Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'Co vydržel, by skolilo koně a vzalo pět životů'

Východní Čechy - Zakladatel legendárního trutnovského festivalu Martin Věchet vzpomíná na svého blízkého přítele, ve čtvrtek zesnulého básníka a bojovníka Ivana (Magora) Martina Jirouse.

13.11.2011
SDÍLEJ:

Básník Ivan Martin Jirous, zvaný Magor a hlavní organizátor trutnovského festivalu Martin VěchetFoto: Lenka Nováková

Rozhovor

Jak došlo k vašemu prvnímu setkání a jak moc ovlivnilo váš život?
Snad někde na svatbě u někoho vzdáleně známého z undergroundu na jihu naší země v hlubokých totalitních časech. Tehdy jsme s kamarádem Karlíčkem přespali u ženicha a ráno, když jsme se na zemi ve spacáku probudili, seděl za stolem muž v černé košili a s černými nepřehlédnutelnými kostěnými brýlemi na očích, který krátce předtím přijel. Usmíval se a chápavě kvitoval naši dlouhou noc. Vůbec nepil a pamatuji si, že byl strašně milý, otevřený, vtipný a až otcovsky sdílný. Dalo se s ním bavit o čemkoliv. Ženich nás představil a řekl, že to je Magor, který mu přijel z ochranného dohledu na svatbu za svědka. Vzpomínám si, že jsem se styděl vystrčit hlavu ze spacáku. Dnes vím, že ostýchavost byla zbytečná.

Pan Jirous, stejně jako vy či pozdější prezident Havel jste bojovali proti stejnému nepříteli, tedy komunistickému režimu. Byly však nějaké věci a teze, se kterými jste se neshodli?
Určitě. Ale protože byl Martin za bolševika více v kriminále než na „svobodě“, těch příležitostí je probírat moc nebylo. Sblížili jsme se hlavně po Velkém listopadu, jak Martin říkal.

Hrál ve vašem přátelství nějakou roli generační rozdíl?
Vůbec. Od prvního zmíněného setkání, kdy mně bylo asi patnáct či šestnáct let, to bylo na celém společenství undergroundu a Charty to skvělé, fascinující a přirozené. Naprostý protiklad k okolnímu nenormálnímu šedému světu, kde vládla odtažitost, nadřazenost a strach z jakýchkoliv střetů s mocí. Martin z té šedivé průměrnosti, kde vládla společenská schizofrenie a lidé se zavírali do svých soukromí, vyčníval jak chrabrý bojovník s nepřehlédnutelnými péry a pomyslným rytířským brněním.

Kde vás zastihla zpráva o jeho smrti a co vám v tu chvíli jako první „prolítlo“ hlavou?
Ve výkopu u baráku. Že kam se tady stále pachtíme, když to všechno skončí a za necelou miliardu let tady bude jen sucho, pusto a prázdno a za další tři čtyři miliardy let slunce všechno spálí a pohltí i naši zem a celou sluneční soustavu. Zbytek dne jsem už nic neudělal. Přemítal, vzpomínal a psal či zvedal telefony.

Je nějaký zážitek, na který s osobou pana Jirouse nikdy nezapomenete a bude vás provázet do konce života?
Těch bylo hodně. Je známé, že k ráně nechodil daleko, aby vzápětí dokázal zklidnit celý lokál a všichni přítomní ztichle poslouchali jeho předčítání básní. I z toho vycházelo mnoho historek. Na jeden zážitek si však vzpomínám často. Není vůbec akční, spíše jej někdy uvádím pro doplnění. Psal se asi rok 2002. Po delším cestování jsem se ocitnul s báglem v hlavním městě. Utahaný, nemaje kde spát. Jeden kamarád mi řekl, že je na cestě z Prahy a moc se mu to nehodí, a druhý, vlastně tehdejší festivalový spolupracovník, otevřeně řekl, že přespat u něj nejde. Pak už se mi nechtělo nikoho otravovat. Byly dvě hodiny ráno. A najednou na ztichlé dlouhé noční ulici jde na druhém chodníku Martin s plátěnou taškou v ruce. Podívali jsme se na sebe. Přišli k sobě a pozdravili. Martin zvedl obočí a bez jediného slova se zcela automaticky a přirozeně zeptal, nebo spíše konstatoval – nemáš, kde spát? Šli jsme k místu, kde do beden vyhazovali nepotřebnou zeleninu. Tam mi řekl:„Ty seš ten zas… vegetarián, viď” .Nabrali něco do tašek a bedýnek a strávili spolu asi tři dny.

