže to časově zvládám. V ženské lize několik let dominují hráčky Slavie Praha, dobrý tým má i Karviná a Kladno, přesto bychom letos chtěly zaútočit na medaili.

Absolvovala jste tři šampionáty MS do 18 let. Vzpomenete si ještě na ten první v roce 2009, který se hrál v Chicagu?
Každý z těchto tří šampionátů byl jiný. V Chicagu to bylo pro mě, stejně jako pro spoustu dalších spoluhráček, první mistrovství, měly jsme skvělou partu. Navíc se to konalo v USA, kde jsme i s aklimatizačním kempem před MS strávily asi 2 týdny a zažily spoustu věcí. Výsledkově to tak podařené nebylo, tři týmy ve skupině měly stejně bodů, ale díky nejhoršímu skóre jsme musely bojovat o záchranu. To jsme naštěstí zvládly, sestoupily Rusky.

Ve Stockholmu to bylo ale o rok později veselejší…
Ve Stockholmu se nám povedlo přejít přes čtvrtfinále, díky čemuž jsme hrály o bronz. Bohužel Finky byly nad naše síly a my skončily čtvrté, což všechny strašně mrzelo, protože jsme byly k medaili tak blízko.

Na tu jste chtěly útočit letos v Přerově, je to tak?
Je, medaili jsme chtěly. Ale ve čtvrtfinále jsme podlehly Němkám 1:2 i přes to, že jsme si na ně velmi věřily. Náš problém byla ale koncovka. V prvních čtyřech zápasech jsme vstřelily 5 branek, přičemž Američanky si daly navíc jeden gól do vlastní. Strašně nás překvapilo, kolik na naše zápasy chodilo lidí. Bylo to úžasné. Poslední zápas v Přerově, to byl už extrém. Nejenže tam přišlo přes 3000 diváků, ale hlavně všichni fandili a vytvořili skvělou atmosféru. Něco takového už nejspíš nezažiju. .

Do šampionátu jste vstoupily na Silvestra porážkou se Švédskem 1:4 a hned na Nový rok jste zdolaly Rusko 2:0. Trochu netradiční přelom roku, ne? Měly jste vůbec povolený silvestrovský půlnoční přípitek a případně jaký, když Vám ještě není 18?
Loni ve Švédsku to bylo také tak, takže to pro nás nic nového nebylo. Po večeři jsme si jen symbolicky „přiťukly“ a šly spát. Večerka byla normálně v deset jako každý den, protože jsme se potřebovaly připravit na důležitý zápas s Ruskem. Porážka by znamenala boje o záchranu, kde jsme být rozhodně nechtěly, protože to jsou snad ještě větší nervy než ve čtvrtfinále.

Předloni jste studovala v USA. Na jaké škole a jak jste si tam vedla?
Byla jsem přes léto na tři měsíce ve škole Wyoming Seminary v Pennsylvánii. Většinu času jsem strávila učením se angličtiny, ale stihla jsem navštívit i města jako New York, Philadelphii, Washington, Vermont nebo Lake Placid, což byl velký zážitek. Taky jsem absolvovala několik turnajů se školním dívčím hokejovým týmem.

Nakoukla jste už také do dospělé reprezentace. Kolik máte na svém kontě reprezentačních startů a jak vidíte svoji budoucnost v „repre“?
Za áčko jsem odchytala zatím 5 zápasů. Budoucnost nijak neplánuji, nechám se raději překvapit. Brankářskou jedničkou tam je výborná golmanka Lhotská, která působí v Německu.

Vaší předchůdkyní v mládežnické hokejové reprezentaci byla chrudimská brankářka Bečevová. Znáte se spolu nějak blíže?
Káťu znám, dříve chytala za Pardubice u holek, i když tam jsem se s ní přímo nesetkala, protože těsně před mým příchodem přestoupila do Slavie, takže ji potkávám při zápasech ženské ligy. Párkrát jsme spolu byly na kempech repre.

Máte nějaký brankářský vzor? A co říkáte tomu, že si Dominik Hašek udržuje vysokou výkonnost v tak pokročilém věku a hodlá se na profesionální led ještě vrátit?
Když jsem byla malá, byl mým vzorem právě Dominik Hašek, a to hlavně díky Naganu. Teď je to Ondřej Pavelec. K Haškově výkonnosti v tomto věku se toho nedá moc říct, snad spíše smeknout klobouk. Na ledě působí trošku zvláštně, protože v současnosti se chytá úplně jiným stylem. Ale o to nejde, důležité je, kolik toho chytí.

Jak dlouho vydržíte chytat vy?
Tak to nevím. Záleží na okolnostech jako jsou zdraví, čas a možnosti (tým).

Čtenáře by také určitě zajímalo, jak dlouho vám trvá, než se obléknete do brankářské výstroje, jestli máte nějaké rituály před utkáním a co vás při zápase dokáže „vytočit“?
Pokud spěchám, obléknutí do výstroje mi zabere tak deset minut. Vyloženě rituály nemám, ale jsem hodně pověrčivá, takže pokud se daří, nerada něco měním. V bráně se snažím působit klidně, takže mě jen tak něco nerozhodí. Vyloučená jsem už byla, ale šlo jen o trest za zalehnutí puku mimo dovolenou oblast, takže nic zajímavého.

Jaký je rozdíl atmosféry v porovnání juniorského družstva kluků a v ženském týmu?
Atmosféra je samozřejmě jiná už jen proto, že v jednom případě se jedná o holky a ve druhém o kluky. Rozdíl je také v tom, že v Pardubicích je mezi hráčkami často celkem velký věkový rozdíl (od 14 do 40 let). Taky přístup trenérů se liší, jelikož trénovat ženy má svá úskalí.

Máte vůbec čas na nějaké zájmy či koníčky? A co nějaká známost, třeba s nějakým spoluhráčem ze Skutče?
Toho času opravdu moc nezbývá. Přes týden jsou tréninky a o víkendech jezdíme na zápasy. Obzvlášť s holkama je to časově náročné, například v sobotu (kdy odpovídala na otázky) jsme hrály až v Karviné, takže to byl takový celodenní výlet. Když však nějaký čas najdu, ráda se podívám na nějaký film, poslouchám hudbu nebo jsem na internetu. Mimo sezonu je to takové volnější, takže i rozmanitější. Známost momentálně nemám.

Závěrem snad, jaké jsou vaše hokejové a životní cíle?
Nerada plánuji moc dopředu. Za rok chci odmaturovat a dostat se na vysokou školu, nejspíš do Prahy. Pak se uvidí. A z hokeje chci mít hlavně radost, bavit se tím, protože to je důvod, proč ho hraju. A jestli přijdou i nějaké dobré výsledky, bude to ještě lepší.