„Není to z profesních důvodů, že bych byl nespokojen s prací v souboru, nedostával příležitosti, na kterých by se neměl možnost něco přiučit nebo že bych se cítil být nevytížený. Jakmile ale vyjdu z divadla, mám pocit, že žiji hodně chudým životem. Ke svému životu potřebuji rodinu, což je jeden z hlavních důvodů, proč se vracím do Brna,“ konstatoval Martin Chamer.

Byla to zkouška

„Už když jsem vyšel ze školy, nebyl jsem si jistý, jestli chci divadlo dělat. Pardubické angažmá jsem bral jako zkoušku. Ani na divadelní ubytovně jsem se nezabydloval. Chtěl jsem tu vydržet alespoň dva roky, protože po tom prvním by mi nepřišlo slušné odcházet. Po dvou letech si to sám před sebou zodpovím,“ pravil člen VČD, který by nyní chtěl žít bohatším životem i mimo jeviště. „V Brně to mám vyzkoušené a vím, že to umím,“ sdělil Martin Chamer, jenž by ale u divadla rád zůstal.

„V Pardubicích jsem si ujasnil, že se této profesi chci věnovat i nadále. Proto si v Brně sháním hereckou práci. Jsem si vědom toho, že to nebude jednoduché, protože je tam velká konkurence. Pokud však nebudu chtít hrát Hamleta, ale budu spokojený i s menšími rolemi, budu snad mít s tímto skromnějším přístupem větší šanci se uplatnit,“ domnívá se stále ještě člen VČD.

„Je zajímavé pozorovat, jak se člověk vyvíjí. Na studiích snad každý z nás chtěl být druhým Bolkem Polívkou nebo Miroslavem Donutilem. Takřka všichni jsmě měli velký cíl: dostat se do Prahy a tam se proslavit. Dnes už jsme ale pochopili, že skutečnost je trochu jiná. Jen málo herců je na tom tak, že jsou hodně vidět, dostávají velké příležitosti a ještě si z nich mohou vybírat,“ všiml si Martin Chamer.

Jen stát na jevišti!

„Každý by si měl hlavně ujasnit, co člověku divadlo dává, najít si jeho smysl sám pro sebe. Kdybych si mohl vybírat, tak ideální by pro mě asi bylo, kdybych měl možnost stát na jevišti, odžít si nějaký svůj mikropříběh postavy z davu, které si téměř nikdo kromě rodinných příslušníků nevšimne a pak klidně odejít domů,“ dodal mladý herec.

„Když jsem si tohle uvědomil, dalo mi to svobodu opustit pardubické angažmá. Samozřejmě jsem tu mohl zůstat další dva tři roky a asi bych tu byl i spokojený, pokud bych měl to štěstí a šel z role do role, což se ve VČD stává větší části souboru. Jenže divadlo je obrovský žrout času a na nic jiného člověk v podstatě nemá čas,“ podotkl Martin Chamer.

„Přes den se zkouší, večer se hraje a i v době, kdy má herec volno, tak většinou přemýšlí o své postavě. Nevypne třeba jako dělník, který si asi stěží nosí práci domů,“ pravil umělec, který se chce částečně věnovat i svým podnikatelským aktivitám. „V Brně mám malý obchod s čokoládou. Přestože mě spíše přiživuje, než živí, tak jsem zjistil, jak nádherně se doplňuje s divadlem. Když už mám plné zuby kumštu, přijedu do Brna, kde řeším problémy kolem obchodu. Totálně naštvaný a unavený se vrátím do Pardubic, kde se mi ani nechce vylézt na jeviště. Jakmile na něj vkročím, všechny starosti ze mě spadnou. Divadlo je výtečný katalyzátor i pro běžný život, a to člověk zrovna nemusí vytvářet ani žádný světoborný umělecký počin, kterým by se zapsal do dějin,“ řekl Martin Chamer.

Být blíže rodině

Na pardubické angažmá však mladý herec bude vzpomínat rád. „Je tu velmi dobrý kolektiv lidí. Za dva roky, co jsem zde byl v angažmá, jsem zažil jen minimum vyhrocených situací. Pokud náhodou nastaly, tak byly částečně způsobené i mou mladickou nerozvážností,“ vyjádřil se pro náš Deník talentovaný umělec Martin Chamer.

„Vždycky mi trvá hodně dlouho, než někoho přijmu a on mě. První sezona byla trochu rozháraná, protože bylo potřeba teprve vyběhat si cestičky. Za Tomáše Kolomazníka, který tenkrát odcházel z divadla, jsem přebíral některé role, což nebylo zrovna nejšťastnější. Šlo o dost velkou porci, navíc jsem své kolegy moc neznal. Teď, když se situace konečně uklidnila, cestička je hezky vyšlapaná a já vím, co od koho mohu čekat a on zase ode mne, odcházím. Sám sebe jsem se několikrát ptal, jestli mám zamířit pryč, ale momentálně to tak cítím. Chci být blíže rodině,“ informoval náš Deník mladý a nadějný herec Martin Chamer.