Jakou roli sehrálo vaše přátelství při zrodu trutnovského festivalu?
Byla to přirozená součást a napojení na předcházející. Kde jinde by měl ostatně Martin nalézt azyl, když ne na festivalu s undergroundovými kořeny, jemuž svojí zprávou o třetím hudebním obrození dal směr a vdechl smysl i uměleckou formu protestu?

Lidé osobu Ivana Jirouse většinou vnímají jen ve spojení s kapelou The Plastic People Of The Universe, ale byl to i velmi vynikající básník. Jakou knihu či báseň od něj máte nejraději?
Magor dětem a Pravdivý příběh Plastic People. Neuvěřitelné čtení, hlavně v dobách samizdatu. Čteno jedním dechem. Nedávno to vyšlo dokonce spoluautorsky namluveno. Vřele doporučuji. A určitě Zpráva o třetím českém hudebním obrození a různé eseje, včetně rozhovoru s Petruškou Šustrovou v osmdesátých letech v Revolver Revue. Labutí písně jsou pak kapitolou samy o sobě. Dobou i prostředím svého vzniku. Procítěné básně napsané v nejtemnějším a nejdrsnějším valdickém kriminálu.

Kdy jste se spolu setkali naposledy a myslel jste si, že, vzhledem k Jirousově zdravotnímu stavu, to je opravdu vaše poslední setkání?
Prvního října na oslavě narozenin Václava Havla v DOXu. Přijde mi to symbolické. Tehdy jsem zmáčkl spoušť s jeho poslední fotografií, jak shlíží z pódia na své „ovečky“ z Plastic People a dění pod ním. Při každém setkání mi to blesklo hlavou, ale vůbec jsem nepředpokládal, že by to bylo tak rychlé. Magor byl silný, a to, co vždy vydržel, by skolilo koně a vzalo pět lidských životů.

Domníváte se, že se jednou jeho básně či celý život dostane do učebnic, například po bok Václava Havla?
To se ještě nestalo…? Vím, že jsme si dělali legraci, že jednou se z něho bude maturovat, a pak jsme se po Listopadu smáli, když jsem mu ukazoval pár mladých lidí, kteří byli chodícím svědectvím maturitních zkoušek „z Magora“.

Bavil se o vývoji české společnosti po roce 89? Jak se díval na současnou demokratickou společnost?
Byl a je to velký guru a náčelník nejen undergroundu, ale i statečnosti a odvahy, který se před nikým neshrbil. I náčelník má právo být zasmušilý a znechucený. Což byl, o tom se nebylo třeba nějak bavit. Určitě si to nepředstavoval tak, že než se přijmou zákony, tak se nejprve rozkrade tahle země a ke slovu se budou dostávat opět normalizační pěvci a kultura. O bývalých komunistech jsme si ideály nedělali. Byl znechucen a otráven i vývojem okolo festivalu, kdy se místní radní chystají zastavět průmyslem půdu potřebnou pro jeho pořádání. Dodnes mi v uších zní jeho: Na poklepávání po ramenou by zahynula každá kultura“.

Autor: Petr Vaňous

13.11.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Proti proudu času zdarma k oslavám Mezinárodního dne archeologie

Ilustrační foto

Pardubice se rozloučí s dostihovou sezonou

Pravý břeh Labe zůstane klidovou zónou. Stavět se nebude

Pardubice – Obyvatelé Pardubic už znají budoucí podobu pravého břehu Labe. Nejzásadnější změnou je nová lávka přes řeku, vybudování informačního systému či doplnění městského mobiliáře. Vzniku nové zástavby určené k bydlení se starousedlíci a ekologové obávat nemusí.

Fotbal a škola. Zkusili si to i v Kanadě

Pardubice – Plnit si povinnosti na fotbalovém hřišti a zároveň i ve škole se vyplácí. O tom dobře vědí hráči Regionální fotbalové akademie Pardubického kraje. Jeden z nich se nedávno dočkal zajímavé odměny, když po úspěchu v „olympiádě“ z anglického jazyka vyrazil na výměnný pobyt do zahraničí. Čtrnáctiletý Petr Beneš týden poznával, jak se žije a trénuje v Kanadě.

Si děláš kozy... No vážně, tři kozy v autě

Pardubice - Kdo viděl film Slavnosti sněženek ví, že koza dovede cestovat autem. I když běžný pohled to opravdu není.

Téma kampaně? Strach dominuje

/KOMENTÁŘ/ Je to v posledních letech již takový kolorit. Politici hledají racionální témata předvolebních kampaní čím dál obtížněji. Viditelné to bylo loni před krajskými volbami, letos se situace opakuje. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení