Všechna ta místa, která v knize vidíme, vám byla známá? Kde jste sbíral inspiraci?

Je tam kolem osmdesáti lokací, dejme tomu inspirací nebo tipů na výlet. Jsou velmi specificky ztvárněná. Ta místa třeba oplývají nějakým tajemstvím, vypráví se o nich příběhy. Některá jsem znal, ale když pak člověk i trochu hledá, tak další vyvstávají samovolně jako houby po dešti. Hledáte třeba něco k danému místu a zavadíte o historii, která se týká místa dalšího.

Čím jsou zajímavá? Nedělají takový dojem právě proto, jak specificky jsou ztvárněná?
Místo fotíme za šera nebo za naprosté tmy. Vnímáme ten čas mezi psem a vlkem, využíváme extrémně dlouhé expozice, dosvěcujeme to. Tím navozujeme iluzi snové atmosféry. Celé je to trochu pohádka. Během dne bychom ta místa možná mohli přehlédnout. Ale tím, že jsou zahalená v jiné atmosféře, tak na ně víc soustředíme pozornost. Díky tomu můžeme odkrýt i jejich pozoruhodnost.

Jaké podmínky jsou vhodné nebo potřebné pro takové záběry?
Každá fotografie vzniká ze stativu. Jsou to extrémní expozice, třeba i několikahodinové záběry. Záleží i na tom, jak zrovna vypadá noční nebe, v jaké fázi je měsíc nebo je-li vůbec vidět. Problémem bylo i umělé osvětlení, protože nejraději mám, když nesvítí nic. Potom můžu natahovat expozici, díky tomu se na fotce třeba i roztančí hvězdy. Dosvítím si to, co potřebuju. Někdy i bloudím, protože v té tmě nic nevidím. Kolikrát jsem v hlubokých lesích, kde koruny stromů zakrývají i nebe.

To zní vcelku strašidelně.
Tak stalo se nám, že jsme se s něčím podivným setkali. První případ byl při rozhovoru s panem Jirouškem, kastelánem hradu Kunětická hora. Společně s bývalou kolegyní z Pardubického deníku jsme byli v jeho kanceláři s tlustými, snad dvoumetrovými kamennými zdmi a venku bylo předjaří, docela foukal vítr. Dodnes si to pamatuji. Byla to dvaadvacátá otázka, v níž se kolegyně ptala na duchy. V tu ránu se rozlétla okenice a ta fujavice vlétla dovnitř. Všem nám přeběhl mráz po zádech a pan kastelán jen zvednul ruce a řekl: „Bez komentáře“. Nechci z toho ale dělat strašidelné povídky, ta místa mají být inspirací. Ale je pravda, že třeba památné stromy mají své pověsti, nebo zříceniny…

Jak vás napadlo, že z fotografií vytvoříte knížku?
Projekt Čarokraj začal výstavou mých fotografií na zámku. Potom jsem se víc věnoval webovým stránkám carokraj.cz. V té době už jsem počítal s tím, že to vydám jako knihu, která se ale zaměří na fotografie čistě z Pardubického kraje. Takže jsem se někdy od jara do září věnoval pouze této lokalitě, abych nasbíral materiál pro knihu, která měla vyjít.

Většina fotografií je tedy z Pardubického kraje, také jste autorem projektu Humans of Pardubice. Považujete se za patriota?
Rozhodně. Život tady mě i svým způsobem utvářel, vyrůstal jsem tu. Možná i kvůli Čarokraji projekt Humans of Pardubice na chvíli utichl. Větší smysl mi ale v poslední době dává tvorba Čarokraje, protože se tam snoubí několik věcí, které jsou pro mě důležité. Jako malý jsem byl tramp, jezdil jsem do lesů. Architektura, umění, historie. Tohle všechno se tam snoubí a tohle všechno mě oslovuje.

Letos jste byl nominovaný v soutěži Czech Press Photo s portrétem přeživší ženy z Ležáků. Jak se k takovému focení dostanete?
Dělal jsem to pro Larischovu vilu, Zámeček v Pardubicích. Prochází rekonstrukcí a chtějí tam z toho udělat mimořádnou záležitost. Bude tam nejen muzeum, ale i výcviková centra podobná těm, ve kterých cvičili naši výsadkáři. Protože jsme to chtěli podpořit, vytváříme takové leporelo, kde chceme několika příběhy charakterizovat dějiny samotného objektu. Proto jsem i poslal tuhle fotografii do soutěže, abych třeba na Larischovu vilu upozornil.

Co máte v plánu dál?
Nadále se budu věnovat Čarokraji. Kniha už je sice vydaná, ale webové stránky aktualizuji a budou přibývat i další místa z různých krajů a lokalit. Denisa Píšová