V multikině CineStar měl v úterý večer pardubickou premiéru nový snímek režiséra Vladimíra Drhy Anglické jahody. Film vypráví o životě Tomáše, jeho rodiny a přátel na pozadí 21. srpna roku 1968. Jejich osudy se dramaticky propletou s osudy lidí, kteří se v tehdejším Československu ocitli nikoliv z vlastního rozhodnutí. Přijeli sem plnit rozkazy, aniž jim pořádně rozuměli a často ani netušili, jak moc poznamenávají životy lidí a země, kterou neznali a do níž je jednou v noci prostě poslali.

Byli to ubožáci?

„Ti mladí kluci, co sem přijeli, byli podle mého názoru spíše ubožáci. Bylo mi jich až líto. A pokud někde na někoho stříleli, tak to bylo hlavně ze strachu. Oni byli skutečně zmatení, nevěděli, stejně jako my, proč tu vlastně jsou,“ uvedl režisér Vladimír Drha.
„Když jsem se teď onehdy díval na dokument o osmašedesátém a jeho obětech, tak jsem zjistil, že většina lidí si to způsobila sama svou blbostí,“ prohlásil Vladimír Drha, který se snažil, aby jeho film nebyl příliš černobílý.

„Nechtěl jsem, aby okupanti byli vykreslení jako svině a my jako chudáci. Mám dojem, že za to, co se tu pak odehrávalo, jsme si mohli tak trochu i my sami,“ domnívá se režisér, jenž si však nemyslí, že by mělo smysl se v té chvíli nějak bránit. „Jak to mohl národ udělat? Nikdo nic takového nečekal, snad vyjma pár politiků. Možná jsme si tenkrát mohli vzít cepy a jít do boje, ale k čemu by to bylo,“ položil řečnickou otázku Vladimír Drha. Ten ale neměl v úmyslu točit film, který by řešil politickou situaci té doby. „Politika mi nikdy blízká nebyla a ani nikdy nebude. Já vždycky mnohem raději vyprávím o lidských osudech,“ dodal.

„Samozřejmě, že rok 1968 byl mezníkem v naší historii. Ale já jsem nepracoval na dokumentu. Chtěl jsem hlavně natočit příběh z té doby, kterou jsem zažil a vím o ní své,“ podotkl režisér Anglických jahod, jemuž tehdy bylo čtyřiadvacet let. „Když mě tenkrát matka probudila, poprvé v životě jsem si uvědomil, že jsem svědkem nějakého významného dějinného okamžiku. Předtím jsem si to moc neuvědomoval. V roce 1945 mi byl pouhý rok, v roce 1948 čtyři. Z toho jsem příliš moudrý nebyl. A padesátá léta pro mne znamenala úžasné alegorické vozy v prvomájových průvodech. Jako děti jsme o žádných procesech nevěděli vůbec nic,“ shrnul Vladimír Drha, který měl jen pár dní po invazi zamířit do Bulharska točit reklamu pro Novou huť.

„Ta doba tehdy moc srandovní nebyla a já jsem chtěl, aby se filmu podařilo navodit tu atmosféru, která tenkrát panovala. My jsme byli úplně jiná generace, než jsou dnešní mladí. Chovali jsme se úplně jinak, což jsem se snažil našim mladým hercům zprostředkovat tak, že jsem jim pouštěl různé typy filmů, které se v té době točily. Dříve byly třeba hospody semeništěm intelektuálních debat a tolik se v nich nechlastalo, protože jsme neměli tolik peněz. A také mám pocit, že jsme byli vzdělanější, a to z toho důvodu, že když jsme se chtěli něco dozvědět, museli jsme pro to něco obětovat. Zatímco dnes se dá kliknout na internet a tu informaci, kterou člověk potřebuje, má prakticky okamžitě a hned ji zase může pustit z hlavy. To my jsme si je museli uchovávat,“ srovnával režisér nového českého filmu, jenž v zájmu autenticity přizpůsobil i tempo vyprávění. „Je to určitá stylizace. Nechtěl jsem, aby ti mladí, kteří v něm účinkují, byli free a cool, jak je dnes žádoucí. Přál jsem si, aby byli jiní, aby jakoby vypadli z té doby, o níž tento snímek pojednává. A to se snad podařilo,“ doufá Vladimír Drha, který do titulních rolí obsadil dvě neokoukané tváře – Ivana Luptáka (Tomáš) a Marii Štípkovou (Marie). „Práce s nimi byla trochu složitější, protože tu dobu nezažili. Třeba Marie se musela naučit rusky, protože předtím vůbec neuměla ani slovo,“ poznamenal režisér Anglických jahod, v nichž se objevila i celá řada známých herců včetně Viktora Preisse (Otec), Pavly Tomicové (Matka), Niny Divíškové (Babička) či Vladimíra Brabce. „Mám pocit, že roli ,estébáka’ zahrál skvěle. Nejprve měl pocit, že to je jen malá figura, ale já jsem ho ujišťoval, že ve filmu se mihne spousta herců, kteří jen utrousí větu a zmizí, jako například Sandra Pogodová, Karel Pospíšil či Filip Rajmont ze seriálu televize Prima Velmi křehké vztahy. Jak jsem mu to vysvětlil, tak to pochopil a myslím, že si tu postavu i užil. Jsem přesvědčen o tom, že postavu poněkud ožralého, servilního soudruha zahrál skvěle. Ale takové svině opravdu existovaly,“ prohlásil Vladimír Drha.

„Ruský Brad Pitt“

Ten do stěžejních rolí sovětských vojáků obsadil rusky mluvící herce. „Původně to byly menší figurky, ale jak jim autor scénáře Martin Šafránek postupně připisoval repliky, bylo jasné, že zejména postavu Lebeděva, vojáka, který zásadním způsobem vstoupí do života našich hrdinů, musí hrát Rus. Při zahraničním konkurzu padla volba na Alexeje Bardukova, který je ve své zemi označován za ruského Brada Pitta. Do menších rolí jsme pak obsadili dva Moldavany, kteří tu absolvovali taneční konzervatoř. Měli hroznou radost, že si ty figury mohou zahrát, ale varovali nás před Alexejem, že to určitě bude nafoukaná hvězda. Když přijel, byl úžasně připravený a s Moldavany se okamžitě skamarádil. O srpnu 1968 věděl možná víc než my všichni dohromady a o Jeseninovi, jehož verše ve filmu recituje, si přivezl tlustou knížku, kterou neustále studoval. Měl k nám jen jedinou výtku, že z něj děláme příliš velkou hvězdu,“ podotkl Vladimír Drha při návštěvě města perníku. „Pardubice se mi vždycky líbily. Je to krásné město s nádherným zámkem, kde by se daly točit pohádky,“ uzavřel.