Režisér David Šiktanc ale i tentokrát představí divákům hru, kterou jinde v České republice neuvidí. Opory společnosti se totiž na českých jevištích nehrály skoro půl století. Chyběl jim moderní český překlad, který vznikl právě až pro pardubickou inscenaci.

Jak vznikla vaše druhá spolupráce s pardubickým divadlem. Měl na ni vliv úspěch Živého obrazu?
Myslím, že to z něho přímo vyplývalo. Východočeské divadlo si režiséry zkouší postupně - ať už skrze INprojekt nebo inscenace na Malé scéně.

Proč právě Opory společnosti? Z Ibsenových dramat patří k těm zřídka uváděným.
Věděl jsem, že se paralelně nebude zkoušet další inscenace, takže bude ve hře širší obsazení. Chtěl jsem se vrátit k ibsenovskému světu, v ostravské Komorní scéně Aréna jsem před časem zkoušel Divokou kachnu. Překlady Opor společnosti, které byly k dispozici, se skoro nedaly číst, ale cítil jsem tam jasnou paralelu se stavem současné společnosti, s tím co se děje kolem osoby českého premiéra. Výsledkem však nemá být moralita, spíš se snažíme poukazovat na jevy a procesy, které jsou ve společnosti latentně přítomné. Politické divadlo se z českých jevišť skoro vytratilo a teprve v poslední době se na ně začíná vracet. Vzhledem k tomu, nakolik politická reprezentace zdivadelňuje sama sebe, to je asii logické.

Bylo nutné hru Opory společnosti nějak výrazněji aktualizovat?
Jsem moc rád, že Východočeské divadlo zafinancovalo nový překlad Karolíny Stehlíkové. Zpětně jsem sice uvažoval, zda by nebylo lepší nejdřív udělat dramaturgickou úpravu a teprve tu přeložit, ale vzhledem k tomu, že hru vracíme do českého divadla, byl zvolený postup korektnější. Text prošel v průběhu zkoušení značnou redukcí. Děj jsme přitom posunuli do současnosti, přičemž zpřítomnit jsme se nesnažili jen reálie, ale i vazby mezi postavami.

Jak jste zmiňoval, od Ibsena jste nedávno režíroval Divokou kachnu. Čím vás tento autor přitahuje?
Henrika Ibsena považuju za možná nejlepšího dramatika všech dob. Opory společnosti sice patří mezi jeho rané hry a nemají tak brilantní kompozici jako například Divoká kachna, ale člověk nich může postřehnout torza a stíny jeho pozdějších postav.

Hostujete v divadlech po celé republice, jako kmenový režisér jste zakotvil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Čím je vám tohle divadlo blízké?
Podobných divadel je v Česku hrozně málo. Když pominu Prahu, Brno a Ostravu, tak je to v celé republice jediná studiová scéna, která je příspěvkovou organizací. Celý Činoherák považuji za naprosto mimořádný - lidi, kteří ho utvářejí nyní, stejně jako tradici, ze které vzešel.

Docela často jste podepsán pod různými dramatizacemi. Co vás láká na zpracování nedivadelních textů?
Nedramatické texty dávají větší prostor pro vlastní inscenační rámec, člověk se nemusí tolik podřizovat rytmu dramatického textu. Ale klíčová je pro mě v těchto případech postava dramaturga, s nímž na dramatizaci pracuju – v poslední době takto postupujeme s Karlem Tománkem a spolu jsme podepsaní pod inscenacemi románů Homo Faber Maxe Frische a Pornografie Witolda Gombrowicze.

Co chystáte poté, až dokončíte zkoušení v Pardubicích?
Hned zkraje ledna začínám v Ústí nad Labem zkoušet černou - místy až brutální - komedii Davida Gieselmanna Pan Kolpert. Od ledna navíc nastoupím v Ústí na pozici uměleckého šéfa, takže těžiště mé činnosti se přesouvá právě tam. V příští sezoně bych pak měl režírovat v Dejvickém divadle v Praze.